Vtančit do vlastních hlubin

Tančí, přemýšlí, píše, sahá si do temných stránek sebe sama. Nemá zábrany o tom otevřeně mluvit, protože právě skrze přijetí a pochopení vlastního traumatického příběhu pomáhá ostatním. Mackenzie Amara je psychoterapeutka a certifikovaná učitelka Tance 5Rytmů. Ve své praxi propojuje tělo a mysl, aby navedla své klienty k prožití a vyjádření jejich vlastní ryzí autenticity. V červenci můžete poznat její přímý a zároveň laskavý charakter na intenzivním pohybovém workshopu Hlubiny světla. 

Pomalu končí nejpřísnější opatření spojená s koronavirem. Co vám tyto týdny izolace přinesly?

Můj život je už sám o sobě dost izolovaný od ostatních lidí. Pracuji z domu, žiji na severu Švýcarska a mé sociální kontakty se za uplynulé roky dost zúžily, tudíž se můj život až tak výrazně za poslední dva měsíce nezměnil. Nejpodstatnější změna, které jsem si ale za tu dobu u sebe všimla, je větší ochota nic nevědět a být bez jakýchkoli plánů. 
To pro mě byla výzva, protože jsem člověk velmi orientovaný na plány a organizovaný. Mám ráda, když vím, co se bude dít. Můžu tedy říct, že jsem zpomalila. Nevyčítám si například, že si za celý den jen zacvičím a zamedituji. Dosud jsem si ještě nikdy nedopřála tolik odpočinku. Vždy jsem byla nastavená tak, že musím udělat tohle, tamto a dalších deset věcí. Určitá část mne si to užívá, i když jsem přirozeně hodně akční. 
 

Na svém Instagramu jste sdílela, že teď každý z nás čelí svým vnitřním bubákům. Konfrontovat se s vlastními stíny je v podstatě předmětem vaší práce, je to tak?

Absolutně. Studuji analytickou psychologii, věnuji se Tanci 5Rytmů a oba směry reflektují to, že každý z nás v sobě nosí svůj stín. Tak dlouho, jak ho budeme ignorovat, zůstaneme chyceni v pasti, kvůli které nemůžeme autenticky vyjádřit svoji osobnost. Když za mnou přijdou lidé a stěžují si, že jejich život postrádá radost, nedaří se jim napojit se s partnerem nebo být kreativní, obvykle to znamená, že nedokázali obejmout určitý aspekt sebe sama. I já se v posledních letech učím, že mám zkrátka přijmout to, co se zrovna děje. 

Tanec 5Rytmů je celkem návykový díky tomu, jak dokáže léčit naše problémy. Občas nás může doslova strhnout k tomu, že si řekneme: „Hej, můžeš mi dát ještě víc? Jaké je moje další drama? Kde je můj smutek?“ Jsme hladoví po tom, abychom objevili své stíny a dostali je na povrch. Je ale dobré nejít příliš rychle a nepřehnat to, jinak explodujete. V této terapii se proto – namísto neustálého rytí do krvavých míst – učím jemnosti a radosti. 
 

Na vaší práci je zajímavé, že neslibujete pozitivitu za každou cenu, ale máte odvahu sáhnout si s klienty do bahna… 

Ano, protože například vztek může být velkým darem. Ukazuje nám, jak zatraceně velkou sílu v sobě máme. Prošla jsem si zkušeností s  komunitou, kde byli všichni rádoby milující a smíření. Nosila jsem jako oni dlouhé sukně, byla jsem vegankou. A víte co? Páchala jsem na sobě svým způsobem násilí. Chovala jsem se jakoby podle nějakého mustru. Musela jsem být pozitivní, abych zapadla, jenže jsem přitom nenáviděla svoji druhou část, která milá a usměvavá nebyla. V podstatě jsem si tím velmi ubližovala. 

Obecně máme tendence nevytahovat na světlo naše slabosti, ale temnota může být i přínosným tajemstvím. Vše neviditelné pod povrchem nejsou jen smutek a hořkost.  Přichází nám odtud i záblesky toho, že sice nevíme, jak tahle naše temná stránka funguje, ale evidentně nějak funguje a nemusí to být vždycky špatně.

Jak můžeme obejmout svou stinnou stránku?

Nikdo z nás nechce cítit třeba úzkosti. Podle mne bychom je ale neměli ignorovat. Je naprosto lidské být naštvaný nebo smutný. Je zcela v pořádku tyto stavy prožívat. „Jsem hodná holka, dobrá partnerka a laskavý člověk,“ to je docela omezující příběh, co myslíte? 
 

Co vás přivedlo k zájmu o psychologii? 

Prožila jsem dost náročné dětství. Prošla jsem si násilím a sexuálním zneužíváním. Abych se s tím vyrovnala, upnula jsem se nejdříve na svoji inteligenci. Byla jsem tehdy velmi našlápnutá a myslelo mi to, proto jsem se přihlásila na univerzitu. Studovala jsem psychologii, abych dokázala porozumět tomu, co se stalo mé mysli. Byla jsem fakt ztracená, zlomená a potřebovala jsem si to nějak vysvětlit. Nyní, čím se v psychologii dostávám hlouběji, tím více mi přijde, jak je její použití důležité pro každou část mého života. Kdybych nerozuměla psychologii, nemohla bych rozumět ekonomii, chápat vztahy ani farmaření a potravinové systémy. 
 

Kdy jste objevila Tanec 5Rytmů? 

V mých asi dvaceti letech. Bylo to opravdu poprvé, kdy jsem si dovolila být bezpečným způsobem divoká. Prošla jsem si fázemi života s drogami, hrála jsem si s vědomím skrze psychedelika, ale pak se při tanci objevil rytmus nazvaný chaos a já mohla doslova explodovat. Něco mi říkalo, že přesně tohle potřebuji. Dřív jsem se chránila před světem tím, že jsem se na dlouhou dobu ponořila jen do své hlavy. A tanec se stal úžasným mostem k mému tělu.

