S Jaroslavem Duškem o tom, že naším úkolem je rozkvést

S Jaroslavem Duškem jsme mluvili o tom, jak přistoupit k současné situaci a ke strachu z ní. „Můžeme docházet k různým závěrům, včetně toho, že všichni umřeme. Ale to je jedno. Podstatné je, kdo jsme v přítomnosti – jestli uzlíček nervů, který se třese před životem, nebo jestli jsme připraveni na spolupráci s ním,“ říká.

 

Jaroslav Dušek

 

Původně jsme se chtěli sejít, abychom udělali rozhovor o Zrcadlení tmy – o filmu, který o Jaroslavu Duškovi natočil s podporou Maitrey Viliam Poltikovič. Premiéru jsme naplánovali na 4. dubna. Když jsme se sešli, bylo téměř jasné, že tenhle plán nevyjde. Kina i divadla už byla zavřená a vláda zrovna jednala o dalších bezpečnostních opatřeních. Do Maitrey přesto vstoupil klidný a lehce veselý muž. A protože je klid v posledních dnech trochu nedostatková komodita, povídali jsme si spíše než o filmu o něm a o tom, odkud se bere a jak a proč ho pěstovat.   

Jak se máte?

Dobře. Situace je taková, jaká je a já se mám dobře. 

Nijak vás ta situace neznepokojuje?

Proč by to na mě mělo dopadat víc než posedlost očkováním, nebo totální manipulace myslí pomocí mobilů a všech těch věcí. Proč bych měl mít najednou pocit, že se to zhoršilo? 

Třeba proto, že se zviditelňuje křehkost systému, ve kterém žijeme…

To udělá vždycky každá povodeň, každá sopka, každá vichřice… lidi to jenom zase hned zapomenou. 

Můžu intimní otázku? Kolik máte doma kilo rýže?

Já si nedělám zásoby. Zrovna na tohle období jsem plánoval půst, tak je to možná i proto. Ale nevidím důvod ke strachu. Zemřít můžete kdykoliv. Nikdy nemáte jisté, že tady budete ještě za pět minut.

 

„Lidstvo prošlo morovými epidemiemi, válkami… výbuchy supervulkánů… a my tady jsme. Samozřejmě, že mi na to může někdo říct, že bych si měl uvědomit, co se děje, ale já si uvědomuju především to, že tu jsme. A že žijeme.“

S tím se ještě možná dá nějak žít, ale já si třeba onehdy představila, že jsem zavřená doma s dětmi a nemám pro ně jídlo…

No a to je právě ono. Proč si to představujete? Tahle situace je dobrá v tom, že může každého z nás vést k tomu, abychom si uvědomili, jaké scénáře máme sklon pěstovat ve své hlavě – a proč. Na planetě je nás téměř osm miliard. Lidstvo prošlo morovými epidemiemi, válkami… výbuchy supervulkánů… a my tady jsme. Samozřejmě, že mi na to může někdo říct, že bych si měl uvědomit, co se děje, ale já si uvědomuju především to, že tu jsme. A že žijeme. 

Dostává se k nám změť informací a záleží na nás, co si z ní vybereme. Můžeme si vybrat třeba to, že infekce koronavirem mívá obvykle lehký průběh, anebo to, že už ten virus zabil hodně lidí. Záleží na tom, jestli chcete vytvářet tragické a katastrofické scénáře, anebo klid a důvěru. 

Můžu si ty katastrofické scénáře nějak vymazat z hlavy? Dá se s tím nějak pracovat? 

Dá. Prohloubíte klid. A to je dovednost, kterou je třeba trénovat. Já to potřebuju taky trénovat. Vnímám strach lidí okolo sebe, těch, kteří se zaměřují na stinnou stránku procesu, ve kterém jsme. Ale já sám nemám důvod takovým myšlenkám věnovat pozornost a vracet se k nim. 

Na tom, kam se naučíte vracet, mimochodem, dost záleží. Jestli je tím vaším základním stavem, do něhož se naučíte vracet, klid, zdraví a harmonie… anebo jestli jste se naučili vracet do strachu.
Když se vracíte do důvěry k vesmíru, nemusíte prožívat pocity nedůvěry.

