Už není čas zachraňovat svět

Margaret Wheatleyová píše, učí a mluví o tom, jak důležité je v dnešní chaotické době pěstovat zdravé vztahy. Od šedesátých let pracuje s širokou škálou klientů od hlavy americké armády po malé domorodé komunity v Africe. Všechny spojuje stejná touha – najít udržitelné způsoby harmonického soužití.

Pečovat o národy světa začala už v roce 1966 jako dobrovolnice v řadách Mírových sborů v poválečné Koreji. V mnoha různých rolích – jako mluvčí, učitelka, konzultantka, poradkyně, formální vedoucí – dospěla k neochvějnému přesvědčení, že lídři musejí v lidech probouzet jejich vrozenou šlechetnost, tvořivost a potřebu společenství. To je podle Margaret Wheatleyové důležité zejména v dobách jako je ta dnešní – tedy tehdy, když kolabuje systém a zaniká civilizace.

Maitrea nedávno vydala vaši knihu Vědomý lídr. O kom mluvíte, když používáte slovo lídr?

Lídr je kdokoli, kdo je ochotný vystoupit z řady a nabídnout pomoc. Kdokoli, kdo vidí věci, které mají být učiněny, a neváhá je udělat. Pečuje o ostatní, umí převést svoji ohleduplnost do akce. Takto vnímám skutečného lídra. Svět je jinak plný různých vůdců. 

Jak vnímáte světové vůdce? Chybí mezi nimi lídři, o kterých jste mluvila?

Ano, velice. Většina vůdců je chamtivá. Své pozice využívají pouze k tomu, aby dosáhli toho, co chtějí oni sami. Toto je jev, který patří k poslední fázi civilizace. Když pak nastane kolaps, takoví vůdcové se vypaří. Postarají se o sebe a ostatní nechají trpět. Bohužel se nám toto právě teď děje. V naší civilizaci, která se očividně nachází v kolapsu, však existuje ještě stále několik lidí, kteří vystupují z řady. Nazývám je bojovníky za lidského ducha. Lidé, kteří chtějí pomáhat ostatním a vnímají význam lidskosti. Proto ve své knize mluvím o tom, že každý z nás si může vybrat, kým chce být a co chce dělat. Chceme přilévat olej do ohně a drancovat, nebo uděláme něco jinak?
 

Mohou dobří lídři systém napravit?

Dnešní systémy jsou bohužel tak zkorumpované, že ani dobří lídři v nich nemohou své schopnosti pořádně uplatnit. Viděli jsme to v případě Baracka Obamy. Bez ohledu na to, v čem všem zklamal, byl opravdu morální muž. Jenže doplatil na prostředí, ve kterém se pohyboval. S Václavem Havlem to bylo podobné. 

Skvělí lídři se objevují, jenže pokud celý systém kolabuje, je chamtivý a byrokratický, tito lidé nemají šanci jej proměnit. Myslet si, že individuální vůdci vyřeší celý kolaps dnešního světa, by bylo podobné jako čekat, že přijde Ježíš a zachrání nás. 
Je třeba se na to začít dívat jinak. My, lidé, kteří chceme nějak pomoci, si musíme uvědomit, že teď máme hodně práce. Netýká se ale nápravy systémů, dokonce už nejde ani o to zvolit si lepší vůdce.

Co má tedy smysl dělat?

Nikdo z velkých lídrů minulosti by v dnešních podmínkách nedokázal to, co se mu povedlo kdysi. Velcí lídři tady stále jsou, ale podmínky se změnily. To je krutá realita. Nacházíme se v příšerném nepořádku. Nemůžeme už déle čekat, že nás někdo spasí. Je potřeba, aby se každý z nás naučil, jak být plně přítomný, a uvědomil si, že tu chce být i pro druhé. 
 

Jak se to dá naučit?

Být zodpovědný a dokázat rozvinout svoji kapacitu vyžaduje trénink. Všimněme si nejdříve, jak reagujeme, a následně si vyberme, jací chceme být. Kým se rozhodneme být, když se zrovna něco nedaří? 

