Ztráta jako dar
Hojení zlomeného srdce – to je téma, jemuž se dlouhodobě věnuje Mary Diggin. Před lety prožila ztrátu, která bývá považována za nejtěžší. Za to, co díky ní získala, je dnes přesto vděčná. Pomocí hlubinné imaginace provází procesem truchlení a pomáhá nalézt ztracenou životní energii.
Mary Diggin je původem Irka, se svým manželem Stephenem Gallegosem ale žije v Novém Mexiku. Společně tam vedou semináře hlubinné imaginace. Zatímco Eligio Stephen Gallegos pracuje především Metodou osobního totemu, kterou sám vyvinul, Mary se specializuje na léčení pomocí mýtů.
Své posluchače dokáže cestou hlubinné imaginace dovést k pochopení moudrosti, která je v nich ukrytá. Velmi jemným způsobem vytváří prostor, ve kterém se sami můžete zeptat na radu bohů či bájných hrdinů. Online seminář Skrz temnotu ke světlu, kterým nás provede v květnu, je zaměřený na vyrovnání se se ztrátou – ať už k ní došlo úmrtím, rozchodem, ukončením pracovního projektu, nebo v důsledku konce určité životní etapy. Pomoc bude tentokrát hledat v příbězích řecké bohyně plodnosti Démétér, královské dcery Mis a sumerského krále Gilgameše.
My jsme se zeptali na to, jak se vyrovnat se ztrátou, přímo jí.
Jak mohou člověku v procesu truchlení pomoci mýty?
Mýty nás mohou dovést ke znovunabytí celistvosti a k ponoření se do hloubek vlastního života. Můžeme je využít k tomu, abychom prozkoumali svůj vztah k truchlení. Tento proces je přitom velmi častou součástí našich životů. Nespouští se jen tehdy, když nám někdo zemře, ale třeba i v situacích, kdy ukončíme vztah, nebo ztratíme zaměstnání. Ale vzhledem k tomu, že je to proces velmi obtížný, býváme v pokušení potlačit jej a nevnímat pocity, které se v jeho průběhu mohou objevit – ať už je to hluboký smutek nebo vztek.
Jenže pokud to uděláme, nikdy tím procesem nemůžeme plně projít – a část naší životní energie v něm pak může zůstat uvězněna. Zůstane uvízlá v naší zraněnosti.
Mýty nám tedy mohou pomoci, abychom dali prostor svému smutku?
Ano. Vnímáním příběhů, které vyprávějí o zármutku, a tím, že si dovolíme se do nich pomocí hlubinné imaginace ponořit, otevíráme brány k uzdravení zranění způsobeného ztrátou. V těch příbězích totiž můžeme zahlédnout sebe samé. A díky hlubinné imaginaci se můžeme postav, které v nich vystupují, přímo zeptat na to, co se od nich potřebujeme naučit.
Můžeme prozkoumávat svůj vlastní jedinečný proces a ptát se: Jaká cesta k uzdravení pro mě bude nejlepší? Jsem spíš jako Démétér, která se v reakci na ztrátu stáhla, nebo jako Mis, která dala průchod svému vzteku?
Jeden z největších darů, které nám mýty dávají, je ujištění, že bez ohledu na podobu a hloubku našeho žalu, je možné jím projít a uzdravit se. A nejen to, tím, že procesem truchlení plně projdeme, své životy nakonec obohatíme.
Jaké uvědomění může truchlícího člověka podpořit?
Všechny mýty ukazují, že bez ohledu na to, jestli cítíme, že jsme uvázli na mrtvém bodě, nebo že máme pocit, že už to trvá moc dlouho, žal, pokud mu dáme prostor, nás nakonec uzdraví a dovede nás na nové místo uvnitř nás samých. A to místo je zdrojem veliké síly.
Mýty nám také ukazují, že žal je přirozený proces. Nelpět na tom, co je pro nás důležité, je pravděpodobně jedna z nejtěžších věcí na světě. Naši předkové věděli, že k procesu, který se váže ke ztrátě, je třeba mít úctu. A dali nám příběhy, které nás tím procesem mohou provést. Před truchlením není dobré utéct, ani jej potlačit. Ano, je to náročný proces, který každého, kdo jím projde, promění. Ale pokud jím projdeme plně, získáme dary a sílu, které bychom jiným způsobem nikdy nebyli schopní nashromáždit.
Nehrozí, že se v procesu truchlení utopíme? Že se odkloníme od léčivého smutku k sebelítosti?
Pokud budeme truchlení vnímat jako něco, co nás oslabuje nebo co nám škodí, můžeme jej potlačit – ale s ním potlačíme i část naší životní energie.