Samozřejmě mám nějaké představy o tom, co by pro mě bylo prospěšné, ale druhá věc je, co se ve mně automaticky děje… a teď zrovna cítím strach…

A v tom ta situace může být zajímavá. Je to ideální příležitost zkoumat, čeho se bojíme, a proč.

„Mám představu, že tenhle vesmír je v pořádku, že vědomí je opravdu vědomé. A že situace, do kterých vstupujeme, můžeme zvládnout."

Jsme odkázaní na mnoho věcí, které považujeme za samozřejmé, ale ony mohou velmi jednoduše přestat fungovat…

Já takhle neuvažuju. Mám představu, že tenhle vesmír je v pořádku, že vědomí je opravdu vědomé. A že situace, do kterých vstupujeme, můžeme zvládnout. Nevnímám, že by vědomí mělo sebevražednou tendenci, že by toužilo samo sebe zničit. Teď nemyslím nějaké podprogramy, ale vědomí. Naučil jsem se, že vědomí a komunikace s ním, mě vždycky přivede tam, kde mám být. Takže nepotřebuju řešit, co bych dělal, kdyby… Něco se bude dít a já budu něco dělat. Ale počkám si na to. Počkám si, až to nastane.

Navíc vím, že lidi můžou existovat bez jídla, takže možnost, že jídlo nebude, mě příliš neznepokojuje. Nějakou dobu to vydržíte… Problém je strach. Když se vás zmocní, můžete dostat pocit, že už máte vážně hlad… jen z toho strachu. Tohle je chvíle, kdy by se měli lidi navzájem podporovat ve své vnitřní síle. Vždyť takhle se daly přežít i koncentrační tábory.

„Viry mají za úkol zpracovat neživá těla. Problém je, že mnoho živých lidí vyzařuje mrtvolnou energii, a tak po nich ty viry jdou. Protože to vyhodnotí tak, že už jsou mrtví.“

Co ten samotný vir. Považujete ho za nebezpečný?

Já viry obecně za nepřátele nepovažuju. Nedávno jsem četl, co o nich napsal James Redfield: Viry mají za úkol zpracovat neživá těla. Problém je, že mnoho živých lidí vyzařuje mrtvolnou energii, a tak po nich ty viry jdou. Protože to vyhodnotí tak, že už jsou mrtví. Ti lidé nevyzařují život, radost a štěstí. Jde z nich ponurost a skleslost, a tak je viry rozloží a snědí. Mně se tahle představa zalíbila. A nechce se mi nabízet se jako strava… ale přesně tohle mnoho lidí dělá.

Uvědomuju si, že takové řeči můžou spoustu lidí naštvat. Řeknou: To by mě zajímalo, co bys říkal, kdybys byl sám nemocný. A já jim na to říkám: Copak vy mi přejete, abych onemocněl? A oni, že samozřejmě ne. A já se jich ptám, tak proč to říkáte? Já si neplánuju být nemocný. Ve své mysli nemám takový program.

Jak moc věříte, že něco takového může člověk skutečně ovlivnit svým rozhodnutím?

Rozhodnutí je dobré, ale samo o sobě nemusí nic znamenat. Chce to trénink. Můžu se třeba rozhodnout, že tady skočím trojité salto. Jenže pak ho budu muset natrénovat. A je otázka, jestli se mi to podaří. Ale trénovat můžu.

A co všichni ti lidé, kteří vám budou říkat, že se vám to nikdy nemůže povést, protože je to úplná blbost… že na vašem stavu mysli vůbec nezáleží a že strach je na místě…

Existuje jedna poučka: Nevtahujte do svých úvah ostatní lidi. Je nás tady osm miliard. A někteří jsou v klidu. Vědí, kým jsou – a jsou si vědomi i toho, že mohou projít smrtí, ale neděsí je to, protože smrt chápou jako přirozený přechod. I takoví lidé tady jsou. Spousta z nás má strach a spousta ho nemá.

Situaci, ve které jsme, můžeme vnímat různě. Je strašná? Nebo je na ní něco dobrého? Najednou máme čas. Nikam nemusíme. Můžeme meditovat. Posilovat své spojení s nejvyšším vědomím… Běžné výmluvy typu: musím tohle, musím tamto, mám schůzku, nemám čas,… teď přestanou fungovat. Můžeme být spolu. Rodiče a děti konečně dostanou příležitost se v klidu poznat. Sedět spolu u stolu a povídat si. A třeba i o tom, že je možné, že část lidstva prostě skončí…

Takže bych svým dětem mohla třeba říct: Hele, možná nepřežijeme, ale uděláme si to hezký…?

