V úterý 21. prosince nastane zimní slunovrat a s ním i nejdelší noc v roce. O tři dny později budou následovat Vánoce. Svátky, jejichž kouzlo nám může velmi snadno protéct mezi prsty. Tady je pár tipů na to, jak jej zachytit.

Ocitáme se v nejtemnější části roku, k níž patří obrácení se do sebe, zklidnění a zpomalení.  To by mělo vést k vnitřnímu ztišení. Člověk, kterému se to podaří, dostane příležitost odpočinout si a nabrat síly, ale nejen to. K vánoční době tradičně patří věštebné rituály. Vzpomeňme například odlévání olova, pouštění „lodiček“, rozkrajování jablek, či méně známé a rozšířené pití sobí moči.)

Není to náhoda. Období největší temnoty nám dává ideální podmínky pro to, abychom mohli nahlédnout hluboko do svého nitra, tam, kde je bezčasí. Tento prostor pro nás může být užitečný i v případě, že svou pozornost nechceme zaměřovat na budoucnost. Právě v něm totiž dochází k léčivému spojení se sebou samým – s vlastním zdrojem, pravdou a vedením.

Pokud se necháme pohltit vírem předvánočního shonu a tuto příležitost k setkání se sebou mineme, hrozí, že se sami sobě ztratíme, zapomeneme, co skutečně potřebujeme, a místo toho si koupíme další zbytečnou věc. Nemusíme nutně chtít vědět, co přinese budoucnost, ale možná je trochu škoda, když nejsme schopni vnímat přítomnost, zvláště pak, když nám umožňuje výjimečně hluboké setkání s existencí.

Podle kněžky a ceremonialistky Petry Cihlářové nám může pomoci jednoduché uvědomění: „Nic nemusím.“ Ani uklízet, ani péct, ani nakoupit dárky, ani dokončit projekt. V Rituálech kola roku naopak doporučuje, abychom předvánoční zastavení využili například k poděkování svým předkům za to, co jsme od nich dostali, a k tomu, abychom u nich vědomě nechali to, co je jejich a co už k nám nepatří.

Zklidnění a ponoru do sebe může pomoci například introspektivní psaní. Petra Cihlářová připomíná, že pokud máme otázky, na něž se nám nedaří najít uspokojivé odpovědi, pomáhá je zapsat dominantní (tedy obvykle pravou) rukou a nechat přijít odpovědi. Ty bychom měli zapisovat nedominantní (druhou) rukou. Snad ještě lepší je jiné její doporučení: Na pět minut si sedněte a soustřeďte se na svůj dech. Jen seďte, dýchejte a pozorujte, co se ve vás děje... 

Co z vás (ne)udělá čarodějnici

S kněžkou a ceremonialistkou Petrou Cihlářovou jsme si povídaly o tom, proč je dobré i dnes respektovat fáze zemědělského roku, nepodceňovat lidovou moudrost a sem tam provést nějaký rituál.

Rozhovor si můžete poslechnout na spotify nebo tady:

A pokud chcete raději číst, můžete:

Ostara, jarní rovnodennost nebo Beltain… jsou to všecko oslavy přirozených procesů, které se tak jako tak dějí… co získáme tím, že je budeme slavit?

Řekla bych, že to téma je širší. Ono je důležité zastavit se a věnovat pozornost tomu, co se děje. Můžeme to nazvat všímavostí. A ty svátky jsou důležité milníky prověřené časem. Každý z nich přináší určitou kvalitu. Vždycky je dobré se zastavit a uvědomit si, co se děje – venku i ve mně. Základní otázka je: Co se mi to děje? Co je ve mně? Co cítím? Svátky fungují jako zesilovač, podobně jako v astrologii úplňky nebo určitá postavení planet. Svátky často úzce souvisejí se zemědělským rokem, naši předkové to spojení přirozeně žili. Například v létě, na Beltain, oslavovali a přivolávali plodnost země, na jaře vynášeli Moranu jako symbol konce zimy. Vždy to byla příležitost zastavit se, oslavit a uctít to, co se dělo, a propustit to, co v životech nepotřebujeme. 

My chceme lidem ukázat, že rok má různé fáze a že přesto, že je obvykle nevnímáme tak silně, jako v minulosti, protože chodíme nakupovat do supermarketu a svítíme si, jak chceme, existují určité zákonitosti přírody, které je dobré následovat. Pak totiž budeme víc v pohodě. Víc se propojíme s naším tělem a tím, co je nám přirozené. Elektřina tady není zase tak dlouho. Naše těla i mozky jsou stále nastavené na cyklus, jaký se žil dřív. Pro mě jsou rituály kola roku způsob, jak se v dnešním světě ukotvit a najít rytmus, který mi bude vyhovovat.

Takže jde o to uvědomit si, že jsme součástí nějakých rozsáhlejších procesů a sladit se s nimi…

Přesně tak. Nejvíc je to podle mě vidět na Vánocích a zimním slunovratu. Z pohledu kola roku je to doba, kdy je největší temno. Tehdy bychom měli být nejvíc v sobě a odpočívat. Ale když se podíváme na dnešní společnost, uvidíme, že v tuhle dobu se honíme, abychom měli doma uklizeno, abychom stihli nakoupit všechny dárky, abychom v práci stihli to, co máme, protože se blíží konec roku, řeší se rozpočty, klienti blázní… a my se přepínáme. Pak přijdou Vánoce, my si vydechneme a často nakonec onemocníme. Tělo se ozve, protože už prostě nemůže. Kdybychom ale plynuli alespoň částečně s přirozeným cyklem a řekli si: nemusím mít uklizeno, je v pořádku, že jsem unavená, je v pořádku, že všechno nestihnu, teď můžu věci odložit, nic se nemusí dít a podobně, možná bychom si ty svátky užili opravdu v klidu a míru.

