Kniha Prober se! psychoterapeutky Susan Campbellové je sérií instrukcí k tomu, jak žít život bez přetvářky. Autorka slibuje, že budeme-li opravdovější, budeme zároveň živější a šťastnější. Na to, proč bychom se měli učit upřímnosti zrovna z této knihy, jsme se ptali specialisty na upřímnost, psychologa a terapeuta Sebastiana Jamese.

Proč by si měl člověk přečíst Prober se!? 

Prober se! patří mezi několik málo vzácných knih, které se věnují upřímnosti nikoliv z morálního hlediska, ale z pohledu duševního zdraví a kvality mezilidských vztahů. Podobná je kniha Brada Blantona Radikální upřímnost. To je něco jako terapie šokem, snažící se v lidech mobilizovat odvahu vysvobodit se ze svíravých pout, do nichž je jejich dosavadní neupřímnost plíživě uvrhla. Susan Campbellová píše o významu autenticity mnohem jemněji než Brad Blanton. Velmi pozvolně, ale zároveň srozumitelně a prakticky se v ní věnuje rozvoji konkrétních komunikačních dovedností, díky nimž může autenticita vzkvétat.

Proč je vlastně upřímnost něco, co bychom se měli učit z knih nebo na seminářích?

Dovednost upřímné komunikace je naprosto klíčová pro naši vnitřní integritu i pro budování blízkých mezilidských vztahů. Bez upřímnosti těchto dvou hodnot prostě dlouhodobě nedosáhnete. Učit se upřímnosti, nebo lépe řečeno ji rozvíjet či procvičovat, na workshopech nebo s pomocí knih je dobré proto, že všichni občas lžeme a poměrně často předstíráme a zatajujeme. Děláme to automaticky, ze zvyku, často dokonce s dobrým úmyslem, ale zapomínáme, že nás toto jednání v dlouhodobém horizontu také něco stojí. Právě knížka či workshop nám umožní na chvíli se ve svých automatismech zastavit a udělat jakousi inventuru. Není toho už moc? Nepřináší už neupřímnost nám i našim blízkým náhodou více škody než užitku?

Nestačí být upřímný jen sám k sobě?

Pokud jde o upřímnost „k sobě“, jsem hodně skeptický. Mnohem lepší varianta je být upřímný o sobě v komunikaci s dalšími lidmi. V takovém případě si totiž mnohem méně dokážeme lhát do kapsy, a když se o to to přece jen vědomě či nevědomě pokusíme, ostatní nás třeba zastaví a řeknou: Hele, ale tvůj tón hlasu nebo řeč těla říkají něco jiného. Při říkaní pravdy nahlas navíc i my sami mnohem víc vnímáme vlastní tělo a svoje emoce, které nám o tom, jak se věci skutečně mají, řeknou mnohem více než naše myšlenky.

Která z deseti dovedností, o nichž Susan Campbellová píše, je pro vás osobně nejdůležitější?

Všechny jsou dobré a hlavně na sebe výborně navazují. Osobně mám hodně rád dovednost zvědomování si, zda se v komunikaci primárně snažím prosadit své zájmy a druhé kontrolovat, přesvědčovat či manipulovat, nebo jestli primárně usiluji o vzájemný vztah, o sdílení a o porozumění. To jsou dvě docela odlišné věci. Susan Campbellová v knize navrhuje rozlišovací otázku: „Zeptejte se sami sebe: Je mým zájmem kontrolovat, nebo navázat kontakt?“

Řekl jste, že Susan Campbellová je jemnější než Brad Blanton. Jsou podle vás hodně rozdílní?

Brad Blanton je větší živel, Susan Campbellová je zase rozvážnější. To se projevuje i v jejich knihách a workshopech. Mají toho ale víc společného než rozdílného. Jsou to dlouholetí přátelé, oba se přes 50 let věnují Gestalt terapii a oba se ji v šedesátých letech minulého století učili přímo od jejího zakladatele Fritze Perlse.