Tak… můžete to říct i takhle, ale taky se jich můžete zeptat, jak vnímají smrt, jak si ji představují, jestli si pamatují na svůj minulý život, na své minulé angažmá…

Tahle situace nás může vést k hlubokému zkoumání toho, kdo jsme. Budeme mít čas přemýšlet a můžeme docházet k různým závěrům, včetně toho, že všichni umřeme. Ale to je jedno. Podstatné je, kdo jsme v přítomnosti – jestli uzlíček nervů, který se třese před životem, nebo jestli jsme připraveni na spolupráci s ním.

 

„Naše regenerační schopnost je spojená s hlubokým klidem. Tělo umí v klidu fenomenálně prosperovat, ale jakmile ho vtáhneme do dramat, strachů a děsů, vychýlí se ze své rovnováhy a tuto svou schopnost ztrácí. Proto je klid tak důležitý.“

Řekla bych, že většina z nás má v sobě přinejmenším zárodek obou těch poloh… ale jak to udělat, aby mě ten můj vlastní strach nezabil? Můžu věřit, že všichni jsme jedno a že Matka Země se postará, dokonce můžu vědět, že to tak je, ale když se bojím, tak se bojím…

Tak se nebojte. Ono to zní naivně, ale co jiného chcete dělat. Všechny rozumy vás dovedou k tomu, že se máte bát... Já bych uvítal, kdyby se teď v novinách psalo třeba o Wimu Hofovi… o tom, jak si nechal do těla napíchat různé infekce a nic mu nebylo. 

Nebo si vezměte třeba krokodýla – ten nám teď může být velkou inspirací. Když se krokodýlové poperou a pokoušou se, jejich rány se velmi rychle hojí. Lidé to zkoumali, do krokodýla napíchali infekce – a on je do dvaceti čtyř hodin vyčistil. Jeho imunitní systém si s tím poradil. 

Pojďme obrátit pozornost k těmto fenoménům. Otevřete si Lewise Madronu a jeho knihu Indiánské léčení. Shromažďuje tam případy lidí zázračně uzdravených z nevyléčitelných diagnóz. Všechny jsou lékařsky doložené. Nebo se zaměřme přímo na Matku Zemi a na její obrovskou regenerační schopnost. Anebo prostě věnujme pozornost obrovským sebeléčebným dovednostem, které všichni máme. I docela malé děti. 

Máme je opravdu všichni?

Problém nastává, když neudržíme klid. To je totiž ten paradox. Naše regenerační schopnost je totiž spojená právě s tím hlubokým klidem. Tělo umí v klidu fenomenálně prosperovat, ale jakmile ho vtáhneme do dramat, strachů a děsů, vychýlí se ze své rovnováhy a tuto svou schopnost ztrácí. Proto je klid tak důležitý. Hluboký klid a víra, že situací projdete. A to může vesmír zařídit velmi nečekanými způsoby.

A co spousta negativních a přesvědčení a destruktivních programů, které nám říkají, že se to nepodaří?

Tak je nevytahujte.

Já je nevytahuju. Ony vyskakují samy.

Buďte zodpovědná za svoje myšlenky.

Říkáte, že si mám uvědomit, že já jsem ten, kdo to řídí?

Ne. Vy jste ten, kdo tomu poskytuje pozornost. Tak prostě zkoumejte, čemu ji věnujete a proč. A hned zkoumejte i to, jestli vás to posiluje, nebo oslabuje, jestli vás to spojuje, nebo rozbíjí. Dělejte to hned, jakmile se objeví zárodek myšlenky. Protože ono se to dá rozlišit. To, co s vámi ta konkrétní myšlenka udělá, prostě víte. A zkoumejte taky to, proč chcete poskytnout pozornost tomu, co vás bude rozbíjet…
 

„Máš v sobě dva vlky. Vlka strachu a vlka lásky. Ti vlci spolu bojují. Vyhraje ten, kterého budeš krmit.“

Hodně často proto, že mám pocit, že je to zodpovědné a že bych to měla udělat…

A to je ten trik, který drží naši civilizaci v kolečku – falešná zodpovědnost, která je ve skutečnosti jenom převlečený strach. A my si můžeme vybrat, jestli se budeme bát, nebo zůstaneme v klidu. Ale nejde o to předstírat klid, jde o to ho pěstovat. S vědomím můžete být v kontaktu kdykoliv – a vždycky tam najdete odpověď na každou otázku, byť by byla situace sebeděsivější. Ten klid, to je vyvážený kmit.

