Probuzení tancem

Jste zahlcení? Připadáte si málo živí? Trápí vás vlastní myšlenky? Nebo naopak nedostatek kreativity? Pojďte a zatančete si s tím. Probuďte moudrost vlastního těla a jeho samoléčebné schopnosti. Nechte se vést mužem, který pracuje s tancem jako s nástrojem sebepoznání již přes třicet let. Adam Barley vám může ukázat cestu k vaší vlastní energii. Jeho poslední česká akce měla podtitul Strach, vina a stud. Tu příští chystáme na říjen. Nazvali jsme ji Brány dospělosti. Bude o sexu, penězích, moci – a v neposlední řadě o kreativitě.

 

S Adamem se poprvé setkáváme pár hodin před začátkem jeho posledního pražského workshopu. Brit okolo padesátky. Vysoký, štíhlý, pohledný, s pronikavým pohledem. Pohybuje se s elegancí a rozhodností šelmy, ale přitom tak uvolněně, jemně a decentně, že je jasné, že nijak zvlášť nestojí o obdiv publika. Pozornost ostatních mu nevadí, jen ji nepotřebuje poutat. Má dost své vlastní. Později se ukazuje, že pro taneční workshop je to velká výhoda. Lidem, které provází, totiž jejich pozornost nebere, naopak je vede k tomu, aby ji věnovali sami sobě. 

Přístup začátečníka

Adam Barley s Maitreou spolupracuje od roku 2012. Tentokrát ale nepřijel jako zkušený lektor tance 5Rytmů. „Je mi padesát šest, tančím třicet let, pětadvacet let to učím ostatní, ale připadám si jako začátečník. Teprve, když jsem začal učit ZeroOne, uvědomil jsem si, jak moc jsem se opíral o cizí práci. Teď se cítím mnohem víc nejistý a zranitelný,“ říká. Ale není to stížnost. Z jeho slov čiší vděčnost. Přístup začátečníka umožňuje být otevřený, vnímavý, pokorný i pozorný. Pro duchovní růst všech zúčastněných je ideální.

ZeroOne je Adamova vlastní metoda, která vyplynula z třicetileté zkušenosti s 5Rytmy, jejichž autorkou je americká tanečnice Gabrielle Roth. Adamův přístup se za ta léta vyvinul tak, že už se pod značku 5Rytmů nevešel.

Co vlastně jsou ZeroOne a 5Rytmů? Podobně jako Biodanza či Movement Medicine jsou to svobodné, intuitivní tance. Meditace v pohybu. Na rozdíl od tanga nebo valčíku nemají žádné předepsané kroky, které by bylo třeba dodržet. „Jediné, čeho by se měl tanečník držet, je on sám. Při hledání cesty k sobě mu pomáhá lektor. Pozornost tančících svádí z hlavy do těla,“ vysvětluje Adam.On i jeho kolegové pracují s energií skupiny – nejen hudbou, kterou pouštějí, ale i tím co říkají a jak se sami pohybují.

Lidem na parketu otevírají prostor pro hlubší ponor do sebe, pro prožití pocitů, které za normálních okolností vnímáme jen letmo. Z tance se tak stává nástroj sebepoznání.

Odpověď na otázku, čím se od sebe uvedené přístupy liší, Adam začíná tím, že je nerad srovnává – a jeho další slova to vysvětlují. „Každá metoda má jinou atmosféru. Dokonce i každý učitel vytváří jinou atmosféru. A je hodně důležité, aby si člověk vybral metodu a učitele, kteří jeho osobně přitahují a sedí mu, protože pak to bude dobře fungovat,“ konstatuje.

Strach vina a stud

Začínáme v pátek odpoledne. V žižkovské Ulitě se nás postupně sejde téměř sto. Lidé jsou tady oblečení mnohem pestřeji než na běžných tanečních akcích. Asi byste tady našli jakýkoli úbor, který by vás zrovna napadnul. Od tepláků, přes speciální taneční oblečení až po nádherné vílí šaty. Adam nás pomalu ladí na naše těla a přítomný okamžik. Nespěchá, ale když se pak po docela krátkém čase rozhlížím okolo sebe, vidím desítky lidí tančících tak, jako by se nikdo nedíval. Jsou uvolnění, zaujatí sami sebou a vůbec se nezdá, že by se tady někdo styděl. Stud je přitom jedno ze tří hlavních témat právě začínajícího workshopu. Ta dvě další jsou strach a vina. 