Brad Blanton říká o knize Susan Campbellové, že je to série instrukcí k tomu, jak se probrat ze snahy být přijatelný do vlastní opravdovosti. Není to nebezpečné?

Možná, ale je lepší snažit se mít za každou cenu pravdu a udržet si tvář, nebo být opravdový, včetně toho, že si uvědomíme i svoji zranitelnost, chybovost a emočnost? V podstatě je to celé o tom, že se zajímáme spíš o emoce a prožívání než o názory a myšlení. Emoce jsou totiž evolučně mnohem starší, a přestože se o to spousta lidí urputně snaží, stejně je neokecáte.  

A jak to máte vy sám? Lžete ještě?

Samozřejmě, že občas lžu, předstírám a zatajuju. Ale dělám to o 90 % méně než před setkáním s Bradem Blantonem a Susan Campbellovou. A snažím se to nedělat u lidí, na kterých mi záleží. A co už naštěstí rozhodně dlouhodobě nedělám je, že už nepotlačuju svoje emoce a nepředstírám, že se cítím dobře, když je mi třeba smutno nebo jsem naštvaný nebo mám strach. To je akorát cesta k depresím a mezilidskému odcizení.

Text: Petra Dombrovská

Jak se cítíte, když říkáte NE? 

Dělá vám problém říct si o to, co chcete? Nebo neradi říkáte ne? Máme pro vás jednoduché cvičení z knihy Susan Campbellové Prober se!, které vám pomůže prozkoumat vaše vzorce týkající se sdělování vlastních potřeb a odmítání požadavků či proseb druhých. Zároveň vám může pomoci být v obou případech pevnější a sebejistější. K jeho provedení stačí najít si někoho do dvojice.

 
Mnohým lidem jako by uvízla nějaká hrouda v krku pokaždé, když potřebují říct ne. Nebo se cítí rozpačitě, pokud mají otevřeně odmítnout jakoukoli žádost. Pro takové případy se hodí jedno cvičení z bioenergetiky. 

Při tomto cvičení se lidé rozdělí do dvojic. Partner B dostane za úkol říct ne a trvat si na svém bez ohledu na to, jak lákavě nebo děsivě na něj bude partner A působit. Ten zase dostane za úkol říkat partnerovi B ano a snažit se ho donutit, aby změnil svůj postoj z ne na ano. 

A takhle to vypadá: A řekne ano a B odpoví ne. Partner A používá veškerou taktiku, kterou dokáže vymyslet (s výjimkou fyzického násilí) ve snaze dostat z partnera B ano. 

Během tohoto cvičení si většina lidí začne na situaci promítat nějakou dobře známou záležitost ze svého minulého nebo současného života.

Ne u partnera B začnou představovat něco, co se skutečně snažil odmítnout. Ano u partnera A začnou představovat něco, co chce a zdá se, že to nemůže získat. Toto jednoduché cvičení v lidech probouzí velkou energii. Jejich ano a ne nabývají na hlasitosti a znějí opravdověji, jak cvičení pokračuje.

Toto cvičení mnoha lidem ukáže, jak obtížné je říkat ne a stát přitom vzpřímeně, dívat se tomu druhému do očí, s nohama pevně na zemi. Objevují všechny možné druhy drobných osobitých způsobů negování sebe samých, jež podkopávají jejich schopnost být bráni vážně. 

Když jsem za pomoci tohoto cvičení pracovala s jednou ženou, požádala jsem ji, aby při vyslovování „ne“ poslouchala svůj hlas. Když to udělala, dokázala zaslechnout svůj žadonící tón. Říkala ne způsobem, který jako by prosil: „Prosím, nežádejte mě o tohle. Víte, že nedokážu říct ne.“ Připustila, že se snaží donutit toho druhého, aby se změnil a ona nemusela čelit svému strachu, že ho zklame.

Susan Campbellová: Prober se! (Redakčně upraveno, zkráceno.)