Tento vesmír poměrně vyváženě kmitá. Všechno tady rotuje, komunikuje a kmitá na mnoha frekvencích, vesmír i naše těla, buňky i atomy. Vyvážený kmit, to není netečnost, to je vyladěnost. Jeho příklad uvidíte, když se podíváte třeba na pstruha stojícího v proudu potoka, nebo na orla, který se nechává nést větrem. Využívají energií, které jsou okolo nich a zůstávají v klidu.

Ale co když přece jenom ucítím strach? … Navíc s vědomím, že právě ten strach mi může nejvíc uškodit…

O tom je ta historka o starém Indiánovi, jak říká svému vnukovi: Máš v sobě dva vlky. Vlka strachu a vlka lásky. A ti vlci spolu bojují. A vnuk se ptá: A který, dědo, vyhraje? A indián odpoví: Ten, kterého budeš krmit.

Vždycky si můžete vybrat, čemu dáte pozornost, na co se budete soustředit, co budete rozvíjet. Neberte si příklad z lidí, kteří se bojí, utíkají, neradují se a neumějí žít. Když už chcete příklady, zkuste třeba Ježíše, Sokrata, nebo toho Wima Hofa.

V životě ale potřebujeme řešit i nepříjemné věci. Když se je pokusíme zamést pod koberec, nebo potlačit někam do nevědomí, obvykle tam rostou a sílí… 

To ale není způsobeno tím, že bychom jim nevěnovali pozornost. Ona je tady taková drobná nuance mezi tím nevěnovat něčemu pozornost a potlačovat to. 

Jde o to, kam svou pozornost přesouváme. Když ji přesouvám na to, abych něčemu nevěnoval pozornost, pak to zřejmě potlačuju. Když okolo toho něčeho kroužím, tvářím se, že to tam není a popírám to, vlastně to vyživuju. A ono se to zapouzdří a bobtná to. Ale když místo toho věnuju pozornost tomu, co mě vyživuje, tedy klidu, spolupráci a souhře, pak to, co nemá dost pozornosti, slábne. 

Před chvílí jste zmínil falešnou zodpovědnost… co je ta skutečná zodpovědnost?

Já mám asi nejraději Ježíšovu odpověď z evangelia Esejských. Řekl: Vaším úkolem je rozkvést. … Vaše zodpovědnost je rozkvést. Nechat plně rozvinout dar, který máte. A ten dar, to je váš život.

 

Natáčení Zrcadlení tmy přivedlo Jaroslava Duška i do CERNu, kde se setkal s fyzikem Janem Rakem.

To mi připomíná Zrcadlení tmy – ten film je hlavně o vašem životě… Jak jste se vlastně rozhodl, že do toho s Viliamem Poltikovičem půjdete?

No tak zrovna tohleto… On Viliam pořád něco točí. Když točil ten první film (Když kámen promluví, 2010, pozn. red.), nevěděl jsem, že ho točí o mně. Myslel jsem si, že točí nějaký film a že já tam taky budu. Když jsem zjistil, že to má být o mně, překvapilo mě to. On na to, že mi to přece říkal, ale já si to nějak nezapamatoval. A jsem z toho víceméně v rozpacích, protože se nepovažuju za někoho, o kom by se měl točit film. Sám o sobě bych film netočil. Natočil bych ho třeba o Páté dohodě… a myslím, že to jednou udělám. 

A jak vznikalo přímo Zrcadlení tmy?

Rozhodli jsme se, že budeme jezdit na místa, která mám rád … Dokument, ve kterém někde sedím a něco povídám… to je představa, která mě moc neláká. Fakt je, že hodně důležité jsou tam právě moje dva pobyty ve tmě – a tam tedy žádný vizuálně zajímavý prostor nebyl, tam byla jenom tma.

