Desatero Inspirace Srdcem

Pravdiví potřebujeme být především sami k sobě. Není to samozřejmé a není to ani jednoduché. Mnohé před sebou zatím často ukrýváme, vedeni nejen strachem ze svých stínů, ale i z vlastního světla. Inspirace Srdcem je prostor, který toho, kdo se v něm ocitne, zve k jeho vnitřní láskyplné pravdě. Vzájemně se podporujeme v odvaze být upřímní k lidem okolo nás.

Své životy chceme sdílet s podobně naladěnými lidmi. Nechceme si okolo sebe stavět pevnosti a vytvořit si neživé, tvrdé a přísné kulisy, které by nás měly ochránit před bolestí. Ony nás sice možná opravdu ochrání, jenže za cenu ztráty cítění života. Z pevností se pak stávají mrtvá vězení, která zbytečně spoutávají naši energii.

Zároveň se učíme vytvářet si vlastní hranice a respektovat hranice druhých lidí. Naše hranice se však stále mění podle toho, jak se proměňuje náš život. Součástí otevřenosti je i možnost říct, že o něčem s dalšími lidmi mluvit nechceme či v dané chvíli nemůžeme.

Jsme citliví sami k sobě i k druhým lidem. Vždy si můžeme vybrat, jestli chceme o sobě a o ostatních lidech přemýšlet laskavě, nebo jinak. Z myšlenek jsou slova, ze slov činy a ty tvoří náš svět. Zároveň ale nedovolujeme, aby se z laskavosti stala forma bez obsahu. Protože laskavost, jejímž cílem je zamaskovat nepříjemné pocity, není laskavostí, ale lží.

Život vnímáme jako dar a pečujeme o něj s láskou a jemností. Udržujeme jeho energii proudící a zdravou. Pomáhá nám v tom hravost a schopnost nelpět na výsledcích našich aktivit. Učíme se přijímat to, co od života dostáváme, s vděčností, pokorou a úctou ke všemu stvořenému.

Rozpouštíme staré vzorce „měl bych“ a „musím“ a hledáme to, co je pod nimi. Dáváme prostor a pozornost všem svým pocitům a uznáváme je. Nepotlačujeme je. Prozkoumáváme je hravým způsobem. Učíme se dívat se na svět dětskýma očima a nebýt přísnými kritiky, kteří bojují proti „chybám“ a nepříjemným pocitům. I ony jsou nedílnou součástí našeho života. Jsou to průvodci, kteří nám ukazují cestu do našich Srdcí.

To, na co se soustředíme, posilujeme. Naše pozornost je mocný nástroj, s nímž je dobré nezacházet mechanicky či automaticky, ale vědomě. Soustředíme-li pozornost na to, co a jak zrovna děláme, můžeme projít mlhou nevědomí a uvidět sami sebe v jasné a hluboké přítomnosti. Díky tomu přestáváme být snadno manipulovatelní a můžeme svobodněji rozhodovat o svém životě a jít jím pevněji a zároveň pružněji.

Život přijímáme takový, jaký zrovna je. Jsme ochotní se dívat i na stíny, které k němu patří. Prohlížíme si je a uznáváme, že jsou naší součástí. Nebojujeme s nimi a nesoudíme ani je, ani sebe. To, co nám neslouží, se učíme opouštět pokojně, s vnitřním smířením a s vděčností za zkušenost, kterou jsme díky tomu získali. Takto vzniká v našich Srdcích hluboká a trvalá radost.

Jsme součástí většího celku. Uvědomujeme si, že své životy nemáme nikdy zcela pod kontrolou. Mnoho věcí nevíme a neumíme. Pokud to není naším posláním, ani to nepotřebujeme. Následujeme-li své Srdce, život nám vytváří schopnost odevzdat se vyšším silám s důvěrou v jejich milost a vedení. Neznamená to ale, že budeme jen pasivně čekat, kam nás vítr zavane. Přijímáme zodpovědnost za svůj život a cítíme-li, že je zapotřebí něco udělat, uděláme to.

Respektujeme cestu našeho Srdce. K tomu, abychom mohli následovat jeho vedení, je nezbytný klid a mír. Jen tak můžeme uslyšet hlas, kterým k nám Srdce mluví o svém Posvátném snu – o tom, kdo jsme a co jsme přišli na tento svět vytvořit. Naplňování našeho poslání nám umožňuje vnímat vlastní život jako smysluplný a žít jej přirozeně v souladu se zájmy celku, jehož jsme součástí. Prožívání posvátnosti života nám umožňuje otevírat naše Srdce.

Nesnažíme se nikoho přesvědčovat o své pravdě. Naše pravdy mohou existovat v míru s pravdami ostatních lidí. Jsme různí, jedineční, a přitom máme stejný zájem - pečovat o společný prostor života, o náš domov, o Českou zemi. Toho dosáhneme, když se všichni naučíme láskyplně pečovat o svůj vlastní život – o své tělo a svou duši.