Těším se, že si na pražském workshopu budeme hrát s účelným přeháněním sebe sama. Schválně si například zatancujeme ve stylu, že jsme přehnaně slušní a budeme prozkoumávat ty rádoby slušné vzorce našeho chování. Přesně v těchto případech se nutíme být někým jiným a popíráme naše skutečné já. 
 

Obecně máme tendence kontrolovat se, tancovat správně a hezky. Jak navedete lidi, aby to dokázali pustit a projevili třeba divokost? 

Začnu s každým od toho bodu, kde se právě teď nachází. Nepředpokládám, že všichni potřebují být nutně divocí. Samozřejmě že můžeme tančit a extrémně se orientovat na okolí, ohlížet se na ostatní lidi, co dělají, jak se hýbou, kopírovat je, poslouchat muziku a trefovat se přesně do rytmu, poslouchat na slovo učitele… ale co z toho? Nebo se nabízí způsob, ve kterém zjemníme a budeme se pohybovat pouze okolo naší vlastní energie, našeho sebeobjevování. To už zní přínosněji. 

Neustále si sama pro sebe připomínám jednu věc - progres a rozvoj potřebují čas. Není to tak, že se zapíšeme na workshop a myslíme si, že tím všechno vyřešíme. Je to postupná práce, odlupování jedné slupky za druhou. Pokud se někomu podaří být ve svém těle a vnímat svůj dech alespoň po dobu jedné písně, úplně to stačí. 
 

S kým se ve své praxi nejčastěji setkáváte? 

Asi dva roky jsem pracovala s rozpolcenými teenagery, drogově závislými a s lidmi s mentálními nemocemi. Poslední roky byly víc o klientech, kteří uměli skvěle fungovat a chtěli to umět ještě líp. Byli extrémně výkonní a spiritualita je vedla k většímu chápání ega. Šlo spíš o vyzdvihování pozitiv než o traumatickou práci. Od drogově závislých jsem potřebovala pauzu.
 

Duchovní techniky praktikujete už skoro dvacet let. Polovinu toho času jste se věnovala advaitě. Proč jste ji nakonec přestala vnímat jako ucelené učení?

Protože transcendence ega zkrátka neudělá váš život lepším. Advaita je velmi očistný proces, ve kterém si procházíte sebedotazováním. Kdo jsem? Nejsem toto. Kdo jsem? Nejsem tamto. Kdo jsem? Nejsem ani támhleto. Snažíte se dosáhnout nejprostšího bytí. Nevnímat se jako oddělené já, na ničem nelpět. Tato zkušenost je v jistém momentu neskutečně osvobozující, ale podle mne nejde kráčet životem s tímto nastavením. Uvědomila jsem si to v momentě, kdy jsem se vrátila ke svému egu a zjistila, že je stále rozhašené. Pořád jsem byla traumatizovaná, sobecká, arogantní, divná a dělala jsem ponižující věci. Všechny trable, které jsem na oko odložila, se mi obratem vrátily, protože jsem žádné z nich nevyléčila. Jen jsem předstírala, že nejsou. 

Musela jsem si touto lekcí projít a potřebovala jsem několik let, abych to strávila a dokázala přijmout, že je pro mě v pořádku být ambiciózní, chtít věci, být kreativní, být sobecká… Ale především jsem chtěla porozumět tomu, proč jsem taková. Kdo, jak a proč vytvořil tento můj příběh. Někteří lidé jsou skutečně požehnaní tím, že mají své ego přirozeně zpracované, nejsou ublížení a dokážou se na sebe pružně napojit a přijímat se. Já bohužel nejsem to dítě štěstěny a rigidně jsem ulpívala na svém egu, protože jsem byla vyděšená. Občas se mi to stále ještě děje.   

Co bychom v rámci denní praxe neměli opomíjet, pokud na sobě chceme pracovat?

Já si například píšu deník o snech a denně medituji, ale to nemusí dělat každý. Být v kontaktu se svými sny, učit se jim porozumět a vnímat skrze ně a skrze tělo nevědomé úrovně své osobnosti, je podle mě pro náš osobnostní růst to nejdůležitější. Nic o sobě nevíme, dokud se nespojíme s nevědomím. Nemusí to ani zabrat moc času, ale vyžaduje to pozornost. V každém momentě buďte bdělí. Když jdete do školy, nebo do práce, nebo když si povídáte s přáteli, uvědomujte si své rozpoložení. Třeba uslyšíte píseň, která změní vaši náladu. Nebo prožijete situaci, ve které se budete cítit neadekvátně. Ptejte se proč. Zkrátka věnujte pozornost každodennosti, to stačí.

Vnímáte, že koronavirus a karanténa teď lidem vyplavily navenek něco zásadního?

Ano a speciálně na začátku. Nikdy jsem nepocítila smutek v takovém rozsahu, jako tehdy. Kdykoli jsem se třeba na půl minuty zastavila, děsila jsem se. Panebože! Co je to za vlny smutku?! Byl to kolektivní smutek. Každý, s kým jsem se bavila, mi to jen potvrdil. Je zajímavé, že v posledních týdnech už jsem podobné pocity tolik neměla, ale možná jsem byla přehlcená a stopla jsem si to. „Už žádné další pocity! Budu jen sledovat Netflix a užívat si jídlo!“ říkala jsem si.

Teď se ale nacházíme v jakémsi bodu zlomu. Naše duše je obnažená, a to v míře, kterou už není možné ignorovat. Naše stíny nás posunují k vývoji. A to je vždycky dobře.

Text: Lenka Nechvátalová