O sexu, smrti a osvícení
Máte slušnou kariéru, říkají o vás, že jste vlivní. Jenže vám váš život nedává smysl. A pomalu se z něj stává peklo. Vše přiostřuje strach z všudypřítomné smrti. V takové situaci byl kdysi Mark Matousek. O tom, jak se s ní vyrovnal, napsal autobiografickou knihu Sex, smrt, osvícení.
Dnes je Markovi Matouskovi bezmála pětašedesát let. Je spisovatelem a učitelem psaní, z něhož se v jeho podání stává hluboká sebepoznávací metoda. Říká, že teď je šťastnější než kdy dřív. A že za to vděčí své vlastní bolesti. „Duchovní probuzení je přístupné každému. Nepotřebujete žádnou přípravu ani náboženství, dokonce nepotřebujete ani víru. Všechno, co potřebujete, je zájem, ochota klást si otázky. A to nejdůležitější je uvědomění, že svou bolest a utrpení můžeme použít k léčení. Můžeme je použít k tomu, abychom se učili a rostli, abychom se mohli transformovat,“ přibližuje Mark.
Jaká byla jeho cesta od Andyho Warhola k Matce Meeře?
Sex, smrt, osvícení jsi napsal v devadesátých letech, začíná popisem tvého života v New Yorku osmdesátých let, tedy v době, kdy se začala šířit nová smrtelná choroba – AIDS. Ta situace vlastně dost připomíná současnost… V čem to tenkrát bylo jiné?
Tenkrát se problém týkal jen určité skupiny lidí. Pro mnoho z nás to byl velký budíček. Uvědomili jsme si svoji smrtelnost, začali jsme zkoumat duchovní rozměr života a cítili velkou solidaritu.
Teď je to jiné. Covidem jsou ohroženi všichni. A solidarita se vytrácí. Okolo té nemoci se vytvořil velký konflikt. Z nošení roušek a z očkování se stala politická záležitost – a to je smutné. V osmdesátých letech neexistovala možnost léčby. Teď tady je, ale lidé ji odmítají. Já ji vnímám jako požehnání. A to, že se někteří lidé léčbě brání, mi přijde směšné. Mnozí se starají jen o svou vlastní svobodu, neřeší zájem celku. Nenosit roušku považuji za nedospělé a sobecké.
Ty jsi očkovaný?
Ano. Jsem očkovaný.
Současná situace není dobrá, ale může nám aspoň pomoci v tom, abychom si mohli lépe uvědomit, kdo jsme…
Ano, dává nám mnoho příležitostí uvidět na sobě samých to, čeho jsme si dosud nemuseli být vědomi. To, co se děje, je náročné a smutné, ale pokud informace, které přitom zjistíme, použijeme k léčení svých zranění, může to být cenná zkušenost.
V Sexu, smrti, osvícení zmiňuješ sem tam pár jointů. Jaký máš vztah k marihuaně?
S kanabisem máme krásný vztah. Myslím, že je to skvělá rostlina. Je-li užívána moudře a s mírou, může být lidem velmi užitečná. A mám radost, že alespoň v USA už se lidé probírají a chápou, že to není žádný démon, ale naopak učitelka. Může nás vést, může nám dát informace, má léčivé účinky. Navíc je mnohem méně škodlivá než alkohol. Neuslyšíte o člověku, který se zkouří a pak zbije manželku.
Co pro tebe znamená moudře a s mírou?
Tak například mám mladého synovce, který je zkouřený od rána do večera. A to není dobré. V určitém věku marihuana člověku nesvědčí. Náctiletí potřebují být motivovaní, mít jasnou mysl, být přítomní. Myslím, že v průběhu těchto formativních let by lidé marihuanu neměli užívat – a pokud ano, tak výjimečně. Ale když už jste dospělí a nějak jste si poskládali svůj život, pak si myslím, že by mělo být na každém, jak bude konopí užívat. Měla by to být záležitost individuálního rozhodnutí.
Kanabis rozšiřuje vědomí, ne tak, jako třeba LSD, se kterým vyrazíte na trip a vrátíte se se spoustou nových informací. Není to psychedelikum, ale mění váš vztah k realitě. Dá vám větší citlivost, dostane vás do kontaktu s tělem… Ale je to s ním jako s každou jinou látkou – v něčem prospívá a v něčem ne. Já bych se třeba pod vlivem konopí nikdy nepokoušel psát. Protože psaní konopí neprospívá.
Ale Ernest Hemingway třeba říkal: Piš opilý, edituj střízlivý. S marihuanou to takhle nefunguje?
Dovedu si představit, že s alkoholem se takhle dá pracovat, ale marihuana uzavírá jazyková centra v mozku, snižuje verbální schopnosti – a když píšete, tohle opravdu nepotřebujete. Lidé kanabis používají k tomu, aby našli nové nápady, ty je pak dobré si poznamenat, zapsat. Ale to je něco trochu jiného. Psaní pod vlivem marihuany bych opravdu nedoporučoval.
