Dušičky, Samhain, Halloween, Día de los Muertos… název si můžeme vybrat. Podstata tohoto období však zůstává stejná. Je to čas, kdy je hranice mezi světem živých a světem mrtvých nejtenčí a tudíž i nejpropustnější. Jak s ním pracovat?

Nadcházející čas je tradičně spjat se smrtí, a to nejenom v podobě odchodu duše z jejího fyzického těla, ale i v jejím širším významu – tedy v podobě změny, která s sebou nese zánik starého. „Aby mohlo něco nového vzniknout, musí zákonitě část toho starého umřít. Tento čas nám pomáhá opouštět to, co nám již neslouží,“ připomíná ceremonialistka Lilia Khousnoutdinova a dodává, že přitom můžeme hledat oporu i u svých zemřelých předků.

V určitých situacích ale můžeme cítit, že nás naši předkové podpořit nemohou či nechtějí. Pak je dobré soustředit pozornost na smíření se s nimi. „Možnosti odpuštění a léčení vztahů zůstávají otevřené stále – i když jde o vztah k člověku, který již nežije,“ zdůrazňuje průvodce vědomým sněním Robert Moss. Pochopení a přijetí naší rodové minulosti jsou přitom vždy první kroky na cestě k osvobození se od rodových programů, které jsme se rozhodli opustit.

Právě k takové práci jsou nadcházející dny nanejvýš vhodné – k opouštění, ukončování, loučení a proměňování. „Vše, co umírá a touží být opuštěno, teď volá po tom, abychom to nechali odejít a projít procesem přeměny. Zapalte v krbu nebo venku oheň či svíčku a proveďte oběť. Můžete tak zažít osvobození, které přináší smrt v okamžiku, kdy uvolníme zaťatou pěst s něčím, na čem jsme lpěli. Může to být starý zvyk, myšlenka, vztah nebo proces volající po přeměně. Napište si na papír, o co se jedná, případně můžete symbolicky svoji oběť vmyslet do bylin jako je šalvěj nebo sušený rozmarýn. Pozorujte, jak vaše oběť shoří na prach,“ doporučuje jogínka Shiva Rea v knize Opatruj oheň svého srdce.

Když staré odchází, vzniká prostor pro nové

Jak si sami vytváříme svůj svět? S čím konkrétně nám přitom mohou pomoci naši zesnulí předkové? A jak odlišit konstruktivní vizi od klamných iluzí? Ptali jsme se učitele snění, přímého žáka Roberta Mosse a překladatele Aktivního snění Petra Němčanského.

Brzy budou Dušičky. O co bychom přišli, kdybychom v tento čas nevěnovali pozornost svým zesnulým předkům?

S ubývajícím světlem se stahujeme dovnitř, z krajiny zalité sluncem do našich příbytků a někteří i více do nitra. Pokud se dokážeme odpojit alespoň na chvíli od vnějšího světa a dovolíme si zůstat v tichu, uslyšíme hlasy, které mohou patřit i našim předkům. 

Nakolik se se svou minulostí a s rodovým dědictvím dokážeme vypořádat je na nás. Každý by chtěl žít ve svobodě, ale jinak než uvědoměním si toho, co nás znesvobodňuje se ke své skutečné svobodě ani nepřiblížíme. Mohou to být programy zděděné od našich předků – pokrevních, národních, kulturních i druhových. 

Dušičkový čas bývá doporučován jako vhodná doba ke spojení se s předky a k tomu, abychom je poprosili o radu. Ale co když člověk potřebuje poradit s něčím, o čem je přesvědčený, že si s tím jeho předkové sami nevěděli rady? 

