O dnešních čarodějnicích

Žijeme ve velmi svobodné době. Například už se nemusíme bát, že když o nás někdo řekne, že jsme čarodějnice, skončíme na hranici. A to je velké štěstí. Takže si můžeme v klidu položit otázku: Jsme čarodějnice?

„Do toho muže byla zamilovaná. Chtěla s ním žít. I on ji měl docela rád. Jenže měl taky rád jiné ženy. Ona se tím trápila, až se jednoho dne vydala s prosbou o pomoc za čarodějnicí. Ta čarodějnice si nechala zaplatit a pomohla jí. Vytvořila kouzlo, díky kterému stačilo, aby muž byť jen pomyslel na jinou ženu a ucítil prudkou nevolnost a bolest, které mu znemožnily přiblížit se k ní...“ 

Tohle není záznam výpovědi z čarodějnického procesu ze šestnáctého století, ale část velmi aktuálního příběhu, který mi nedávno vyprávěla kamarádka u kávy. Ta kamarádka je mimochodem taky čarodějnice. Ale podobné věci nedělá. Ani ne tak proto, že by je neuměla, ale především proto, že je považuje za neetické.

Takové historky jsou – alespoň mezi ženami, které znám – docela oblíbené a poměrně běžné. A to mě vede k domněnce, že ani v  šestnáctém nebo sedmnáctém století to nebylo výrazně jiné. Jenže na rozdíl od současnosti, kdy těm historkám lidé (vzhledem k nedostatku vědeckých důkazů) obyčejně nevěří, tenkrát mohla taková vyprávění vyvolávat jisté obavy.

Čarodějnice byly vnímány jako nebezpečí, které je třeba potlačit. (Čarodějové také, ale těch prý nebylo tolik.) A tak bylo mnoho žen (i mužů) mučeno a upáleno. Otázka je, o kolika z nich by se dalo říct, že byli skutečně čarodějnice a čarodějové.

A další otázka je: Co slovo „čarodějnice“ nebo lépe znějící „čarodějka“ vlastně znamená?

Jsem čarodějnice?

Před pár set lety mohl být za důkaz čarodějnictví považován třeba jen balíček vykládacích karet. Dnes jich naštěstí můžeme mít doma kolik budeme chtít. (A určitě by mezi nimi nemělo chybět Mystické šamanské orákulum.) Přesnou a všeobecně platnou definici slova „čarodějnice“ asi nenajdeme. A tak si každý z nás může najít svoji vlastní. Mně se například líbí tato: Čarodějnice je žena, která je ve vědomém kontaktu se životní silou. 

Použijeme-li tuto definici, zjistíme, že okolo sebe máme mnoho alespoň potenciálních čarodějek. Jenže mnoho z nich odmítá svou sílu vidět, natož s ní nakládat. Často proto, že ze své síly mají strach.
 
A tak raději zůstávají ponížené a nesebevědomé. Zvlášť u nás v Česku je prý nedostatek sebejistoty u žen obzvlášť dobře viditelný, upozornil nás kdysi na jednom svém semináři v Maitree dánský lékař Janu Søren Ventegodt. Zároveň položil otázku, proč to tak je. Mně ta otázka zůstala ležet v hlavě. A spojila se tam právě s tématem čarodějnictví, které bylo konkrétně v české společnosti programově potlačováno nejen ve středověku a v raném novověku, ale vlastně donedávna.

Mnoho žen zjistilo, že být sama sebou a používat vlastní sílu je nebezpečné a nežádoucí. Společnost si přála být potlačená – a tak potlačovala své nejženštější ženy – čarodějnice. Taková čarodějnice si kdysi mohla vybrat: Buď bude riskovat upálení, nebo sama potlačí svou životní energii. Později přestalo být nebezpečí tolik dramatické, ale rozhodně nezmizelo. Za svobodný život stále hrozil (sice méně drastický ale stále velmi bolestný) postih ze strany církevní či státní moci – a vlastně i celé společnosti.

A tak jsou mnozí z nás potomky žen, které se vzdaly vlastní síly, a své děti svým příkladem učily, že být silný – potažmo být v kontaktu se životem – je nebezpečné. Přitom jsme se narodili do doby, která nás všemožně vede k tomu, abychom si svou sílu vzali zpět.

Není to snadná úloha, zvlášť uvážíme-li, že ve svých tělech můžeme mít hluboce zakořeněná přesvědčení, že používat svou sílu a žít svobodně znamená riskovat smrt na hranici. Ale pokud chceme opravdu žít – a ne jen přežívat – vlastně nám nic jiného nezbývá.

Text: Petra Dombrovská