Jaký je rozdíl Mezi dnešním Markem Matouskem a Markem Matouskem, který před čtvrt stoletím napsal Sex, smrt, osvícení?
Jsou jako den a noc. S mladým Markem silně soucítím, ale… byl hodně ztracený. Byl nešťastný, silně traumatizovaný a jeho zranění nebyla zhojená. Byl zmatený a trpěl. Teď jsem výrazně šťastnější. Vlastně nevím, jestli jsem tenkrát dokázal být opravdu šťastný, měl jsem v sobě příliš velký chaos. Neviděl jsem jasně – ani sebe, ani lidi okolo mě. Bylo náročné se z toho dostat, ale teď, když je mi 65 let, můžu říct, že jsem opravdu šťastný. Nikdy v životě jsem nebyl šťastnější.
Tenkrát jsem věřil, že se dá někam dostat, že když budu dost praktikovat, stanu se někým jiným, někým probuzeným. Až později mi došlo, že tohle je úplná iluze, že není kam se dostat. To, kdo jsi, se nedá změnit, nemůžeme změnit svou identitu. Jediné, co se dá dělat, je objevit, kdo skutečně jsem. K tomu je zapotřebí být k sobě upřímný. A když se vám to povede, když si uvědomíte, kdo jste, váš vztah k sobě samému se podstatně promění.
Jak bys popsal současný stav svých traumat?
Převážně vyléčená. Vím, kde mám svá zranění, a už mě neovládají. Moje vztahy jsou mnohem jednodušší a upřímnější. Můj život plyne snadněji. Už nejsem tak nejistý ani tak náročný, jako jsem býval. Ta nejistota a náročnost byly důsledky mých dětských traumat. Teď je většina z nich uzdravená. To znamená, že když se objeví nějaké pocity, které s těmi traumaty souvisejí, můžu k sobě být laskavý. Poznám, o co jde, a nechám to projít. Už v sobě nemám ten konflikt, který tam býval. Respektuji se. Prostě se mám rád. Dřív jsem se cítíval jako malý kluk, který nemá šanci zapadnout mezi ostatní lidi. Dokonce i tehdy, když jsem byl mezi nimi, cítíval jsem se sám, vnitřně odcizený – a tyhle pocity už nemívám.
Jak bys vysvětlil pojem „vyléčené trauma“?
Je to jako probuzení z transu. Zmizí posedlost traumatem, paralýza, kterou vyvolává, pocit, že v něm člověk uvíznul. Trauma už vás nemá ve své moci. Neznamená to, že by z vašeho života zmizely pocity s traumatem spojené, ale už jsou jako fantomová bolest. Získáte možnost si uvědomit, že ty pocity nejsou skutečné.
Co vlastně může čtenáři nabídnout kniha napsaná tím původním, traumatizovaným a nevyléčeným Markem?
Ta kniha ukazuje, že duchovní probuzení je přístupné každému. Nepotřebujete žádnou přípravu ani náboženství, dokonce nepotřebujete ani víru. Všechno, co potřebujete je zájem, ochota klást si otázky. A to nejdůležitější je uvědomění, že svou bolest a utrpení můžeme použít k léčení. Můžeme je použít k tomu, abychom se učili a rostli, abychom se mohli transformovat.
Říkal jsi, že jsi spokojený… co je tedy teď zdrojem tvého duchovního růstu? Jak vypadá tvoje denní praxe?
Bolesti je vždycky dost. Už to ale není tolik o mně. Stačí se rozhlédnout. Všude uvidíte nejistotu a strach. Fakt je, že jsem ráno přestal číst noviny. Zjistil jsem, že začínat den špatnými zprávami mi nedělá dobře. Místo toho se obracím dovnitř. Medituji. Píšu si deník. A také čtu duchovní texty – metodou hlubokého čtení.
V Sexu, smrti, osvícení je věnováno mnoho prostoru Matce Meeře. Jaký je tvůj současný vztah k ní?
Byla mým vůbec prvním duchovním učitelem. Setkání s ní hluboce ovlivnilo můj život. Nikdy předtím jsem neviděl tolik lásky, nikdy předtím jsem neviděl tolik světla. Otevřela mi dveře do úplně jiného světa. Později jsem o ní napsal knihu.
Matka Meera setrvává v tichu. V mnoha duchovních tradicích se říká, že ticho je nejvyšší učení. Jen není určeno hlavě, dotkne se vás na úrovni srdce. Díky Matce Meeře jsem si toho o sobě hodně uvědomil. A jsem jí za to velmi vděčný. Nepotřebuji být nutně fyzicky v její blízkosti, ale mám k ní silný vnitřní vztah.
