O Řece života

Řeka života je posvátným místem Inspirace Srdcem – naším oltářem. Oltář zesiluje spojení, které běžně vnímáme třeba jen v náznacích – s Existencí, s Vyššími silami, se sebou samými a s vlastním Srdcem. Oltář nám pomáhá pracovat s energií a soustředit její tok k záměru, který je do něj vložen. Energie života zcela přirozeně následuje náš záměr. Oltář pak tento proces podporuje.

Řeka života vytéká ze Srdce a zase se do něj vrací. Připomíná nám, že to, co skutečně potřebujeme, k nám přichází skrze naše Srdce. A když to pro nás přestane být potřebné, je čas vrátit s úctou a vděčností zpět Existenci. Díky tomu se nemusíme zbytečně připoutávat k tématům, která pro nás nejsou podstatná. A můžeme jasněji uvidět a snadněji sledovat cestu do svého Srdce.

Vědomé tvoření ze Srdce je prospěšné podpořit každodenním klidným spočinutím v blízkosti oltáře, které nám dovolí naladit se na energii toho, co chceme – našeho záměru.

Takto spočinout můžeme buď u toho společného, který najdeme v prostoru Inspirace Srdcem, ale i u oltáře, který si sami vytvoříme (inspiraci najdeme zde). Jejich funkce je stejná – pomáhají nám zklidnit se, vědomě uchopit svůj záměr a vyživit jej svou pozorností.

Zdrojem Řeky života je Maitrea, která je napojená na informační a energetické pole laskavosti a láskyplnosti. Byla vytvořena pro všechny, kdo se chtějí spojit se svým Srdcem, a realizovat nejen dílčí záměry, ale i svůj Posvátný sen – tedy vizi, již si duše přináší na tento svět, s touhou ji naplnit.

V Řece života proudí energie lidí, kteří se s ní rozhodli spojit. Vzájemně se podporují a propojují, a to vytváří společnou sílu, která pak všem pomáhá uspět při realizaci svých Posvátných snů.

Jednoduché vysvětlení najdeme v Pravidlech Rituálu.

Rituál Řeky je proces, jehož smyslem je nalezení záměru, jeho uchopení a realizace. Pomáhá najít ve vlastním Srdci to, co chce pozvat do našeho života, a vytvořit tomu dostatečný prostor. Může jít o směr, kterým chceme v životě jít, o kvalitu, kterou chceme rozvinout, či prostě o něco, co potřebujeme prožívat.

Už samotné nalezení takového záměru – tedy uvědomění si toho, co skutečně chceme – ovlivňuje realitu. A to je teprve začátek. Tím, že své přání pošleme do Řeky života, zahájíme nejen proces jeho podpory, ale i dialog s Existencí na dané téma.

Rituál Řeky života trvá dvacet osm dní. Po jejich uplynutí je náš záměr již dostatečně vyživený láskou našeho Srdce. Osmadvacátý den je dnem jeho zrození do reality. Tehdy je naším úkolem jej bez připoutání a bez lpění na výsledku odevzdat Existenci.

Existence podporuje život. Pokud naše záměry vycházejí z našich Srdcí, jsou nejen živé, ale i v souladu s potřebami Existence. Proto lze věřit, že Existence podpoří i je. Rituál Řeky vysílá Existenci jasný signál: Toto je můj záměr. Toto potřebuji. A o to prosím.

Rituál nám navíc poskytuje příležitost lépe pochopit, co naše přání znamená. Budeme-li bdělí, začneme nacházet odpovědi na otázky související s naším záměrem. Mohou k nám přicházet různými cestami. Jako vnuknutí nebo ve snech, ale i prozaičtěji – v článku, který objevíme na internetu, nebo třeba v několika větách náhodně zaslechnuté cizí konverzace.

Všechny tyto jevy můžeme posoudit jako náhodné. Ale v průběhu rituálu si můžeme zároveň všimnout, že je náhod okolo nás víc a zdají se větší než obvykle. Pokud k tomu dojde, nemusíme se bát. „Nenáhodné náhody“ jsou jen příznakem toho, že Existence přijala naši výzvu ke hře. Ona sama nás ostatně ke hře vyzývá neustále. Hravost je její podstatou. A pokud se přestaneme bránit, bude si s námi hrát – něžně a laskavě, tak, jako si matka hraje s dětmi. Stačí vypnout autopilota a ponořit se do přítomného okamžiku.