Abychom dokázali být nápomocní, musíme vystoupit z našich vlastních dramat a sloužit lidem okolo sebe – tak, jako to dělal Václav Havel. Naučme se najít příležitosti, kdy můžeme pomáhat a vytvářet ostrovy zdravého rozumu. 
 

Co jsou ostrovy zdravého rozumu?

Máme možnost vytvořit si jakousi ochranu před negativitou, která se na nás hrne. Můžeme vytvořit bezpečný prostor, kde spolu lidé budou moci nadále pokojně spolupracovat a užívat si to. Chce to odvahu a výdrž. Ani zdaleka to ale není práce jen pro formální lídry. Takovým ostrovem zdravého rozumu může být každý z nás. A když jím jsme, inspirujeme ostatní. 

Takže je třeba začít od sebe?

Ano. Ale zdaleka nejde jen o nás samotné. Jde o to, jak můžeme sloužit v tomto světě. Je třeba se ptát: Kde jsem potřebná? Někteří lidé mohou ovlivnit miliony ostatních. Formální lídři mohou vystoupit proti zneužívání byrokracie. Některým lidem stačí, když vytvoří zázemí pro zdravou rodinu. 

Vždy je však důležité uvědomovat si, že se ocitáme v celosvětovém kolapsu, jinak budeme stále opakovat tu samou práci jako v minulosti – snažit se měnit velké systémy, generovat analýzy, pracovat s tabulkami. Tohle vše jsme dělali posledních třicet let a selhalo to. Důvodem nebyl nedostatek naší snahy nebo touhy po pozitivní změně. Civilizace selhala. To se nakonec stane vždy. 
 

Co myslíte tím, když říkáte, že naše civilizace kolabuje?

Všechny civilizace měly svůj životní cyklus. Ta naše ho má také. A musíme vidět, kde se v něm nacházíme. Když říkám, že jsme v jeho poslední fázi, není to má vlastní analýza. Vycházím z práce několika historiků a sociologů. 

V praxi to znamená, že už nemá smysl snažit se civilizaci zachránit. Teď je důležité intenzivně pracovat na lokálních úrovních. Pořád můžeme vytvořit zdravou komunitu. Lidé dokáží projít čímkoli, pokud drží pospolu. Dbejme na zdravou výchovu, zdravé sousedství a zdravé vztahy.

Kde hledáte inspiraci?

Dlouhodobě praktikuji buddhismus. Nyní pracuji s indickým mystikem. Moje spirituální praxe je centrem mého života. Mám rodinu a práci, ale moje praxe je priorita. Meditace nám dává schopnost pozorovat myšlenky plující kolem nás a vědomě si vybírat, jak na ně chceme reagovat. 

Když mám vztek, všimnu si toho a počkám, až uvidím jasněji – a pak teprve najdu vhodnou odpověď pro danou situaci. Lidské vědomí nám dává příležitost si tu odpověď vybrat. Nemusíme reagovat jako divoká zvířata. 
 

Ve Vědomém lídrovi zmiňujete, že při přírodních katastrofách paradoxně roste u lidí radost. Čím to?

V takových chvílích opouštíte své potřeby a bariéry a jste na místě, abyste pomohli. Zažili jsme to i v prvních dnech koronavirové epidemie. Lidé přestali myslet jen na sebe a s obrovskou laskavostí si pomáhali. To jsou okamžiky, kdy můžete spolehlivě zažít opravdovou radost. Všímám si toho i v komunitě lidí, s nimiž pracuji. Radost prožíváme, když jsme skutečně plně přítomni ve vztahu s někým, kdo nás potřebuje. Když hledáme štěstí, často si klademe otázky: Co chci já? Kdo mě uspokojí? Co mi udělá hezky? Klíčem k nalezení opravdu hluboké radosti je ale uvědomění toho, že jsme propojení s ostatními.

Text: Lenka Nechvátalová