Zmínila jsi klienty… Co vlastně děláš, když zrovna neděláš rituály?

Dlouho jsem pracovala v jedné velké poradenské firmě v týmu interního auditu. Předtím v marketingovém výzkumu. Teď už v těch velkých korporacích nejsem, ale pořád pracuju s firmami, takže to napětí a tah na výkon stále vnímám. Je to z velké části mužský svět, mužská energie a snažím se do ní přinášet ženské – někdy možná trochu chaotické – plynutí.
 
Jsou lidé, kteří rituály považují za jakési podivné čarování a raději se jim vyhnou… na jaře si místo rituálu zajdou prostě na procházku, podívat se, jak kvetou kytky. K čemu je dobrá právě rituální oslava?

Ona i taková procházka může být formou rituálu. Slovo rituál může znít děsivě, nejsme zvyklí ho používat – ale i oslava narozenin je rituál. Když děláme něco vědomě a se záměrem – třeba jdeme na procházku do lesa, abychom si tam vyčistili hlavu, pak je to svým způsobem taky rituál – aspoň tak, jak ho vnímám já. 

Můj záměr může být, udělat si čas na to, abych mohla přemýšlet nad tím, co se mi v uplynulém týdnu stalo, chci si to celé zpětně projít, uvědomit si důležité okamžiky, to, co mě naštvalo… to vše můžu v tom lese pustit a nechat. A také si uvědomit, co jsou ty věci, které se mi povedly a za co jsem vděčná. Na konci takové procházky pak můžu lesu poděkovat, že mi dal prostor. A to je v podstatě takový mini rituál.

Takže co dělá z rituálu rituál?

Pro mě je rituál cokoliv, co jdu dělat vědomě a se záměrem. Řekla bych, že je to něco, co ve svých životech tvoříme, jen ne vždy s plným vědomím. A to je velká škoda, protože to, co si uvědomíme, dokážeme mnohem víc prožít a vstřebat… a dodat tomu jiný rozměr, o kterém se velmi těžko mluví, ten je třeba prožít.

Když jsem vedla ženské kruhy a došlo na téma péče, některé ženy v sobě měly takové ty rezistence typu: Já ale nechci, aby na mě někdo sahal, já mám péče dost… Ale ony už jenom třeba tři minuty, kdy se vás dotýkají další ženy – vůbec ne sexuálně, jen s vědomou přítomností a se záměrem uctít tělo – dokáží spustit emoce a uvolnit blokády, které v sobě držíme. A to je podle mě hodně důležité. Dát prostor životu. Odžít si to, co si odžít potřebujeme, abychom to v sobě dál nedrželi. A také oslavit, co v životě máme. A právě to rituály podporují a zesilují. V každém případě nemusí jít jen o osobní záležitosti. Když chcete ve firmě začít nový projekt, můžete to taky udělat rituálně.

Jak se dostat do správného rituálního rozpoložení? 

Jako při všem i tady je důležitá příprava. Někdo potřebuje před rituálem meditovat a zklidňovat se. Ženský způsob je tanec. Meditace v tanci nás může dobře naladit. To, co si s sebou do rituálu brát nechci, ze sebe můžu vytřást, vykřičet nebo smýt. Jenom to, že se na chvíli zastavíte, uvědomíte si, kde stojíte, kde máte své kořeny, jak jste napojení na vesmír, to, že jsme jenom takové korálky na niti v prostoru… už to nás zklidní natolik, že jsme připraveni víc prožívat. 

Neexistuje jednotný návod, každému funguje něco jiného, jsou lidé, kteří říkají, že neumí meditovat, neumí se zklidnit, neumí vizualizovat… v takových případech je možná nejlepší se prostě trochu vyčerpat, třeba si jít zaběhat. Důležité je být v těle.

Jak poznám, co mi skutečně funguje? Že to není jenom nějaká obecná pravda, nebo pověra?  Říká se například, že je dobré schovat si popel a uhlíky z velikonočních ohňů, protože chrání dům před požárem, taky se říká, že je dobré oblékat a svlékat sukni přes hlavu… kdy takové počínání dává smysl?

Hledám si to, co se mnou rezonuje, co mi dává smysl. Když se na danou věc nacítím a dojdu k tomu, že je to to, co teď potřebuju, bude mi to fungovat. Zrovna s tou sukní je to užitečné. Jsme napojené na energii Země a zvlášť přes dlouhé sukně energie proudí. Je škoda si sukni prostě stáhnout na zem. Když ji přetáhneme přes hlavu, je to takové požehnání matky Země. Tomuhle třeba věřím, i když to ne vždycky dělám. 

Nic ale není dogma. Důležité je to, čemu věříte. Jestliže například věříte tomu, že když si každý večer zapálíte svíčku u obrázku, který symbolizuje vaše přání, tak to přání zhmotníte, pak to velmi pravděpodobně bude fungovat. Když tu svíčku budete zapalovat proto, že vám to řekla nějaká Petra na semináři, ale věřit tomu nebudete, pak záměr nebude dost silný a obrázek nezhmotníte. My dokonce, když na výcviku kněžek učíme, jak dělat rituály, říkáme: Naučte se kostru, vezměte si z toho, co vám funguje, a zbytek si předělejte, jak potřebujete. Nakonec je to totiž jen o vás a o lidech, pro které rituál děláte. Myslím, že je to opravdu hodně individuální. Máme spoustu návodů, ale ty nám budou fungovat, jen když jim budeme věřit a budeme si za nimi stát.