Důležité však je nesoustředit se jen na výjimečné „magické momenty“, ale uvědomovat si jedinečnost činností a jevů, které máme sklon běžně vnímat jako obyčejné, nudné, nezajímavé či dokonce nepříjemné. Přistoupíme-li k nim otevření a s vědomou pozorností, můžeme vnímat jejich zázračnost, učit se z nich a – především – užít si je.

Právě pozornost zaměřená do přítomnosti je podstatou každého rituálu. Cokoliv má potenciál stát se rituálem, stačí to dělat dostatečně vědomě. S láskou, péčí a pozorností. S vděčností za to, že to dělat můžu.

Smyslem Rituálu Řeky života není jen realizace záměru. Jde o transformační proces, který nám dává schopnost uvidět a vědomě uchopit vlastní tvůrčí sílu a pracovat s ní. Zároveň zpřístupňuje prostor našeho Srdce. Do něj můžeme, samozřejmě, vstupovat kdykoliv a kdekoliv i bez Rituálu. Jeho síla a podpora však drží bránu do prostoru Srdce snadno dosažitelnou a otevřenou.

Dobrý nápad je vést si v průběhu Rituálu deník. Ke každému dni stačí napsat třeba jen pár vět, či dokonce pouze hesel. Na konci Rituálu pak tyto poznámky utvoří příběh, jehož ústředním motivem je právě náš záměr.

Deník slouží k zapisování osobních vhledů, snů, pocitů či pozoruhodných událostí, které vnímáme jako znamení – i přesto, že nám jejich smysl třeba ještě zůstává utajen. Můžeme si do něj zapisovat otázky, které nás v souvislosti s naším záměrem napadají, i odpovědi na ně.

Do deníku můžeme i kreslit. A to v podstatě cokoliv. Vynechat bychom však neměli dva prvky:

Tím prvním je lotos. Je dobré ho načrtnout už při zahájení Rituálu – a v jeho procesu se pak můžeme ke kresbě vracet, zdokonalovat ji a doplňovat. Symbolicky tak pečujeme o strážce našeho záměru, potažmo o záměr samotný.

Druhým podstatným prvkem jsou srdíčka. Jde vlastně o off-line verzi srdíček, která je možné posílat lotosům v Řece života. Každý den rituálu je vhodné nakreslit jedno – jako připomínku cíle, který sledujeme, tedy spojení s vlastním Srdcem a zároveň jako symbol láskyplné energie, kterou vyživujeme náš záměr.

Jedna z klasických rad těm, kteří pracují na zhmotňování svých přání, zní: „Popros a pusť.“ Jde o důležité upozornění na to, že se nevyplácí příliš svým chtěním zasahovat do tvoření. Naše vědomí je omezené, Existence je neomezená. Obvykle nebývá dobrý nápad snažit se vymyslet způsob, jakým by se naše přání mělo vyplnit. Prospěšnější bývá jí své přání odevzdat.

Rituál Řeky života jde – alespoň zdánlivě – proti principu „popros a pusť“. V jeho rámci totiž svůj záměr dvacet osm dní vědomě držíme. Zároveň se ale po celou tuto dobu učíme na něm nelpět. Nepřipoutávat se k němu. Vložením do Řeky Života náš záměr odevzdáváme Existenci a s důvěrou ji necháváme tvořit jeho konkrétní podobu.

Svůj záměr si přitom ponecháváme v Srdci a vyživujeme ho. Stáváme se svědkem. Pozorujeme, co se děje. Ale zároveň si uvědomujeme, že my sami jsme tím, skrze koho Existence tvoří, takže pokud ucítíme potřebu aktivně se tvoření zúčastnit, uděláme to.

Existence nám v Rámci rituálu poskytne prostor pro to, abychom mohli lépe pochopit podstatu svého záměru. Hlouběji si uvědomit téma, o které jde.  I to, do jaké míry a za jakých okolností na něm lpíme – a kdy jej naopak pouštíme.

Získáme dvacet osm dní pro to, abychom mohli zůstávat se svým tématem. Nepřistupujeme však k němu jako k problému, který musíme vyřešit. Je to jen přání, o které s láskou pečujeme. Snažíme se k němu přibližovat z prostoru vlastního Srdce. Tam hledáme vedení. Tam nalézáme lásku, péči a pozornost, kterou pak můžeme věnovat svému záměru.

