Od konfliktu k lásce
Marcela a Luděk Peškovi chystají seminář Vědomé partnerství s podtitulem Kudy k lásce i respektu ve vztahu. Zaměřují jej mimo jiné na odvahu otevřeně a bez obviňování sdílet své pocity. Oni sami mají v tomto směru mnoho zkušeností – partnery se stali už zamlada, prošli fází bezstarostné zamilovanosti i obdobím hluboké krize… a dospěli do stádia zralého, vzájemně podporujícího vztahu. To ale neznamená, že už se nehádají. Jak vypadají jejich konflikty dnes?
Marcela Pešková a Luděk Pešek vedou semináře o tom, jak budovat vědomé partnerství. A přitom otevřeně přiznávají, že partnerský konflikt pro ně není jen dávnou vzpomínkou na léta manželské krize. „Ono totiž nezáleží ani tak na tom, jestli se pohádáte. Mnohem důležitější je, co s tím uděláte potom,“ říká Marcela. „Můžete se stáhnout, uzavřít se a druhého obvinit z necitlivosti nebo sobeckosti. Ale také můžete říct, že to, co partner nebo partnerka udělali, ve vás probudilo bolest, a prozkoumat, odkud ten pocit pramení."
Taková normální hádka
Tohle je samozřejmě krásná teorie. Marcela s Luďkem jsou ale dost odvážní na to, aby s námi sdíleli i velmi praktickou ukázku, která tuto teorii ilustruje – tedy svůj vlastní nedávný konflikt i to, jak se k němu postavili a co si z něj odnášejí:
Marcelin pohled
Bylo pondělí večer, čas, kdy se Luděk vrací z práce a z bubnování. Jako vždy jsem mu šla se psem naproti a po příchodu domů se jala chystat večeři. Cítila jsem se unavená víc než obvykle, ale nenapadlo mě to říct a požádat Luďka, aby si jídlo nachystal sám z toho, co bylo v lednici.
Nereagovala jsem ani na jeho popichování ohledně přípravy večeře, kterou jsem částečně přece jen ponechala na něm, a ani na jemné náznaky nepohody v tom, co a jak říkal. V tu chvíli jsem chtěla mít už jen klid a vůbec jsem si neuvědomila, v jak velký konflikt může vyústit strkání hlavy do písku.
Luděk nechal spadnout na zem kousek chleba, který vzápětí sežral pes (jsme dohodnutí, že mu naše jídlo dávat nebudeme). Pak po mně Luděk vrhnul provokativní pohled. A oheň byl na střeše.
Luďkův pohled
Měl jsem za sebou náročné pondělí a bubnování, které mi dává, ač se to nemusí zdát, také docela dost zabrat. Když jsme přišli domů, vše se zpočátku jevilo v pohodě jako obvykle, ale postupně jsem si začal uvědomovat, že něco v pořádku není. Nezeptal jsem se, jestli se „něco děje“ a místo toho jsem se snažil zachovávat klid.
Pravda, trochu jsem cítil lehké napětí, když byla řeč okolo večeře a její přípravy a malinko si do Marcely rýpnul. Ale až když jsem nechal dopadnout na zem ten kousek chleba a nezabránil tomu, aby ho pes sežral, došlo mi, jak moc je situace vážná.
V údivu jsem zíral na svoji ženu a nemohl uvěřit, co kvůli tomu ztropila. Pak bouchly saze i mně. Po nějaké chvíli jsem odešel do svého pokoje.
Marceliny pocity
Po tom, co se odehrálo, jsem se cítila otřesená. Podobné emoční erupce jsme kdysi zažívali, ale už leta se nic podobného nestalo. V lehkém šoku jsem se také stáhla do samoty a cítila bolest z pocitu odmítnutí. Cítila jsem se opuštěná, zrazená, nechaná na holičkách.
Měla jsem pocit, že je konec. Konec našeho vztahu. Pocity, které jsem mívávala v období naší intenzivní transformace xkrát, byly opět tady.
Chvíli trvalo, než mě můj obranný systém pustil hlouběji do srdce k bolesti, kterou si přináším z doby, kdy jsem čekala na přijetí u své mámy v bříšku. (Prvních pár měsíců se totiž neuměla srovnat s tím, že bude mít ještě jedno dítě. Tomuto „razítku“, kterého se mi dostalo na počátku mojí existence tady na Zemi, teď už vděčím za to, že jsem se pak poměrně záhy začala „probouzet“ k vědomějšímu životu).
Za bolestí v mém srdci ale čekala na svoji příležitost i láska. Ujistila mě, že i ona je přítomná. Ten hřejivý pocit, když se ocitnu v tomhle místě sebe samé, mi vždy znovu dává křídla a pomáhá mi vstát a jít dál s o něco víc otevřeným srdcem.