„Proč se někdo rozhodne dobrovolně strávit víkend prožíváním těchhle pocitů?“ vybavuje se mi otázka, kterou jsem před pár hodinami položila Adamovi. Trochu jsem se přitom styděla, protože mi přišlo, že takhle se může zeptat jenom někdo, kdo vůbec nechápe podstatu jeho práce. Adam naštěstí nepostrádá smysl pro humor, a tak se jenom usmál a řekl: „Na konci víkendu to budeš chápat.“
 

 

Malou nápovědu dostávám už v sobotu, když Adam s celou skupinou sdílí svůj ranní zážitek: „Šel jsem na snídani do kavárny. Měl jsem s sebou knížku, objednal si vajíčka a decaf a sednul si ven, protože bylo krásně. A pak jsem zjistil, že je něco špatně. Měl jsem mokré kalhoty. Asi jako bych se počůral. 

Když jsem si sedal, nevšimnul jsem si, že je na židli vylitý čaj. Nevšimnul jsem si toho, protože jsem si nevzal kontaktní čočky – a bez nich špatně vidím. A tak jsem tam seděl a styděl se. Taky jsem cítil žal, smutek a bolest. Bez brýlí už špatně vidím. Tělo se mi rozpadá. Stárnu… Vnímal jsem, co se mi honí hlavou, a své pocity… A jen to, že jsem tam s nimi byl, mi dovolilo je přijmout. Smutek a žal jsou přirozené součásti procesu stárnutí. Ale nejsou tady proto, aby nás trápily, naopak. Mohou nás očistit. A potom můžeme cítit radost.“

Dovolte si nebýt hodní

Adam nám připomíná, že nepříjemné pocity patří k životu – a že není dobrý nápad snažit se tvářit, že to tak není. Cena, kterou by za to člověk zaplatil, by totiž mohla být příliš vysoká. „Když se budeme snažit být za každou cenu veselí, hodní a milí, budeme plytcí, slabí a nudní. Když se snažíme vypadat normálně, ukazujeme jenom masku. Pod tou maskou máme totiž opravdu mnoho podivností. A můžeme si vybrat, jestli nám stačí ta maska a kontakt s povrchem našeho já, anebo jestli se chceme dostat ke svému jádru. Ta první možnost je podle mě strašný způsob, jak žít. Plýtvání životem.“ 

 

Příští taneční workshop Adama Barleyho se uskuteční na konci října v prostředí Broumovského kláštera. Tentokrát se bude tančit sedm dní.

Sex, peníze a moc

V neděli ráno si s vděčností uvědomuji, že ta včerejší vlna s sebou odnesla velikou tíhu a že se teď cítím pročištěná, uvolněná a živá, jako už dlouho ne.  A tak využívám toho, že mám napsat rozhovor s Adamem, a při snídani se ho ptám, jak se to dělá: 

„Jak můžu proniknout pod svůj vlastní povrch? Jak se dostat ke svému jádru?“ 
„Spolehlivým vodítkem jsou obvykle tři témata: Sex, peníze a moc. Když se na tu velkou trojku zaměříš, můžeš si být jistá, že tě dovede hluboko a ukáže ti mnoho tvojí vlastní temnoty.“
„A jak vypadá ta tvoje? Můžeš říct nějaký příklad?“ nemůžu se nezeptat.  
„Ne,“ odpoví bez zaváhání.  
„Nejsou to věci, které bych chtěl zveřejňovat. Považuji je za soukromé záležitosti. O těch si můžu promluvit s přáteli, nebo s partnerem. Mít jednoho nebo dva přátele, s nimiž si můžu dovolit jít opravdu do hloubky, je mimochodem opravdu velmi cenné. Krásné a osvobozující ale může být i sdílet ty hluboké věci s někým cizím na workshopu, pokud to tak cítím. Pohyb je skvělý, člověka spojí s jeho hlubokými pocity, ale to samo o sobě nestačí. O těch pocitech je pak třeba mluvit. Ale nechci o nich mluvit veřejně.“ 
Adamovo odmítnutí přichází s typickou britskou rezervovaností, ale zároveň je i uvolněné a klidné, takže ve mně nevyvolá ani stín nepatřičnosti. Naopak oceňuji krásnou ukázku umění práce s hranicemi.