Zároveň se však učíme se ke svému záměru nepřipoutávat. A jít s Existencí tam, kam nás vede – pokud cítíme, že jsme připravení jít a že jít chceme. Netlačíme ani na ni, ani na sebe. Postupujeme jemně a citlivě.

Může se stát, že se podmínky našeho života promění a my své přání potřebujeme opustit. Ale ani tehdy nebyl Rituál zbytečný. Jeho hlavním cílem totiž není konkrétní dílčí výsledek. Hlavním cílem Rituálu je najít proud vlastního života a pak s ním plynout. Ten proud totiž vtéká do našeho Srdce. K našemu zdroji. K nám samým. Odtud vycházíme a tam se zase vracíme.

Přát si můžeme ledacos. Třeba novou kabelku nebo auto. Čokoládu. Na těchto přáních není vůbec nic špatného. Zvláště pokud si je můžeme splnit a přinese nám to uspokojení. Mnohá přání ale často pouze překrývají skutečné potřeby. A především těm je důležité věnovat naši pozornost. Protože teprve jejich naplnění vede ke spokojenému životu.

Náš záměr může mít různé podoby – může jít například o změnu životní situace, nalezení smysluplného zaměstnání či otevření se novému vztahu, schopnost opustit stará přesvědčení a žít podle nových vzorců, lepší vhled do určitého tématu, pochopení toho, čemu nerozumíme, osvojení nové dovednosti, rozvinutí nějaké schopnosti, možnost uchopit vlastní potenciál, rozhodnutí pro určitou cestu, uzdravení, nebo třeba zlepšení vztahu s vlastním tělem či s některou z jeho částí, …

Už samotné hledání a formulování záměru je důležitý proces. Je dobré nesnažit se záměr vymyslet, ale spíše se na něj ptát svého Srdce. Nespěchat a počkat si na odpověď. Mnohdy ji již máme ve vědomí a jde jen o to ji uchopit. Jindy se teprve začne vynořovat z nevědomí. Podoby odpovědi mohou být různé. Můžeme najít znamení ve vnějším světě. Uslyšet vnitřní hlas. Nebo může přijít ve formě obrazu, z něhož pak můžeme svůj záměr vyčíst.

Nic. Přát si můžeme ledacos. A vždy je dobré začít svým přáním v co nejsurovější, tedy co nejméně zpracované podobě. Ideální je přání takové, jaké nám v daný okamžiku ukazuje naše duše. Je prostě dobré vědět, co skutečně chceme, byť by to bylo něco, co vyhodnotíme jako sobecké, či dokonce v nějakém smyslu zlé.

Když se to stane, není důvod se za to odsuzovat. Vlastně je to svým způsobem i důvod k radosti. Jde totiž o důležitý krok na cestě sebepoznání. Vědět, co v daný okamžik chci. Přejeme-li si něco zlého, neznamená to, že jsme zlí. Zároveň to však neznamená ani to, že bychom své přání v surové podobě měli zapsat jako záměr pro Rituál.

Tím totiž začínáme vědomě pracovat na jeho realizaci. A to zároveň znamená, že se ujímáme zodpovědnosti za něj, proto je potřebné vědět, že splnění našeho záměru nikoho nepoškodí ani neohrozí. Takový důsledek bychom totiž nakonec nesli především my sami.

Zjednodušeně řečeno: Přát si, aby sousedovi chcípla koza, se prostě nevyplatí. Je na místě svůj záměr formulovat pozorně.  Na pomoc si můžeme vzít Desatero. A ptát se, je-li náš záměr, takový, jaký jsme jej vybrousili ze surového diamantu našeho přání, v souladu s jeho obsahem.

Nanejvýš důležité je, abychom svým záměrem nijak neomezili svobodnou vůli druhých lidí. Respekt k ní je při stanovování záměru jednou z nejdůležitějších podmínek. Proč?

Existence má sklon zrcadlit naše jednání. Chová se k nám tak, jak se my chováme ke svému okolí. Neodráží přitom ani tak výsledky našich činů, jako spíš energii, kterou do nich vkládáme.

Pokud bychom svůj záměr nastavili tak, že by měl nějak proměnit druhého člověka, znamenalo by to, že chceme omezit jeho svobodu. A je nanejvýš pravděpodobné, že by se pak Existence postarala o to, abychom o svou svobodu (či její část) přišli my sami.

