O ministerstvu, revoluci a vlcích

Znáte tu indiánskou historku o vlcích? Každý v sobě máme dva. Zlého vlka strachu a dobrého vlka lásky. Ti vlci se perou. A my je můžeme krmit. Otázka je, jak. 

 

 

Vybavíte si toho muže, co se ve čtvrtek zastřelil před ministerstvem? Ať je jeho cesta šťastná. Je to obzvlášť znepokojivý příznak nemoci dnešní doby.  I to, jak se o tom mlčí. A v pozadí číhá otázka: Je to nový Jan Palach? Nebo je podobnost čistě náhodná?

Ticho před bouří

Lidé se začínají ptát. Proč to ticho? Nikdo nic neví. Zemi vládne veliká nejistota. Zdálky a na povrchu je vše klidné, ale ten pokojný povrch občas praskne a zpod něj začne prýštit strach, který nikdo nechce vidět. Protože nikdo neví, co s ním. Lepší je na něj nemyslet. Protože přece nechci krmit toho internetově legendárního vlka strachu. 

Když budu na svůj strach myslet, budu svého vlka strachu živit a on poroste. „Takže je třeba jej nekrmit,“ řekneme si a jdeme raději nakrmit toho hodného vlka… aby už konečně nabral dost síly a přepral toho zlého. A tak děláme svoji práci, vymýšlíme plány, vyděláváme peníze, staráme se o děti, uklízíme, chodíme na procházky, nějak se snažíme udržovat kontakty s těmi pár lidmi, se kterými nám to ještě dává smysl.

Čím dál tím víc ale máme pocit, že takhle to přece nejde dál. Že už to musí prasknout. Že se prostě nutně musí něco stát. Revoluce, začíná se proslýchat… Zatím ještě ne. Teď ještě lidé nejsou dostatečně připravení. Jsou už ale blízko…

Neklid naší české kolektivní duše začíná být velmi patrný. Na síle mu vůbec nic neubírá ani fakt, že polské, slovenské nebo německé duše jsou na tom jenom o fous líp. A možná ani to ne. Podobně jsou na tom i italské a britské a americké… no, co si budeme povídat. Je to planetární. Možná dokonce vesmírné.

Jak se cítíš?

„Až bude zase všechno jako dřív…,“ zkusí občas někdo nadhodit. Ale zní to čím dál tím víc nesmyslně. Asi jako kdybych ve svých téměř čtyřiceti letech říkala: „Až mi bude zase patnáct…“ Tohle už prostě jako dřív nikdy nebude, milí přátelé. Otázka je, jak to bude. A to nikdo neví. Dokonce bych si tipla, že to neví ani Bill Gates.

Snažíme se tedy žít normálně. Hezky. Možná i líp než dřív. Ony se vlastně dají hrát třeba deskovky, když člověk nemůže vyrazit do nákupního centra.  Popřípadě se dá jít na procházku. Teenageři opouštějí svá zařízení, aby se mohli potají vyplížit ven a (offline a fyzicky) potkat kamarády.

Když se dnes setkáváme s lidmi, tak si toho nějak víc vážíme. Není to jenom prachsprosté ubíjení času od dovolené v Peru k dovolené na Bali. Při setkáních jsme najednou přítomnější a pozornější. Už jenom proto, že se snažíme odhadnout, jestli ten člověk naproti nám vypadá zdravě. Na lidi okolo sebe se teď vůbec víc díváme. A když se jich zeptáme: Jak se cítíš? Obvykle nás i zajímá odpověď. Leckdy nejen ze sobeckého zájmu na vlastním zdraví, ale i z prostého soucitu. A to je přece krásné.

Nakrm svého vlka strachu

Jenže napětí roste. Astrologové, věštci a jasnovidci ve vzácné shodě hlásí, že přijde revoluce. Nebo puč. Co tedy máme dělat teď? Hodit kost vlkovi strachu a nakoupit rýži a konzervy jako vloni na jaře? Už se nám do toho moc nechce. Navíc to vypadá, že hladomor tak docela nehrozí. (Aspoň zatím.)

Z toho dlouhého nevědění už jsme unavení. Zvlášť, když máme doma děti na online výuce. (To jsme pak hodně, hodně moc unavení. Často až k pláči.) Nebo když nevíme, z čeho tentokrát zaplatíme nájem. Nebo máte prostě jenom strach. To vás pak třeba i napadne jít se projít před ministerstvo. Naposledy.

Takže, co s tím? Vlka strachu nemůžeme nechat hladem, jinak se jednoho dne naštve a v zubech nás dotáhne před jakousi vládní budovu. Například. … Je prospěšné dávat pozornost svým nepříjemným pocitům. Moc o nich nepřemýšlet, ale dovolit si s nimi být. Cítit je. I takovou pozorností můžete nakrmit toho zlého vlka.

Když mu dáte pozornost, lásku a péči, může se z něj stát váš přítel, který vás laskavě upozorní na to, že se pohybujete na tenkém ledu – až se na něm budete příště zase pohybovat. Už nebude ta zuřivá bestie, která se vás snaží sežrat. Naši vlci si spolu budou přes den hrát jako štěňata na louce a večer se spolu stulí do klubíčka a usnou jako jin a jang. A oba budou šťastní. A my s nimi.

 

Text: Petra Dombrovská