Probuzení tancem

S Adamem se poprvé setkáváme pár hodin před začátkem jeho posledního pražského workshopu. Brit okolo padesátky. Vysoký, štíhlý, pohledný, s pronikavým pohledem. Pohybuje se s elegancí a rozhodností šelmy, ale přitom tak uvolněně, jemně a decentně, že je jasné, že nijak zvlášť nestojí o obdiv publika. Pozornost ostatních mu nevadí, jen ji nepotřebuje poutat. Má dost své vlastní. Později se ukazuje, že pro taneční workshop je to velká výhoda. Lidem, které provází, totiž jejich pozornost nebere, naopak je vede k tomu, aby ji věnovali sami sobě. 

Přístup začátečníka

Adam Barley s Maitreou spolupracuje od roku 2012. Tentokrát ale nepřijel jako zkušený lektor tance 5Rytmů. „Je mi padesát šest, tančím třicet let, pětadvacet let to učím ostatní, ale připadám si jako začátečník. Teprve, když jsem začal učit ZeroOne, uvědomil jsem si, jak moc jsem se opíral o cizí práci. Teď se cítím mnohem víc nejistý a zranitelný,“ říká. Ale není to stížnost. Z jeho slov čiší vděčnost. Přístup začátečníka umožňuje být otevřený, vnímavý, pokorný i pozorný. Pro duchovní růst všech zúčastněných je ideální.

ZeroOne je Adamova vlastní metoda, která vyplynula z třicetileté zkušenosti s 5Rytmy, jejichž autorkou je americká tanečnice Gabrielle Roth. Adamův přístup se za ta léta vyvinul tak, že už se pod značku 5Rytmů nevešel.

Lidem na parketu otevírají prostor pro hlubší ponor do sebe, pro prožití pocitů, které za normálních okolností vnímáme jen letmo. Z tance se tak stává nástroj sebepoznání.

Odpověď na otázku, čím se od sebe uvedené přístupy liší, Adam začíná tím, že je nerad srovnává – a jeho další slova to vysvětlují. „Každá metoda má jinou atmosféru. Dokonce i každý učitel vytváří jinou atmosféru. A je hodně důležité, aby si člověk vybral metodu a učitele, kteří jeho osobně přitahují a sedí mu, protože pak to bude dobře fungovat,“ konstatuje.

Strach vina a stud

Začínáme v pátek odpoledne. V žižkovské Ulitě se nás postupně sejde téměř sto. Lidé jsou tady oblečení mnohem pestřeji než na běžných tanečních akcích. Asi byste tady našli jakýkoli úbor, který by vás zrovna napadnul. Od tepláků, přes speciální taneční oblečení až po nádherné vílí šaty. Adam nás pomalu ladí na naše těla a přítomný okamžik. Nespěchá, ale když se pak po docela krátkém čase rozhlížím okolo sebe, vidím desítky lidí tančících tak, jako by se nikdo nedíval. Jsou uvolnění, zaujatí sami sebou a vůbec se nezdá, že by se tady někdo styděl. Stud je přitom jedno ze tří hlavních témat právě začínajícího workshopu. Ta dvě další jsou strach a vina. 

„Proč se někdo rozhodne dobrovolně strávit víkend prožíváním těchhle pocitů?“ vybavuje se mi otázka, kterou jsem před pár hodinami položila Adamovi. Trochu jsem se přitom styděla, protože mi přišlo, že takhle se může zeptat jenom někdo, kdo vůbec nechápe podstatu jeho práce. Adam naštěstí nepostrádá smysl pro humor, a tak se jenom usmál a řekl: „Na konci víkendu to budeš chápat.“
 

Malou nápovědu dostávám už v sobotu, když Adam s celou skupinou sdílí svůj ranní zážitek: „Šel jsem na snídani do kavárny. Měl jsem s sebou knížku, objednal si vajíčka a decaf a sednul si ven, protože bylo krásně. A pak jsem zjistil, že je něco špatně. Měl jsem mokré kalhoty. Asi jako bych se počůral. 