Proto je třeba si důsledně pohlídat, abychom do našeho záměru nezapletli dalšího konkrétního člověka. A to i tehdy, není-li naším přáním třeba smrt našeho nepřítele, ale něco, co se na první pohled zdá být nevinné a čisté – dejme tomu rozvinutí láskyplnosti a schopnosti porozumění u našeho partnera.

Může se totiž stát, že náš partner z nějakého důvodu potřebuje v současné fázi svého života směrovat svou energii někam úplně jinam než do našeho vzájemného porozumění. A nám nezbývá než to respektovat.

Pokud chceme vnést více láskyplnosti a porozumění do našeho partnerského vztahu, můžeme začít u sebe. Případně si můžeme přát prostě láskyplný partnerský vztah naplněný porozuměním – ale pak je třeba přijmout riziko, že to může být vztah s jiným partnerem.

Lidem okolo sebe samozřejmě můžeme přát štěstí – ale způsob, jakým k němu dojdou, je třeba nechat na jejich svobodné vůli.

Jiná věc je stanovení společného záměru dvěma či více lidmi. (Více viz otázka Mohu Rituál provádět společně s jinými lidmi?)

Záměr formulujeme v prvé řadě pro sebe. Je dobré držet se přitom obecných zásad. Tedy například nepoužívat budoucí, ale přítomný čas, aby splnění našeho přání neuvízlo někde v budoucnosti. Nebo nepoužívat zápor, protože podvědomí a Existence jej vždy nerozlišují – takže v okamžiku, kdy říkáme třeba, že nechceme cítit stres, Existence slyší jen „chceme“, takže si jej vlastně přivoláváme.

Výsledek pak může mít podobu prosby, modlitby či afirmace, respektive zachycení nového vzorce, který chceme vnést do svého života. Další možností je obraz budoucnosti.

Ten zachycuje stav, kterého chceme dosáhnout. Může vypadat například takto:

Sebevědomá, hrdá žena, která vyzařuje vnitřní sílu. Stojí na louce pod stromem. Je slyšet zpěv ptáků. Žena je tichá a klidná, propojená s okolní krajinou, životem v ní, s nebem i se zemí. Je naplněná důvěrou v to, že stejně jako příroda okolo ní, je i ona krásná přesně taková, jaká je.

Při tvorbě obrazů budoucnosti je žádoucí vstoupit do prostoru svého Srdce a pracovat s hlubinnou imaginací. Tyto obrazy mají největší sílu tehdy, když se nám do nich podaří vložit emoci – to znamená, že zapíšeme to, co jsme nejdříve procítili. S obrazem, který jsme takto vytvořili, pak můžeme komunikovat. Klást mu otázky, nebo v něm přímo pobývat a čerpat z něj energii.

Záměr je vždy třeba uchopit tak, jak jej skutečně cítíme. Ale může se nám stát, že nám naše přání tak, jak ho chceme vyslovit, přijde příliš křehké a intimní, takové, že máme obavy jej vyslovit nahlas, i když by nás přitom neměl nikdo další slyšet.

Dejme tomu, že jsem žena, která není úplně spokojená s tím, jak vypadají její oči, prsa, nebo třeba ústa. Pak mi pravděpodobně nebude příjemné veřejně napsat, že je mým záměrem přijetí této části mého těla.

Míru otevřenosti, s jakou zapisujeme náš záměr do lotosů, proto pečlivě zvažujeme – a nepřekračujeme přitom hranici, kterou překročit nechceme. Zápis může být symbolický. Může to být jen jednoduchá věta, jejímuž hlubšímu obsahu budeme rozumět jen my a Existence.

Důležité je najít symbol, který bude souznít s naší vnitřní pravdou, protože jedině pak bude dost silný na to, aby unesl náš záměr – a jedině tak se lotos nestane zbytečným strážcem prázdné formy.

Zároveň lze při formulaci záměru doporučit určitou míru odvahy. Otevřenost je totiž sama o sobě léčivá. A schopnost říct si jasně o to, co chci, podstatně zjednodušuje život, takže je prospěšné ji trénovat.

Osmadvacet dní je transformační, prenatální období. Opouštíme v něm stará přesvědčení, která už nám neslouží, a vytváříme si nový způsob uchopování reality. Existence nám k tomu dává příležitosti a zároveň nám poskytuje ochranu. Pokud je člověk schopen učit se jinak než skrze utrpení, může. Všímáme-li si jemných náznaků, kterými nás Bůh vede, a reagujeme-li na ně, pak není nutné, abychom prožívali tvrdé nárazy.