Na světě dosud přežívají tradice, v nichž se živí lidé se svými předky radí na denní bázi. V západní kultuře jsme však byli dlouho vedeni k tomu, že život smrtí končí. Učíme se teď znovu hledat to, co je pro člověka přirozené. Vypořádat se se svou minulostí, uzdravit své návyky, odložit to, co nepotřebujeme a ponechat si to, co nás posiluje, je jednou z cest jak život i své předchůdce uctít. Avšak přistupovat k aktuálnímu životu opravdově pro mě také znamená vnímat každý okamžik jako nový a naprosto neznámý. 

Vede-li nás v jednání nějaká nevědomá rovina a nejednáme tak, abychom sami se sebou byli spokojeni, učíme se z vlastních chyb přistupovat k sobě a k okolí vědoměji. Ani v případě, že je taková nevědomost rodová, nemusí být marné spojit se s předkem, ke kterému nás to táhne. Je totiž možné, že se náš předek v určité oblasti svého vývoje po své fyzické smrti posunul a jeho rada z onoho světa bude jiná, než by byla, dokud byl ještě naživu.

Jak mě mohou moji předkové podpořit při realizaci mých snů a vizí? 

Řekl bych, že velmi a že to v hojné míře dělají, mnohdy dokonce aniž bychom o tom věděli. Rovina, odkud s námi komunikují a působí na náš svět, je nám nejblíže ve snech nebo v hlubších ponorech vědomí, třeba v meditaci nebo v přírodě. 

To, že jejich působení nevnímáme, ale neznamená, že oni nás nevidí. Kolik pozornosti, síly a lásky mohou našim životům věnovat ovlivnit nemůžeme. Jak se k našim životům budou stavět, však ano. Nabízí se přísloví „Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá.“ Milujeme je, nebo nenávidíme? Máme z nich stále podvědomý strach? Bojíme se, že v jejich očích nejsme dost dobří? Že nejednáme v souladu s jejich očekáváním? Nebo jsme dospěli a věříme vlastním snům a vizím natolik, že je dokážeme realizovat?
 

Setkal jsem se s mnohými případy, kdy k lidem přišel jejich zesnulý rodič, prarodič nebo přítel a přinesl důležitou radu, ale většinou byla taková návštěva nečekaná. Vnímal jsem také mnohokrát, že i naši zesnulí předkové se ve své rovině bytí vyvíjejí a věnují se svým věcem. Po jejich smrti, může být těžší zaslechnout jejich skutečný hlas a rozpoznat ho od podvědomého ševelu, který v nás zanechali. Ale děje se to. A někdy k nám mohou promlouvat a posilovat nás i předkové z větší dálky, ti, s nimiž jsme se fyzicky nikdy nepotkali. Jeden můj kamarád se tak od svého dávného předka – nebo snad od svého vyššího já – naučil v naprosto vědomém snu hrdelní zpěv, po čemž už dlouho toužil. 

V mnoha šamanských tradicích bývá snění či přesněji řečeno „vysnívání si budoucnosti“ považováno za nástroj tvoření reality. A vlastně nejenom v nich – kvantování a nejrůznější vision boardy si našly cestu i do docela obyčejných evropských domácností. Jenže co když naše sny či vize jako prostředek tvoření reality nefungují? Kde může být chyba?

Z vlastních zkušeností i zkušeností Roberta Mosse a jeho studentů vnímám, že snový svět je stejně skutečný, jako svět každodenní skutečnosti. Pak se nabízí otázka, stvořil jsem hrnek, z něhož piju kávu, déšť za oknem, světlo v místnosti? Je pak podstatné, nacházíte-li se ve snové, nebo v běžné realitě? Řekl bych, že je, ale jen do určité míry. Hrnku ve snu může narůst srst, oknem, za nímž prší, můžete vyletět a zjistit, že letíte nad vyprahlou pouští… V běžné realitě se vám to asi nestane, ale otázku, zda jsem si svůj svět skutečně vytvořil, si budu klást tady i tam. 

Míra, jakou můžeme svůj svět ovlivňovat, je dána, jak praví mnohé šamanské tradice, naší osobní silou a mírou pochopení tvůrčího řádu. Naše schopnost tvořit si vlastní svět tedy závisí na míře naší moudrosti. Ta je vždy spojená s pokorou, úctou a soucitem.

