Santa Claus byl žena

To, že příběh našeho Ježíška má hluboké kořeny, asi nikoho nepřekvapí. Věděli jste ale, že ani jeho západní kolega Otec Vánoc (v Americe známý pod jménem Santa Claus) není jen tak nějaká pohádka pro děti?

Autoři knihy Probuzení lůna Azra a Seren Bertrandovi připomínají, že legenda o Santa Clausovi má velmi reálný základ. Jenže kdo by na jejím počátku čekal staršího obtloustlého muže, byl by zklamán. „Původní Santa Claus“ byla totiž žena. A ne ledajaká – byla to sobí šamanka využívající při své obřadné práci psychedelické účinky muchomůrky červené. A ano, právě tato houba je pravděpodobně předobrazem Santova typického oděvu. Pokud vás zajímá, jak to celé bylo, přečtěte si ukázku z Probuzení lůna: 

Posvátný sob

Každé dítě si pamatuje na okamžik, kdy zjistí nebo mu někdo prozradí, že Otec Vánoc není skutečný. Je to mezník našeho přechodu od dětského světa fantazie k dospělému světu „reality“. Od té doby již neslyšíme kopyta sobů, jak na Štědrý večer magicky bubnují na našich střechách a oznamují příchod laskavé bytosti, která přináší dárky.

Propadneme se do světa logiky a víme, že nemůžeme létat. V rámci tohoto zasvěcení do „skutečného světa“ přichází hluboký pocit ztráty, kouzlo se rozplyne spolu se zvuky sobích kopyt. Svět začne být mechanický a praktický s přesně ohraničenými možnostmi.

Tato „pravda“, jež nás podmiňuje, je ovšem subjektivní. Skrývá ještě hlubší pravdu, otisk naší minulosti, který je v tomto oblíbeném vánočním příběhu obsažen. Pokud se vzdáme svého spojení s touto minulostí, obsaženou v mýtech a příbězích, opustíme část svého dědictví a možnosti, které máme jako kouzelné bytosti.

Jedovatý zázrak

V severní Evropě, zejména na Sibiři, podstupovaly sobí šamanky na den zimního slunovratu (21. prosince) nebo den poté „lety vědomím“, aby pro své kmeny získaly „dary“ poznání. Tyto šamanky požívaly červenobílé muchomůrky (Amanita muscaria), které známe z pohádek. Tyto houby měly halucinogenní účinky a rostly pod borovicí (vánočním stromem), s níž žily v symbiotickém vztahu.

Šamanky na sobě při sběru těchto posvátných hub měly červené pláště s bílou kožešinou. Muchomůrky pak obvykle věšely na borovice, aby vyschly (podobně jako věšíme ozdoby na naše vánoční stromečky). Tradovalo se, že když se šamanka vracela ze své cesty do podsvětí, využívala k tomu díru na vrcholku své jurty a sklouzla dolů po tyči. Přinášela dary vědomí a proroctví, jež se chystala sdílet. Zdá se, že Santa Claus je odrazem ztraceného ženství, které stále prozpěvuje v naší DNA.

Posvátná houba, známá také jako muchomorka (od „mořit mouchy“), jež je také miláčkem čarodějek, je extrémně jedovatá. Sobi ji ovšem dokáží pozřít bez jakýchkoli příznaků otravy (a sami bezpečně vstoupí do jiné dimenze). Kvůli tomuto daru často šamani a šamanky popíjeli sobí moč, což byl bezpečný způsob, jak využít halucinogenní vlastnosti této houby.

Sobi byli našimi prehistorickými předky považováni za velice posvátná zvířata. Nejstarším skalním uměním v Británii je vyobrazení soba, vyryté na stěně jeskyně v jižním Walesu před 14 000 lety. Tento sob se pravděpodobně pojí s málo známou starověkou britskou bohyní Matkou Elen, jež byla strážkyní energetických linií Země, ochránkyní Života a také byla považována za „Rohatou bohyni“.

Můžeme si položit otázku, co je na sobovi tak posvátného. Toto nádherné stvoření má hlubokou vazbu k ženství. Jedině sobí samice z čeledi jelenovitých mají parohy (obvykle tento atribut přísluší pouze mužským jedincům) a tuto udivující ozdobu hlavy si udržují i během zimních měsíců, kdy samci své parohy shazují. Navíc sobí stáda bývají vedena spíše starší samicí nežli samcem − podobně jako byly v dávných dobách původními sibiřskými šamankami ženy.
 

Přirozené kouzlo Vánoc

V evropské tradici čarodějek je období mezi Samhainem (31. října) a Imbolcem (2. února) považováno za magický sestup do lůna Sobí Matky, jenž kulminuje tři dny po slunovratu (od večera 21. prosince), kdy se světlo údajně zrodí zpět z jejího lůna.
Toto období bylo následováno kouzelnými třinácti dny oslav až do večera tříkrálového neboli svátku Tří králů (6. ledna), známého jako „ženské Vánoce“. Šamanky v té době vykonávaly menstruační obřady obnovy, aby očistily starý rok a přivítaly rok nový.

Tato neuvěřitelná šamanská vzpomínka na ženské vůdkyně, bohyně, světlonošky a nositelky darů, laskavé starověké Matky, které cestovaly mezi dimenzemi a rozuměly energii Země, nám byla předána v pokroucené podobě Otce Vánoc − muže nakupujícího spotřební zboží jako dárky a doručujícího je se svými létajícími soby dětem, které musí být „hodné“ a hezky se chovat, aby si je zasloužily. A dokonce i tato pokroucená vize je srážena jako dětinská a nepravdivá.

Můžeme být podmíněni tak, že šepot mocných, laskavých a kouzelných sobů zablokujeme, ale když se hluboko v nitru zaposloucháme, uslyšíme rytmus kopyt pohřbený v naší archetypální DNA, který nás volá, abychom se rozpomněli. Tento šepot nás stále vede po zemských energetických liniích zpět domů.

Seren a Azra Bertrandovi: Probuzení lůna (Redakčně upraveno, zkráceno.)