A Rituál Řeky života je velmi jemná a něžná cesta k hlubšímu uvědomění toho, co je naším záměrem, a k jeho realizaci. To neznamená, že ta cesta povede vždy růžovou zahradou. Spíše lze čekat, že přinese i zkoušky.

Když jsme Rituál poprvé zkoušeli, stanovila jsem si téma důvěry. A pak jsem sledovala, jak Existence rozbíjí moje iluze o tom, co to důvěra je a kde se dá najít. Vlastně jsem na určité úrovni o všechnu důvěru nejdřív přišla … a když jsem ji pak začala znovu objevovat, byla čistší, pevnější a opravdovější. Ten proces byl místy velmi těžký, ale pod všemi nepříjemnými pocity, které byly jeho součástí, byl klid. A v něm víra, že všechno je v pořádku tak, jak to zrovna je. A já můžu nechat věci plynout. Cítila jsem, že chci dodržovat snad jen dvě pravidla: Být pozorná k tomu, co se ve mně děje. A reagovat na to, co se děje okolo mě, tak, aby to bylo v souladu s mým prožíváním. Taky mi došlo, že k tomu, abych si uvědomila to, co potřebuju, nemusím zacházet do extrémů. Protože Rituál Řeky života je jemný, něžný a laskavý.

Stále je to však tvůrčí proces, který integruje zvolené téma. A to prostě může někdy bolet. Ale zároveň se při něm neděje nic, co bychom nemohli unést. A tím, že jím projdeme, můžeme mnoho získat. Nejen splněné přání, ale především bližší vztah k sobě samému.

Odesláním přání pro něj získáme lotos. Právě on propojuje náš záměr s Řekou života a jejím prostřednictvím i s informačním a energetickým polem Maitrey, což umocní energii, kterou do realizace svého záměru sami vložíme.

Lotos je strážcem našeho přání. Na počátku je nový vzorec života velmi jemný a křehký a je potřeba mu věnovat podporu a pozornost, aby se neztratil či nerozbil. Pokud máme pocit, že svůj záměr ztrácíme ze zřetele, náš lotos nám pomůže jej znovu ostře uvidět a uvědomit si, zda jej stále chceme sledovat.

Žijeme v době, kdy jsme zahlceni mnoha různými možnostmi a ztrácíme se v nich. Pokud zůstaneme věrní našemu přání, budeme o ně pečovat a dovolíme-li mu, aby tak jako lotos na Řece života, rozkvetlo v prostoru našeho Srdce, přání se skutečně zrodí a stane se každodenní součástí našeho života.

Lotos vyživujeme svou pozorností. Symbolicky to vyjádříme tak, že mu pošleme srdíčko. Tím mu vzkazujeme: Láskyplně tě podporuji. Je prospěšné dělat to často, protože si díky tomu stále zvědomujeme svůj záměr a posilujeme jej.

Novou cestou je samozřejmě zapotřebí jít také v každodenním životě, nejen v prostoru Inspirace Srdcem. Nechceme totiž vytvářet pouze sny pro potěšení. To je sice dobrý začátek, ale právě jen začátek Rituálu. Jeho pokračováním je realizace záměru. A i do té je třeba vložit energii.

Na Řece života pluje více lotosů – a všechny symbolizují přání lidských Srdcí. My můžeme svou láskyplnou pozorností podpořit nejen svůj vlastní, ale i záměry ostatních lidí, s nimiž souzníme – vyjádříme to opět odesláním srdíčka. Řeka je symbolem prostoru, ve kterém společně žijeme. Sebemenší laskavost, která se tady stane, podporuje život celku – a tedy i svého původce.

Existence člověku neustále nastavuje zrcadlo. Takže lze očekávat, že od ní dostaneme zhruba to, co jí sami dáme. Podpoříme-li přání druhého, Existence podpoří nás. Zároveň je však důležité zůstávat u sebe, netříštit svou pozornost a neztrácet se v cizích světech.

Teprve dokážeme-li spočinout ve vlastním Srdci s vědomím, že jsme tam zcela sami, můžeme začít cítit, že skrze svá Srce jsme spojení. Teprve když přijmeme a rozpustíme potřebu spojovat se s ostatními vedenou strachem ze samoty, můžeme se s nimi spojovat v lásce. A teprve tehdy je to spojení opravdové. Protože pak cítíme, kdo je ten, který se spojuje.