Jak poznáme, že naše sny jsou konstruktivní, že nás skutečně podporují? Co když jde jen o krátkodobě příjemné denní snění, únik, jehož cílem může být přehlušení aktuální nespokojenosti a výsledkem to, že se ztratíme v iluzorním světě, odpojíme se od reality a zanedbáváme své skutečné potřeby? Dá se nějak odlišit snění, které pomáhá měnit realitu, od snění, které od toho člověka naopak zdržuje?

Klíčový je pocit. To, jak daný sen sami vnímáme. Pokud nás vesmír podporuje, dává nám to velmi hlasitě najevo. Pokud nás nepodporuje, dává nám to také dost jasně najevo. Jedna z metod Roberta Mosse se jmenuje Pouliční tarot. Položíte vesmíru otázku a pak vyjdete na ulici. Věnujete pozornost všem neobvyklým věcem, které se vám přihodí. Může to být útržek rozhovoru, který zaslechnete v tramvaji, kočka, která vám přeběhne přes cestu, nebo nápis na zdi. Když jsem se měl stěhovat do Severních Čech, nebyl jsem si jistý, zda mohu všechno opustit a začít úplně znovu na jiném místě. Při loučení se svým původním domovem jsem se náhodně podíval z okna restaurace, ve které jsem zrovna byl, a odpověď na svou otázku jsem si přečetl na billboardu napsanou písmeny aspoň metr vysokými, abych ji opravdu nemohl přehlédnout. Pocit, který se pak uvnitř dostavil, byl jasný jako slunce. Ano, můžu. 
 

Robert Moss říká, že jako korektiv našich denních klamů mohou sloužit noční sny. Dá se s tím nějak pracovat?

Se svými sny se můžeme radit. Já to dělám třeba tak, že než jdu spát, položím svým snovým průvodcům otázku: „Jaké to bude, když…?“. Dříve se mi stávalo, že jsem na otázku ráno zapomněl a snu, který mi připadal nepodstatný, jsem nevěnoval pozornost, proto si teď radši svou otázku nebo záměr předtím, než usnu, napíšu do snového deníku. Velmi často se stává, že jazyk, jakým mi sen odpovídá, musím pak teprve rozklíčovat. Takže pokud chci vědět, jestli jsem mimo nebo takzvaně v proudu, komunikuji se svým okolím všemi dostupnými cestami a kanály, dokud si nejsem jistý, že jsem v tom správném proudu, v němž chci dál pokračovat životem. Někteří lidé používají karty, kyvadlo, psychologa nebo hospodu. Já používám sny a synchronicitu – nebo, chcete-li, znamení.

Zkusme konkrétní příklad: Žena sní o princi na bílém koni. Ve svém snu se setkává s pohledným, silným, bohatým, moudrým, pečujícím, … prostě ideálním mužem. Zamilují se do sebe, vezmou se a pak spolu na nějakém krásném místě žijí šťastně až do smrti. Proč takový typ snů, přestože do něj jeho „majitelka“ či „majitel“ dokáže vložit mnoho energie, často nepomůže vytvořit žádaný stav? 

To opravdu nevím. Může to být způsobeno mnoha faktory. Pokud někdo do svého snu opravdu investuje mnoho energie a pozornosti, a přesto není schopen (nebo schopna) manifestovat žádného prince nebo princeznu, má třeba zůstat zatím sama nebo sám a něčemu se ještě naučit, snad trpělivosti nebo jiné dovednosti či ctnosti, kterou pak bude moct ve vztahu využít. Sny se mohou materializovat mnoha způsoby. K jejich uskutečnění nás mohou vést různé cesty. A nic není zadarmo – ani materializovaný sen. 