Tančete denně

Na konci workshopu sedíme ve „sdílecím kruhu“. Je v něm mnoho vděčnosti za životní energii, která se v nás za ty tři dny rozproudila.  Někdo pokládá otázku, která snad musí být položena. „Jak si takový stav udržet?“ Jak dokázat, aby z naší třídenní práce nezůstala jen vzpomínka na skvělou párty? Adam jako by na podobnou otázku čekal:
„Tančete denně. Hýbejte se třeba jen deset minut, když přijdete domů z práce. Vaše živost pak bude stabilnější. A pokud těch deset minut nemáte, sedněte si a dejte si levou ruku na břicho a pravou na srdce. Stačí minuta. Jen dýchejte a seďte. … A zkuste si představit, jak by byl svět jiný, kdybychom tuhle maličkost dělali všichni,“ usmívá se.

Jeho třicetiletá zkušenost s vědomým tancem patrně obsahuje mnoho verzí věty: „Nemám dost času.“ To, co pak doplní, každopádně tuto klasickou námitku totálně zneškodňuje. „Praxi se můžeme věnovat neustále. Jde o to být v přítomnosti. Nečekat, až náš život začne, protože tohle, to, co se děje teď a tady, už je ono. Jen je třeba se s tím spojit. A to jde jednoduše tak, že vnímáme svůj dech a své tělo. Tady a teď. Kdekoliv a kdykoliv. Jde jen o to naladit se na základní sílu, o které mluví všechna náboženství na světě. Ta je neustále přítomná, není třeba si o ni dělat starosti, takže se můžeme prostě uvolnit a dovolit tělu, aby se pohybovalo. Nemůžeme přitom udělat chybu, protože všechno je v pořádku. I strach. I vina. I stud.“ 

 

Text: Petra Dombrovská


 

Zajímají vás další informace o Adamovi a jeho práci?

Najdete je tady: Brány dospělosti: Sex, peníze a moc.

Nebo se podívejte na video, které pro vás Adam natočil:

Adam BarleyMuž, který se stal poutníkem


„To, jak tančíme, odráží to, jak žijeme. To, co se děje na parketu, je metafora. Je to obraz toho, co se děje ve zbytku našeho života. Jen na parketu to jde líp vidět.“   (Adam Barley)

 

Adama dlouho ani nenapadlo, že by se mohl stát učitelem tance. Své povolání dnes přesto považuje za splnění vlastního dětského snu. 

„Když mi bylo devět, zpívali jsme ve škole chvalozpěvy. Jeden z nich byl o svatých poutnících. Připadal mi nádherný. A rozplakal mě. Uvědomil jsem si, že bych se moc chtěl stát takovým poutníkem, ale že to není možné, protože dnes už žádní nejsou.“

K tanci se Adam dostal až ve svých pětadvaceti letech. V roce 1988 navštívil svou první lekci Pěti rytmů. A změnilo mu to život. Ještě ten večer si odnesl domů nahrávku hudby a sám pokračoval v tanci. Do té doby si přitom jen párkrát zatančil na běžných akcích, ale nijak zvlášť ho to nezaujalo. „Byl jsem příliš stažený, nedovedl jsem se uvolnit a nebavilo mě to.“

Když si po letech vzpomněl na chvalozpěv o poutnících, došlo mu, že se jeho sen přece jen splnil.  

 

 

 

 

 

 

 

Prožitkové semináře a kurzy

Akce, které vám pomohou přijmout sama sebe, mít naplněné vztahy a žít své poslání.

SEBEVĚDOMÍ JE PRODUKTEM SEBELÁSKY

Videokurz o tom, jak vystoupit z role oběti a stát se tvůrcem svého života.

Vendula Šmídke (Kociánová)

BERU SI SVOU SÍLU ZPĚT

Vztek jako cesta k načerpání vlastní síly.

Jakub Moulis

PROBUZENÍ POSVÁTNÉHO TĚLA

Facilitátorský výcvik kněžek se zasvěcením do svátostí Chrámu.

Anaiya Sophia
25.11. - 2.12.2022