Udržet si hranice je pro život v dnešním světě klíčové. Téměř neustále si někdo nebo něco říká o naši pozornost – a tedy o naši energii. Proto je nezbytné udržovat si prostor, ve kterém se cítíme pohodlně, vybírat si jen ty cesty k jeho rozšíření, kterými opravdu chceme jít, a nezahlcovat se tím, co k nám nemusí patřit.

Kdykoliv se otevřeme v přítomnosti druhých lidí, dochází k výměně energií. Mnoho účastníků seminářů se v Maitree ptá: Jak to udělat, abych si domů neodnesl nějaké cizí téma?  A stejně se můžeme ptát, když vstupujeme do prostoru Inspirace Srdcem: Jak to udělat, abychom se nepropojili s něčím nežádoucím?

I odpovědi jsou stejné:

Ptejme se vlastního Srdce: Je pro mě tato zkušenost prospěšná? Je pro mě tento prostor bezpečný? A pak respektujme odpověď a vlastní hranice. Jde o to jít tam, kam jít chci, a nechodit tam, kam jít nechci. A pamatovat přitom na to, že zůstat stát je stejně dobré, jako udělat krok.

Vhodnou ochranou je záměr. Protože energie jej následuje. Maitrea, Inspirace Srdcem i Rituál Řeky života mají společný záměr:

Pomáhat lidem spojit se se svým Srdcem, naslouchat mu a čerpat z jeho Lásky, Citlivosti, Moudrosti a Síly.

Prostor Inspirace Srdcem je pro všechny, kteří se rozhodli proměnit svůj život do větší laskavosti, jemnosti a pravdivosti. A každý do něj vstupuje se svým vlastním záměrem, kterého je dobré se držet.

V optimálním případě splnění našeho přání, které nám bude ku prospěchu. To přání můžeme vnímat jako semínko, které jsme na začátku Rituálu objevili ve vlastním Srdci, a pak mu dáváme možnost vyklíčit a vyrůst.

Během rituálních osmadvaceti dní můžeme být v kontaktu se svým přáním a dávat mu lásku, péči a pozornost. Osmadvacátý den si pak to, co z něj vyrostlo, zase zasadíme do Srdce a necháme to dál přirozeně růst, kvést a – je-li to vůle Boží – pak ve správný čas i plodit.

Plození zaručit nemůžeme. Bůh ví lépe než my, co potřebujeme. A je natolik laskavý, aby nám nesplnil všechno, co si přejeme. To, že nás vede jinou cestou, než která by se líbila našemu egu, je prospěšné přijímat s pokorou.

Ať už se naše přání vyplní, či ne, tím, že vstoupíme do Rituálu, sami sobě věnujeme čas, kdy si můžeme uvědomovat, že pokud jde o realitu, nemusíme být jen pasivními konzumenty toho, co nám osud pošle do cesty, ale že ji můžeme sami utvářet.

Rituál Řeky života má však vedle splnění přání ještě jeden účel, méně zjevný, ale přesto možná podstatnější – spojit se se svým Srdcem – spočinout v sobě, cítit sám sebe, být se sebou.

Je to příležitost nechat se vést svým Srdcem. Tuto možnost v praxi využijeme nejlépe tak, že máme-li možnost volby, dáváme přednost jednání, které v daný okamžik cítíme jako potřebné, před tím, o kterém si myslíme, že je správné.

Znamená to co nejvíce vypínat „autopilota“ a věci dělat s vědomou pozorností. To, samozřejmě, drtivá většina z nás nezvládne nepřetržitě. Ale je dobré si připomínat, že tu možnost máme – kdykoli v průběhu dne – při čištění zubů, při mytí nádobí, nebo třeba při hře s dětmi. Vždy se můžeme na okamžik zastavit a zkusit se na situaci, ve které se nacházíme, podívat jako na zázrak.

Obzvlášť vhodné je si čas od času položit otázku: Jak se cítím? A co nejupřímněji si na ni odpovědět – i kdyby se nám ta odpověď zdála nepřijatelná. Není. Je prostě taková, jaká je.

