Odvaha žít svůj život

„Jsme malí učitelé,“ tak mluví dánský lékař Janu Søren Ventegodt o sobě a své ženě Pavlíně. Skromně. Přesto z něj čiší vědomí vlastní síly.  A přesně to také učí.

Cesta za pokladem

Vysoký, pohledný muž s pronikavým pohledem přichází v doprovodu své uvolněné, krásné a na první pohled laskavé ženy Pavlíny. Pětidenní seminář, jehož cílem je zbavit účastníky omezujících myšlenkových vzorců a pomoci jim nalézt jejich hlavní talent, začíná.

Søren pracuje s teorií, že každý z nás si na počátku svého života vybral dar, který chce přinést světu. Něco, co mu pomůže splnit jeho životní misi. Výchova a různé formující zážitky ale často tento dar skryjí. 

Člověk pak nemá jasno v tom, co by chtěl dělat, a z jeho života se stává nesmyslná povinnost. Navíc je vybaven osobností, která je tvořená řadou mnohdy nepřátelských přesvědčení. (Život je těžký. Nikomu nemůžu věřit. Nemám dost síly. Svět je prázdné a opuštěné místo…)

Prociť, pochop, propusť

Druhý den začínáme sdílet své příběhy. Míra otevřenosti je obrovská. Z některých vyprávění jde mráz po zádech. K takovým patří i to Sørenovo. Když mu bylo deset, koupal se se svým osmiletým bratrem v řece. A bratr se utopil. „Z takové zkušenosti se naučíte, že životu se nedá věřit. Je nebezpečný. V jednu chvíli jste naživu a pak už ne. Ohromná nejistota,“ komentuje to. 

Tato přesvědčení pak vedou k situacím, v nichž se člověk cítí špatně. Způsobují problémy – ale ty je třeba vnímat jako příležitosti. „Máš problém? Ponoř se do něho a projdi jím. To je jediná cesta ven. Procítit, pochopit a propustit,“ vysvětluje Søren. 

Klíčem k řešení jsou podle něj pocity. V prvé řadě si je musíme vůbec dovolit mít. Pak je třeba uvidět to, k čemu nás vedou – bývá to právě nějaké přesvědčení. To je však jen konstrukt naší mysli. Nikoliv pravda. V okamžiku, kdy to pochopíme, jej můžeme propustit.

Láska, péče, pozornost

„Všichni v sobě máme schopnost léčit,“ zdůrazňuje v průběhu semináře několikrát Søren. „Neexistuje nic jako lékařské umění, je jenom umění bytí,“ vysvětluje. Učí nás bodywork – práci s tělem. Ukazuje, jak prostřednictvím vědomého doteku druhému člověku poskytnout lásku, péči, pozornost, uznání a respekt. Vysvětluje, že právě takový dotek je léčivý, ale především – nás to nechává prožít.

Cílem procesu je objevit kořen své osobnosti. Tím je náš talent – náš dar. „Obvykle dochází k tomu, že jej rodiče, kterým ho chceme dát, nerozpoznají. Nevidí dar, ale miminko, o které se musí postarat,“ říká náš učitel. Dítě si tak vytvoří přesvědčení, že zklamalo, že to, co nabízí, není hodnotné. 

Svá negativní přesvědčení pak člověk (v podvědomé touze se sebou nějak vydržet) překrývá pozitivními – a tak se staví osobnost. „Jenže ta je vždycky shnilá a zkažená. Nemá cenu ji opravovat. Je třeba ji zahodit. Osvobodit se. Uvědomit si, že nejsem svá osobnost, ani svůj příběh. Že prostě jen jsem.“
 

Hledej slabost, najdeš sílu

Občas je prostor pro otázky. V závěru jedné série dotazů a odpovědí, zhruba ve chvíli, kdy se Søren nadechoval, aby vyhlásil přestávku, se o slovo přihlásí krásná, dokonale upravená žena. Søren se ji pokusí zastavit – a žena nešťastně vzlykne: „A takhle je to vždycky. Jako bych byla méně důležitá …“ 

Odpověď překvapí asi všechny v sále: „Ale ty jsi méně důležitá,“ odpovídá jí Søren věcně. Po chvíli šokovaného ticha dodává: „Jsi povrchní. Lehká jako peříčko. Jsi určená k tomu, abys byla absolutně úžasná, jenže nejsi skutečná, jsi jenom obraz toho, jaká bys mohla být.“

Kolegové mě připravovali na to, že Søren umí být ostrý. Začínám chápat, co tím mysleli. Zároveň mi dochází, že tahle ostrost je i důvod, proč jsou jeho semináře tak oblíbené. A není v tom žádný duševní masochismus. Přestože to, co Søren dokáže lidem na svém semináři říct, někdy vyznívá téměř krutě. Podívá se na člověka, nějakým kouzlem najde jeho slabinu a ukáže na ni. 

Nabízí se otázka, k čemu je to dobré. Pochopíme to, když pochopíme základ Sørenova přístupu. Vychází z toho, že naše největší dary jsou zároveň našimi největšími slabostmi. Jde o to si vybrat, jak s nimi naložíme.