Když cítíme, že náš zármutek příliš dlouho neodchází, můžeme se ho zeptat: Co ode mě potřebuješ? Já sama bych se pokoušela prozkoumat, co dalšího v mém životě mi má současná ztráta připomíná. A pak bych se ptala: Truchlila jsem pro tu starou ztrátu dost, když k ní došlo? Potřebují mé v minulosti neoplakané ztráty uzdravit teď, pomocí mého současného zármutku? Můžu mému truchlení dovolit, aby právě teď uzdravovalo všechno, co ve mně potřebuje uzdravit?
Jediná cesta kupředu je projít skrze všechnu bolest, všechen smutek a všechen hněv, co cítíme. Jinak nám hrozí, že ztratíme část sebe samých – a s ní i přístup k nádherné celistvosti vlastní bytosti.
Co když mě ale začnou zahlcovat pocity vlastního selhání a nedostatečnosti? Má cenu dávat prostor vině a výčitkám?
Naše nejhlubší já chce, abychom byli celiství, a chopí se každé příležitosti k uzdravení, kterou najde. Žal má mnoho podob. A proces truchlení je velmi komplexní. V jeho průběhu se často otevírají staré emoce a vzpomínky, které na první pohled nemají se současnou situací vůbec nic společného. Když zemřel můj malý syn, teď už to bude přes dvacet let, oplakávala jsem jeho ztrátu, ale také jsem plakala pro sebe jako matku a oplakávala jsem i své dětství. Cítila jsem hněv a smutek, které na povrchu vůbec nijak nesouvisely s jeho odchodem. Ptala jsem se, kdo jsem byla, a proč jsem byla taková, jaká jsem byla.
Snažila jsem se pochopit, proč se to stalo mně, jemu, mojí rodině. Zdálo se, že obrovský žal z jeho ztráty otevírá každou moji ránu, každé mé zklamání, každou moji lítost – každou zraněnou část mojí bytosti. Zdálo se, že z toho procesu nebylo vynecháno vůbec nic.
A jsem přesvědčena, že ten proces, byl jeden z největších darů, které jsem v životě dostala. Přivedl mě na úplně nové místo uvnitř mě samotné.
Takže při truchlení jde o víc, než o aktuální ztrátu?
Když truchlíme, nic nezůstane vynecháno. Někdy můžeme mít pocit, že to, co prožíváme, k léčivému procesu nepatří. Ale než to oddělovat, raději bych to zkusila brát jako příležitost k vyléčení.
Důvěřujte procesu. Cokoliv, co volá po vaší pozornosti, může být uzdraveno. A naše nejhlubší já to ví. Chápe se příležitosti, kterou ztráta je, aby řeklo: „Obejmi svou celistvost. Uzdrav to, co se ti ukazuje – ať je to cokoliv. Zasloužíš si čerpat ze svých nejhlubších zdrojů – a já ti nabízím příležitost uzdravit se tak hluboce, jak jen můžeš.“
Dovolte si uctít ten proces. Dovolte si plakat tak moc, jak potřebujete, vyprávět svůj příběh tolikrát, kolikrát ho potřebujete vyprávět, dovolte si jej sdílet. Darujte si prostor, ve kterém budete moci svými ztrátami projít – a pak obejměte svou celistvost – a nechte se jí obejmout.
Když mi zemře někdo blízký, asi nebudu pochybovat o tom, že mám právo truchlit, ale co když se „jen“ rozcházím… Neměla bych být prostě silná, nechat minulost minulostí a jít dál?
Konec vztahu s druhým člověkem je jedna z nejobtížnějších ztrát, kterou můžeme zažít. V takové situaci nepotřebujeme oplakat jen ztrátu toho vztahu, ale také ztrátu toho, kým jsme v tom vztahu byli. Nejsme smutní jen kvůli druhé osobě, ale také kvůli části nás samých, která v důsledku té ztráty přestala existovat. A když se na to díváme takhle, velmi se to blíží tomu, co prožijeme, když druhý člověk zemře.
K tomu, abychom byli schopni jít dál, potřebujeme propustit nejen samotný vztah, ale i to, kým jsme v tom vztahu byli. Také potřebujeme objevit, kým jsme teď, posílení zkušeností, kterou jsme prošli. Nechceme jít životem naplnění lítostí a touhami, které patří k minulosti. Chceme se cítit hluboce živí, přítomní tady a teď, otevření tomu, co přijde. A to se nám nepodaří, pokud část naší energie zůstane uvězněná v mrtvém vztahu. Takže i v tomto případě je zapotřebí projít procesem truchlení.
Kdy je proces truchlení u konce?
Tehdy, když začneme přijímat skutečnost, že náš milovaný, náš vztah, nebo naše práce je skutečně pryč, a zjistíme, že jsme i tak schopní žít.
Petra Dombrovská