Ano. A je to žádoucí. Transformační pole, v němž se spuštěním Rituálu ocitneme, zesiluje účinky všeho, co se v něm odehraje. Vždy je však dobré sledovat jediný záměr. Jinak bychom tříštili energii a vytvořili zmatek. To neznamená, že pokud si v rámci Rituálu Řeky stanovíme jako záměr například odevzdání se lásce, nemůžeme pak jít například na seminář o strachu či o vzteku. Právě naopak, pokud se cítíme na takovou akci voláni, je pravděpodobné, že s naším záměrem souvisí – tedy že tam můžeme získat informaci nebo prožít něco, co zapadne jako dílek do skládačky našeho tématu. U všeho, co se nám v průběhu osmadvaceti rituálních dnů přihodí, si můžeme položit otázku „Jak to souvisí s mým záměrem?“ Ten se totiž vine jako červená nit celým rituálním obdobím – a je prospěšné jej co nejvíc sledovat. Nejen proto, že jej tím posilujeme a pracujeme tak na jeho realizaci, ale především proto, že to je cesta sebepoznání. Náš záměr totiž zároveň slouží jako vodítko k našemu já – do našeho Srdce. 

Ano. Vzájemná podpora mezi účastníky Rituálu, je jedním ze základních principů Řeky života. S jinými lidmi si mohu například dohodnout společný začátek našich individuálních Rituálů. Pak s nimi budu moci lépe sdílet prožitky jednotlivých fází procesu. 

S ostatními se mohu dokonce dohodnout na společném záměru. Tímto způsobem se může více lidí účastnit téhož Rituálu. V takovém případě je však mimořádně důležité, aby se každý rituálu účastnil vědomě a svobodně. Ne proto, že je potřeba někoho druhého, ale proto, že tuto potřebu objevil ve svém vlastním Srdci. Tato možnost může být zajímavá například pro partnery, kteří chtějí nějakým způsobem proměnit svůj vztah, ale třeba i pro tým lidí pracující na společném projektu.

Přání mají obecně sklon se plnit. Obzvlášť tehdy, když jsme na ně připravení, připouštíme je a příliš se možnosti, že by se opravdu splnit mohla, nebojíme. Jsme-li dost odvážní na to, abychom si něco přáli, může se nám stát, že nám splněné přání paradoxně zkomplikuje život. Něco si přát je ostatně téměř vždy tak trochu risk. Proto je nanejvýš vhodné přát si uváženě. 

Není dobré přitom tlačit na pilu. Přejeme-li si něco, je dobré pozorně sledovat svůj vnitřní i vnější prostor, abychom na svém přání slepě neulpěli. Pak totiž hrozí, že vložíme mnoho vlastní energie do přání, které není v souladu se  záměrem našeho vyššího já – tedy s cestou, kterou si chce projít naše duše.

Proto není dobré svěřit stanovení záměru svému egu. Srdce je naopak v kontaktu s plánem duše, a tak je pravděpodobné, že přání, které je ze Srdce, Existence podpoří.

Woody Allen prý kdysi řekl „Jestli chceš rozesmát Boha, řekni mu o svých plánech.“

My tady ale neplánujeme. Obracíme se do svého Srdce, abychom v něm našli vedení. Vlastně jde o to ztišit se natolik, abychom mohli zaslechnout hlas, kterým k nám mluví o našem „plánu“, nebo lépe řečeno poslání. Výhodou poslání je, že nás to k němu zcela přirozeně táhne. A sledujeme-li ten tah, cítíme se svobodně.

Základem každého přání by mělo být přijetí reality přesně takové, jaká je. Zároveň se ale nechceme dostat do stavu, ve kterém nám vlastně na splnění našeho přání zas tolik nezáleží. Pak by nám k jeho realizaci chyběla energie. Jde jen o to na přání neulpívat. Nedělat z něj otázku života a smrti. Přání potřebuje prostor. Pokud na jeho splnění příliš tlačíme, může se stát, že tím celý proces jeho zhmotňování zastavíme. Jde o to plynout s proudem vlastního života. Netlačit řeku, která teče sama.

Pro každou práci s energií platí dvě jednoduchá pravidla:

Pokud jde o kvantitu: Čím víc dáš, tím víc se ti toho vrátí.

A v případě kvality: Co dáš, to dostaneš.

To znamená, že dáme-li našemu přání dostatek pozornosti a uděláme to s láskou a důvěrou, nemůže to být špatná investice – ať už to dopadne jakkoliv.