Do oltáře začneme vkládat energii už v okamžiku, kdy nás poprvé napadne, že jej chceme vytvořit. Pokračujeme v tom, když vybíráme předměty, z nichž jej chceme sestavit, i při jeho samotné tvorbě. Rituál zasvěcení je přesto důležitá část práce. Celý proces završuje, pečetí a umožňuje nám si plně uvědomit jeho význam.
Osobní oltář můžeme vnímat jako symbolický obraz našeho života a srdce – jako předobraz reality, kterou chceme vytvářet. Čas, který strávíme prací s oltářem, je časem, který věnujeme sami sobě. Ať už u něj rozjímáme, či rozmlouváme se svými předky.
Zuzana Pišteková přijela do Maitrey strávit pět dní s dánským lékařem Sørenem Ventegodtem a jeho ženou Pavlínou Kordovou. Co k tomu Zuzanu přivedlo a jak své rozhodnutí hodnotí s půlročním odstupem?
Výběr předmětů, z nichž postavíme svůj osobní oltář, je dobré provádět především intuitivně. Zkušení tvůrci těchto pomocníků na cestě k sobě však doporučují vybavit je symboly pěti živlů. Jde o základní předpoklad pro to, aby byl oltář v energetické rovnováze.
Mnoho domácích rituálů má svá místa. Zuby si čistíme v koupelně před zrcadlem. Snídáme u jídelního stolu. A do svého Srdce se dostáváme u oltáře. Těch, kteří mají doma vlastní oltář, přibývá. My jsme se ptali, jak jej vytvořili a k čemu jej používají.
Na osobním oltáři bychom měli pamatovat i na předky. Protože – byť by byl náš vztah k Bohu sebelepší – pokud nepřijmeme odkaz svého rodu, v našem životě bude zákonitě něco skřípat. Pochopení, odpuštění a smíření s rodem i jeho jednotlivými členy jsou důležité kroky na cestě k sebepřijetí.
Duchovní pouť nemusí vést nutně do Santiaga, ani na Velehrad. Vůbec nemusíme chodit daleko. Důležité je, abychom při ní udělali aspoň malý krok k sobě.