Taky jsme ale jeli točit třeba na Korsiku, protože tu zemi mám moc rád. 
Ono se to vlastně skládalo samo. Různí lidé mě zvali na různá místa. Třeba Káťa Hamšíková, kterou jsem do té doby neznal, mi napsala, jestli se nechci přijet podívat na jednu irskou delfínici. A tak jsme jeli. Delfíni mě zajímají, moc se v nich nevyznám, ale mám je rád, mám rád jejich energii, je hluboká a silná. Podle mě to jsou elfové, kteří sestoupili zpátky do vody d-elfíni. Pak se vynořil nějaký pan Rak, jestli bych mu nepokřtil knihu. Seznámili jsme se, ukázalo se, že Jan Rak pracuje v CERNu – a tak jsme jeli do CERNu… a takhle nějak ten film vznikal. 

Jak to vidíte s premiérou Zrcadlení? Měla být 4. dubna… 

Vůbec nevím. Nemám důvod nakukovat do budoucnosti a snažit se tam něco vyšmátrávat. Spíš mi jde o to prohloubit přítomnost. A tomu myšlenky na budoucnost neprospívají. Tahle situace je nádherná v tom, že se nedá nic plánovat. Teď věci probíhají. A vy můžete sama sebe buď rozbíjet, nebo scelovat. To můžete vždycky. Sceluje kontakt s vědomím a v tom vám nikdy nikdo nemůže zabránit. Našli se lidé, kteří toho byli schopni i v koncentračních táborech. A když pak mluvili o tom, jak se jim to povedlo, popisovali právě ten hluboký vnitřní klid a pevnou iracionální víru v to, že projdou.

 

„Každý z nás má plnou kompetenci komunikovat s vesmírem. Napřímo. Bez prostředníka. Bez dealera. Mezi námi a životem nikdo nestojí. Jste jenom vy a život. ... A v určitou chvíli uvidíte, že spolupráce všeho – od virů až po galaxie – je obrovská a že vy jste jejím průsečíkem. A to je fantastické. To je jízda.“ 

Co znamená projít?

Neodevzdat svou osobní sílu. To je toltécký princip. Jako bytost mám kompetenci a odpovědnost sám k sobě – jako k projevu života. Osobní sílu vám nemůže nikdo vzít. Ale můžou vás přimět k tomu, abyste sílu odevzdala dobrovolně. Svou moc běžně odevzdáváme rodičům, úřadům, soudům, lékařům… ale třeba i osobním koučům nebo guruům… Toltéci ale tvrdí, že každý z nás má plnou kompetenci komunikovat s vesmírem. Napřímo. Bez prostředníka. Bez dealera. Mezi námi a životem nikdo nestojí. Jste jenom vy a život. A ten vás miluje, protože proč by vás sem jinak posílal. Za trest určitě ne. 

Osobní síla je vědomí toho, za mě nemůže nikdo rozhodnout. V hluboké duchovní rovině to tak je. Jenže my máme velký sklon svou osobní moc odevzdávat, protože se pak cítíme bezpečněji. Děláme to ze strachu. Člověk se v partě cítí tak nějak líp. Je mu dobře, když má někoho v zádech. A život se směje a ptá se: Koho chceš mít v zádech, když máš mě? A v určitou chvíli uvidíte, že spolupráce všeho – od virů až po galaxie – je obrovská a že vy jste jejím průsečíkem. A to je fantastické. To je jízda. 

 

Foto: Viliam a Hana Poltikovičovi

Text: Petra Dombrovská

Dejte sílu svému záměru

Pokud vás - třeba při čtení rozhovoru - napadla myšlenka, na kterou byste v těchto dnech potřebovali soustředit svou pozornost, můžete to zkusit s podporou Rituálu řeky života.

Zapište si svůj záměr. A my vám jej budeme každý den připomínat. Osmadvacet dní po sobě vám budeme každé ráno přinášet připomenutí vašeho záměru a inspiraci pro práci s ním, kterou můžete, ale nemusíte využít.

Celý Rituál je online, je zdarma a více se o něm dozvíte tady:

 

Rituál řeky života

 

 

Chcete vidět Zrcadlení tmy?
 

Kina jsou sice zavřená, ale Aero otevřelo online. V pátek 17. dubna se tak všichni můžeme zúčastnit předpremiéry Zrcadlení tmy. Stačí být online a koupit si lístek.

Ten seženete na kinoaero.cz.

Více informací o filmu i o tom, kdo z vašich přátel se na něj chystá, najdete na facebooku - konkrétně tady.