Nemalou roli hraje i fakt, že své vize a přání můžeme tvořit z části vědomě, ale velkou měrou se na nich podílí i naše podvědomí. Proto je někdy nesnadné nebo i nemožné – bez navázání dialogu se svou duší nebo svým vyšším já – vědět, co všechno nám hraje do karet a co nás zdánlivě brzdí.

Takže je třeba respektovat stav věcí a to, že něco prostě nejsme schopni dohlédnout… a nesnažit se přetlačit univerzum?

Hrajeme-li svou životní roli v harmonii se svou duší, se svým posláním a s moudrostí vesmíru, provedeme sami sebe pomocí snů a vizí po cestě tak, abychom ve svých životních zkouškách obstáli a žili šťastně. Pokud budeme ignorovat vyšší řád vesmíru, přírodu a touhu své duše, nepovede se nám dobře a nočních můr se nezbavíme ani v hrobě. 

Když se trochu zamyslíte nad pomíjivostí a podaří se vám přitom zůstat ve svém středu, možná si uvědomíte, že všechno, co jste doposud prožila a prožíváte, mělo a má svůj smysl. Ztráty, nálezy a zase ztráty. Když se zadíváme do budoucnosti z tohoto středu a zůstaneme klidní, možná zahlédneme ve snu nebo vizi možnosti a uvědomíme si své volby, které v současnosti můžeme učinit, a dožijeme se budoucnosti, kterou jsme si vysnili.

Více informací o Petru Němčanském najdete na Samanskykruh.cz

Zapomínáme na své mrtvé?

Říká se, že Češi se neradi loučí – tedy alespoň když dojde na poslední rozloučení. Mnoho lidí je v dnešní době pohřbeno bez obřadu a často také téměř vzápětí zapomenuto. Na to, zda je to skutečně tak a co z toho plyne, jsme se ptali Blanky Dobešové, poradkyně pro pozůstalé ze spolku Ke kořenům.

Spolek Ke kořenům sdružuje tým lidi, kteří se věnují přírodnímu pohřebnictví. Ve spolupráci se Správou pražských hřbitovů založili Les vzpomínek, první český přírodní hřbitov, kde se popel zesnulých ukládá ke kořenům vzrostlých stromů.
 
V poslední době mnoho z nás nechává své blízké pohřbít bez obřadu. Praha prý v tomhle ohledu dokonce drží světové prvenství… Je to skutečně tak?

Ano, je to tak. Česká republika prochází krizí pohřebních rituálů. Asi třetina pozůstalých udělá jen kremaci bez obřadu. Odborné odhady uvádějí, že v Praze je to přes padesát procent – tedy, že každá druhá pozůstalá rodina neudělá žádné oficiální poslední rozloučení. V tomhle máme opravdu smutné světové prvenství. 

Čím to je?

Z velké části je to způsobené tím, že lidem nedávají konvenční obřady v krematoriích smysl. Považují je za chladné a odosobněné, běžící jak na běžícím páse, s umělými květinami a umělými frázemi řečníků. Řada lidí nechce něčím takovým projít a je pak skvělé, když se jim podaří najít jinou cestu rozloučení. Třeba si udělají vzpomínkové setkání na chatě, vzpomínkový výlet na oblíbené místo zemřelého či rozptýlí popel třeba do řeky nebo k oblíbenému stromu.

To se může?

Česká legislativa je k tomu vstřícná. Povoluje uložení popela téměř kdekoli, pokud máte souhlas vlastníka pozemku. 

O co vlastně lidé přicházejí, když se rozhodnou pro pohřeb bez obřadu?

Jedním z důležitých významů posledního rozloučení je, aby se spolu sešli lidé, kteří měli zemřelého rádi, sdíleli spolu bolest ze ztráty i hezké vzpomínky a vzájemně se podpořili. Když poslední rozloučení neproběhne, každý z pozůstalých je často na ztrátu sám. Zármutek se dnes často přechází stejně jako chřipka a časem někde „vyplave” – jako somatický problém, nebo jako téma na psychoterapii.