Luďkovy pocity
Cítil jsem se vytočený, zdeptaný a uražený. Neschopný jakékoli komunikace. To, co udělala, se dotklo mé chlapské duše. Bolelo mě, že si mě neváží – tak jsem to totiž v tu chvíli vnímal. Potřeboval jsem čas a odstup, abych se dostal skrz svoje zraněné pocity a uvědomil si, že chování Marcely nepřichází z neúcty ke mně, ale z jejího vnitřního zranění, které se probudilo v hloubce její duše v reakci na mé chování.
Já sám jsem si díky tomu zase uvědomil, jak je pro mě těžké vyrovnat se s pocitem nedostatku úcty a respektu, byť jen chvilkovým, ze strany blízkého člověka. A že se to dotýká zase mého vlastního vnitřního zranění z dětství, které souvisí s nedostatečným sebepotvrzením a přijetím ze strany mých rodičů.
Marcelino řešení
Šla jsem do kuchyně, vzala ze stolu hrnek s čajem, který Luděk nechal po večeři na stole téměř nedotčený, a šla jsem do jeho pokoje. Beze slov jsem mu ho ukázala. Ještě ho nebyl schopný přijmout, ale já jsem věděla, že o mém gestu ví a že bude potřebovat jen víc času na to, aby celou situaci zpracoval a také se znovu otevřel.
Zatím jsem se propracovávala k tomu, co a jak příště udělat jinak, aby nedošlo k takovému vyhrocení. A opět mi z toho vyšlo:
- Sdílet se svým mužem vnitřní pochody, které se vztahují k tomu, co se ve mně odehrává a mohlo by to mít vliv na náš vztah.
- Rozmyslet si, jestli chci pro svého muže něco udělat, i když se cítím unavená. Chci mu jít naproti se psem? Stojí mi to za to? Mám opravdu chuť to udělat? Nebo to chci udělat jen ze zvyku? … Opravdu je potřeba, abych svému muži chystala jídlo, když bych si docela nutně potřebovala dát na chvíli „nohy na stůl“ a nabrat sílu k pohodovému strávení společného zbytku dne?
- Reagovat na pichlavé podněty ze strany svého partnera. Otevřeně říct: Necítím se v tom pohodlně. Takhle tomu nerozumím. … A zeptat se: Co mi chceš vlastně říct?
- Za své přetížení a za „pocit služky“ potřebuji přestat obviňovat své okolí – a místo toho se ptát: Odkud se ve mně bere ten pocit a vztek s ním spojený? Kdo či co uvnitř mě samotné mě nutí dávat víc, než opravdu chci?
Luďkovo řešení
Potom jsem si už sám ve svém pokoji „jel svojí vlastní písničku“… Vztek postupně přecházel ve zklamání a smutek z pocitu nedostatečné úcty a respektu vůči mojí osobě. Chvíli mi trvalo, než jsem se opravdu dostal k tomu, co moje hlava už dávno ví: Pokud jsem já (nebo partnerka) zraněný, vyhrocené srážky jsou vlastně nevyhnutelné. Zranění totiž volá po uzdravení a obvykle se hlásí ke slovu právě přes hádky: „Tady jsem, něco se mnou dělej.“
Konflikt proto můžeme chápat vlastně jako dar, příležitost k uzdravení, ke zvědomění toho, co leželo ve stínu a řídilo odtud naše chování.
Tím, že tyto skryté obsahy vyjdou na světlo v podobě nepříjemných emocí, nám dávají příležitost transformovat bolest našeho „vnitřního dítěte“. Právě díky nim si mohu uvědomit, že ačkoli nemůžu změnit to, co se v minulosti stalo, můžu změnit svůj pohled na danou situaci, a tak se osvobodit ze zajetí svých negativních emocí.
Také jsem si hlouběji uvědomil, že to, jak se ke mně Marcela chovala, nemělo nic společného s mojí skutečnou důstojností. To mě posílilo a umenšilo můj vztek. Bylo to velmi osvobozující. Vždy když tímto bolestivým procesem tápání projdu, mohu snadněji přijmout svůj díl odpovědnosti za vzniklý konflikt. A o všem si pak v klidu promluvit.
Společný pohled
Když jsme se spolu už v klidu celou situací znovu zabývali, zeptala jsem se Luďka, jestli po tom konfliktu měl v sobě to, z čeho já jsem měla strach – opuštění, odmítnutí, konec vztahu… A s údivem jsem vyslechla, že nic takového se mu hlavou nehonilo.
Pak jsme spolu mluvili o tom, že my ženy pravděpodobně častěji cítíváme strach z opuštění a muži zase častěji pociťují absenci úcty a přijetí. A že to je něco, co obsahuje naše kolektivní nevědomí. Tedy něco, co si nevybíráme, ale do čeho vrůstáme.
Došli jsme k tomu, že klíčem k živému partnerskému vztahu je najít rovnováhu v sobě samém. Pak můžeme skončit s obviňováním a jeden druhému říct: „Děkuji ti za lásku, k níž se dostávám uzdravováním zranění, která spolu otevíráme."