Další důležitá osoba zmiňovaná v Sexu, smrti, osvícení je Andy Warhol. Na začátku příběhu pracuješ jako novinář v jeho časopise Interview. Svůj vztah k němu v knize popisuješ a řekněme, že není úplně kladný. Jak osobnost Andyho Warhola vnímáš dnes?
Mám pro něho více pochopení a soucitu než jsem míval. V době, kdy jsem psal tu knihu, jsem ho prostě nemohl vystát. Hodně jsem ho posuzoval. Jako člověk mi přišel příšerný. Byl to pro mě podivín a náhodou můj šéf. Později jsem se toho o něm dozvěděl víc a uvědomil si, že to byl velmi zraněný, traumatizovaný člověk. Vůbec neukazoval své emoce. Ale nesl v sobě hluboký smutek. Byl hodně osamělý a nejistý. A rozhodně byl génius. Mně se tedy jeho tvorba nelíbí, ale přesto ji považuji za geniální a jeho vnímám jako vizionáře. Dokážu ho ocenit, jenže… nikdy jsem ho neměl moc rád. Pracovat pro něj byla velká zkušenost, ale velká byla i moje radost, když jsem odešel.
Jak se změnil New York od doby zachycené v Sexu, smrti, osvícení, tedy od 80. a 90. let?
Hodně velkou změnu přineslo 11. září 2001. Řekl bych, že New York v určitém smyslu ten den přišel o svoji nevinnost. A už je to dvacet let. V poslední době pak New York určitě dost proměnila pandemie. Hodně lidí se odstěhovalo, protože důvody proč být v New Yorku – kultura, koncerty, restaurace – najednou nebyly.
Já už tam taky nebydlím. V New Yorku jsem žil třicet let a pak jsem zjistil, že už toho mám dost. Po mnoho let jsem to město miloval, ale s tím, jak jsem zestárl, se mi proměnily hodnoty. Přestěhoval jsem se dvě hodiny za New York, blíž k oceánu. Je to tam mnohem klidnější.Předtím jsem bydlíval v Greenwich Village. Byla to taková umělecká čtvrť plná tvůrčích lidí, jenže kvůli tomu, že byla oblíbená, se stávala čím dál tím dražší, až byla tak drahá, že si ji umělci nemohli dovolit, a tak je nahradili bankéři. Řekl bych, že New York je teď dokonce ještě víc ovládaný penězi, než býval. Je víc zaměřený na peníze a nebezpečnější.
Na čem teď pracuješ?
Před dvěma měsíci jsem dokončil knihu o Ralphu Waldovi Emersonovi, doufám, že vyjde v roce 2023. Hodně učím, víc než kdy předtím, mám komunitu, kterou vedu, takže je toho poměrně dost.
Čekáš, že se svět bude zásadně proměňovat?
Rozhodně. Řekl bych, že bude mnohem, mnohem hůř… až do té doby než věci vyvrcholí do velké krize. Ta snad lidstvo probere. To, co se teď děje, je velmi demoralizující a je mi z toho smutno, ale když se na to podíváte z nadhledu… staré musí být zničeno, aby mohlo přijít něco nového.
A teď budu mluvit hlavně o Spojených státech, naše země je zničená, náš systém je zničený, nefunguje vzdělávání, zdravotní péče, politika… to všechno je v troskách. Jenže tyhle věci musí nejdřív zkolabovat. Teprve pak se vytvoří prostor pro nové. A období kolapsu nebude hezké. Řekl bych, že blízká budoucnost přinese mnoho utrpení.
Zní to dost katastroficky…
My teď žijeme v katastrofické době. Každý, kdo není chycený v nějaké pasti popření, to vidí. To, co se děje, je katastrofa. A bude to horší.
To mi připomíná doporučení Matky Meery pro současnou situaci: „Nemějte strach, zachovejte klid a modlete se.“ Co bys doporučil ty?
Ona má pravdu. Zachovejte klid a modlete se. Já bych ještě dodal: A něco dělejte. Matka Meera se na to dívá z úrovně univerza, na které platí, že co se má stát, to se stane. Ale já jako malá lidská bytost vnímám, že je důležité udělat svůj díl práce. Věřím, že na tom, co budeme dělat, záleží. I kdyby jenom proto, že to prospěje našemu duchovnímu probuzení. Věřím, že je důležité, abychom byli aktivní, a to i s vědomím, že to pravděpodobně nebude znamenat žádný velký rozdíl. Přesto je důležité to nevzdat, nezavírat srdce – přesto, že to bude nebezpečné. Protože to, co se teď děje, je sakra velké.
Říkáš: „Dělejte něco.“ Co děláš ty?
Pomáhám lidem, kteří prožívají bolest, aby se dostali k uvědomění, do celistvosti, ke světlu. Dělá mi to radost. Věřím, že tohle je ten můj malý dílek práce, o který se mám postarat. Není to nic velkého, ale můj život je díky tomu lepší.
Text: Petra Dombrovská