Jak se dá takovému „přechození“ vyhnout?

Ke zdravému procházení zármutkem patří, že si dáme čas ztrátu zpracovat a dopřejeme si prostor, abychom „projasnili” náš vztah k člověku, který zemřel. Prostor k odpuštění, poděkování, uznání věcí, které ještě potřebují pozornost. Má velkou sílu, když to můžeme udělat v kruhu blízkých. Z takového rozloučení pak odcházíme v lehkosti, neneseme si dál nic nezpracovaného a věřím, že ve stejné lehkosti a klidu díky tomu odchází i duše zemřelého. 

Má podle vás naše společnost rezervy i v oblasti vzpomínání na zesnulé?

Když o Dušičkách vídávám na pražských hřbitovech davy lidí, nemám pocit, že bychom na své zemřelé úplně zapomínali. Je krásné se pak po setmění po hřbitově procházet a pozorovat všechna ta světla, která vlastně symbolizují naše spojení s předky. 
 

Nejsem si ale jistá, nakolik vědomě lidé zacházejí se symboly, které k tomu patří. Světlo svíček symbolizuje lásku a život, které trvají i po smrti. Také symbolizuje všechny ty dobré hřejivé věci, které v nás naši zemřelí zanechali. Kruhový tvar věnců odkazuje na věčný život, koloběh života a kruh rodiny. A květiny, které na hřbitov nosíme, v sobě zas nesou zprávu o tom, že krásné věci v našem životě jsou pomíjivé a že konečnost jejich krásu ještě zesiluje. Symbolicky tedy dává větší smysl nosit našim zemřelým spíše živé než umělé květiny. Nejdůležitější mi ale přijde, aby naše vzpomínání bylo životné a abychom se neostýchali hledat vlastní cesty vzpomínání.

Jak mohou takové cesty vzpomínání vypadat?

Já třeba na svou babičku nejraději vzpomínám při hře na klavír. Dědeček se mi zase vybaví vždycky, když doma děláme meruňkové knedlíky. Čím jsem starší, tím mi přijde důležitější mít vztah se svými předky „opečovaný” a ctít místo, které mají v mém životě. 

O co vlastně můžeme přijít, když tohle opomíjíme?

Mně samotné vědomý vztah s předky dlouho nijak zvlášť nechyběl a myslím, že to tak má celá řada lidí. Až partnerské problémy mě dovedly k tomu zkoumat rodinné vzorce a zkusit rodinné konstelace. Na nich se právě ukázala až zázračná moc toho, jak je léčivé dát věcem z minulosti pozornost a úctu – vidět věci, které potřebují být viděny a uznány. Cítím teď od svých předků podporu, jako by mi stáli za zády a tiše mi fandili. A věřím, že i díky tomu „opečování” minulosti, jsem teď šťastně zadaná a těhotná. Zvláště teď v těhotenství cítím, jak život, který přišel od předků, protéká skrze mne a pokračuje dál. Myslím, že bez vztahu k předkům se dá v dnešní době dost dobře žít, ale sama jsem moc vděčná za pocit, že navazuji na své kořeny. 

Váš spolek se jmenuje Ke kořenům. V lese vzpomínek se popel pohřbívá ke kořenům stromů. Co to přináší?

V Lese vzpomínek, kde pohřbíváme popel ke kořenům vzrostlých stromů, jsme od jeho vzniku v roce 2015 doprovodili už více než 600 rodin. Lidé nám často říkají, že jim objevení Lesa vzpomínek přineslo klid a úlevu. Že teď mají pocit, že jsou jejich zemřelí na tom správném místě, pod korunami stromů, součástí přírody. Také obřady rozloučení mají v přírodě docela jinou atmosféru – více neformální a přátelskou. Při takových rozloučeních se cítí dobře třeba i děti.  

Více informací o Blance Dobešové a spolku Ke kořenům najdete na Kekorenum.cz