Když jsem si sedal, nevšimnul jsem si, že je na židli vylitý čaj. Nevšimnul jsem si toho, protože jsem si nevzal kontaktní čočky – a bez nich špatně vidím. A tak jsem tam seděl a styděl se. Taky jsem cítil žal, smutek a bolest. Bez brýlí už špatně vidím. Tělo se mi rozpadá. Stárnu… Vnímal jsem, co se mi honí hlavou, a své pocity… A jen to, že jsem tam s nimi byl, mi dovolilo je přijmout. Smutek a žal jsou přirozené součásti procesu stárnutí. Ale nejsou tady proto, aby nás trápily, naopak. Mohou nás očistit. A potom můžeme cítit radost.“

Dovolte si nebýt hodní

Adam nám připomíná, že nepříjemné pocity patří k životu – a že není dobrý nápad snažit se tvářit, že to tak není. Cena, kterou by za to člověk zaplatil, by totiž mohla být příliš vysoká. „Když se budeme snažit být za každou cenu veselí, hodní a milí, budeme plytcí, slabí a nudní. Když se snažíme vypadat normálně, ukazujeme jenom masku. Pod tou maskou máme totiž opravdu mnoho podivností. A můžeme si vybrat, jestli nám stačí ta maska a kontakt s povrchem našeho já, anebo jestli se chceme dostat ke svému jádru. Ta první možnost je podle mě strašný způsob, jak žít. Plýtvání životem.“ 

Sex, peníze a moc

V neděli ráno si s vděčností uvědomuji, že ta včerejší vlna s sebou odnesla velikou tíhu a že se teď cítím pročištěná, uvolněná a živá, jako už dlouho ne.  A tak využívám toho, že mám napsat rozhovor s Adamem, a při snídani se ho ptám, jak se to dělá: 

„Jak můžu proniknout pod svůj vlastní povrch? Jak se dostat ke svému jádru?“ 
„Spolehlivým vodítkem jsou obvykle tři témata: Sex, peníze a moc. Když se na tu velkou trojku zaměříš, můžeš si být jistá, že tě dovede hluboko a ukáže ti mnoho tvojí vlastní temnoty.“
„A jak vypadá ta tvoje? Můžeš říct nějaký příklad?“ nemůžu se nezeptat.  
„Ne,“ odpoví bez zaváhání.  
„Nejsou to věci, které bych chtěl zveřejňovat. Považuji je za soukromé záležitosti. O těch si můžu promluvit s přáteli, nebo s partnerem. Mít jednoho nebo dva přátele, s nimiž si můžu dovolit jít opravdu do hloubky, je mimochodem opravdu velmi cenné. Krásné a osvobozující ale může být i sdílet ty hluboké věci s někým cizím na workshopu, pokud to tak cítím. Pohyb je skvělý, člověka spojí s jeho hlubokými pocity, ale to samo o sobě nestačí. O těch pocitech je pak třeba mluvit. Ale nechci o nich mluvit veřejně.“ 
Adamovo odmítnutí přichází s typickou britskou rezervovaností, ale zároveň je i uvolněné a klidné, takže ve mně nevyvolá ani stín nepatřičnosti. Naopak oceňuji krásnou ukázku umění práce s hranicemi.

Tančete denně

Na konci workshopu sedíme ve „sdílecím kruhu“. Je v něm mnoho vděčnosti za životní energii, která se v nás za ty tři dny rozproudila.  Někdo pokládá otázku, která snad musí být položena. „Jak si takový stav udržet?“ Jak dokázat, aby z naší třídenní práce nezůstala jen vzpomínka na skvělou párty? Adam jako by na podobnou otázku čekal:
„Tančete denně. Hýbejte se třeba jen deset minut, když přijdete domů z práce. Vaše živost pak bude stabilnější. A pokud těch deset minut nemáte, sedněte si a dejte si levou ruku na břicho a pravou na srdce. Stačí minuta. Jen dýchejte a seďte. … A zkuste si představit, jak by byl svět jiný, kdybychom tuhle maličkost dělali všichni,“ usmívá se.

Jeho třicetiletá zkušenost s vědomým tancem patrně obsahuje mnoho verzí věty: „Nemám dost času.“ To, co pak doplní, každopádně tuto klasickou námitku totálně zneškodňuje. „Praxi se můžeme věnovat neustále. Jde o to být v přítomnosti. Nečekat, až náš život začne, protože tohle, to, co se děje teď a tady, už je ono. Jen je třeba se s tím spojit. A to jde jednoduše tak, že vnímáme svůj dech a své tělo. Tady a teď. Kdekoliv a kdykoliv. Jde jen o to naladit se na základní sílu, o které mluví všechna náboženství na světě. Ta je neustále přítomná, není třeba si o ni dělat starosti, takže se můžeme prostě uvolnit a dovolit tělu, aby se pohybovalo. Nemůžeme přitom udělat chybu, protože všechno je v pořádku. I strach. I vina. I stud.“ 

Text: Petra Dombrovská