Proč to dělám

Nikdy jsem nechtěla měnit svět. Úplně mi stačí měnit sebe. Svět se pak přidá. Inspirace Srdcem je pro mě způsob, jak poznat samu sebe, své potřeby a učit se žít tak, aby mi v tom bylo dobře. Cesta z hlavy - která si myslí, že všechno ví a že co neví, to vymyslí - do Srdce - které si nic moc nemyslí, ale přesto toho hodně ví.

Toníka Koláčka jsem poprvé potkala v sobotu ráno na podzim roku 2017 v Maitree. V pátek večer předtím jsem přemýšlela, o čem budu psát, až se vrátím po pěti letech rodičovské dovolené zpět na pozici redaktorky v ekonomickém týdeníku.

Do Maitrey jsem tehdy šla na konstelační seminář, abych zkusila přijít na to, jaká práce by mi mohla dělat radost. Ten páteční večer jsem dostala jediný nápad, který mě potěšil: Rozhovor s Antonínem Koláčkem.

Jeho Maitrea pro mě vždy bývala jako cukrárna pro čtyřletou holčičku. Když jsem otevřela její kalendář akcí, chtěla jsem jít na všechno. Ano, i na mužské kruhy. (Na ty dokonce obzvlášť.) Ale asi nejvíc mě zajímal on. Málokdo toho v životě tolik stihnul. Vydělat pár miliard, přijít o ně, opustit starý svět a postavit si nový. 

Takhle jsem přemýšlela v pátek. A v sobotu ráno jsem pak Antonína Koláčka potkala v Maitree na schodech. Tuhle náhodu jsem nemohla ignorovat. (Ano, věřím na znamení, ale i kdyby ne, stejně bych ji nemohla ignorovat.)

Petra Dombrovská

Rozhovor, který nevyšel

Podruhé jsme se potkali až začátkem roku 2018. Těsně potom, co Toníkovi ve Švýcarsku zamítli poslední možný opravný prostředek proti rozsudku na 52 měsíců odnětí svobody.

Jsme v jeho pracovně. Na stole leží Radikální upřímnost Brada Blantona. Toník rád dává lidem knihy, zvlášť ty, které vydalo jeho nakladatelství. Když mi ji pak podá, odmítám. „Děkuji, ale už ji mám – a je výborná.“ 

Tu knihu mi předtím dala moje bývalá kolegyně z týdeníku – Dina Podzimková, která na ní pracovala jako korektorka. Povídaly jsme si u ní v kuchyni, já popisovala, jak se mi pokazilo manželství, a plakala.  A protože je Dina praktická žena, vstala a podala mi knížku. Zároveň je i velkorysá, a tak řekla, že dostala pár výtisků navíc a že si ji můžu nechat. Pak jsem ji četla uprostřed totální životní katastrofy – a byla obrovsky vděčná, že se mi dostala do ruky. Radikální upřímnost mi pomohla vyjasnit mnoho věcí.

S Antonínem Koláčkem jsme si pak trochu povídali o Mostecké, o Maitree a o životě. Na rozhovor pro týdeník to ale nebylo, takže jsme si domluvili další schůzku. A pak ještě jednu. 

Já přitom cítila velmi silný odpor k prohrabávání se kauzou Mostecká. Nejenom proto, že mě to nutilo vracet se ke způsobu uvažování právničky, kterou už dlouho nejsem, ale navíc je to kauza příšerně těžká a složitá. Toník tvrdí: „To, co jsme před dvaceti lety udělali, bylo naprosto legální. Mosteckou jsme zachránili před jejím zánikem a dnes je z ní skvělá firma.“ Jenže švýcarští i čeští státní zástupci zatím stále tvrdí, že to byl trestný čin. Mně záhy došlo, že z veřejně dostupných informací nemám šanci se dopátrat toho, kdo má pravdu. A tak jsem byla vděčná za příležitost doptat se na pár podrobností … pravda, z velmi zaujatého zdroje. 

„Mosteckou jsme sice koupili za její vlastní peníze, ale tehdejší právní řád to umožňoval – a ani vláda, která nám ji tenkrát prodávala, neměla nic proti. Pár věcí, které jsem tehdy udělal, nebylo z mého dnešního pohledu etických, ale rozhodně nebyly protizákonné.  Strávil jsem tou prací deset let svého života. Bavilo mě stavět MUS na vlastní nohy. Ale pak jsem si uvědomil, že už mi to nedává smysl. Že se pohybuju v prostředí, které je plné politických a vlivových zájmů a bojů, a není mi v něm dobře.“ A tak se rozhodl odejít.

Inspirace Srdcem

Přiznám se, že Toníkova vize mi přišla dost odvážná. Nový svět lidí spojených se svým Srdcem, kteří spolu budou žít propojeni v pravdě a v lásce. Něco jako z té písničky od Johna Lennona – Imagine. Od začátku se mi to zdálo poněkud těžko proveditelné.

Jenže něco v Antonínovi Koláčkovi bylo natolik silné a přitom dokonale normální a realistické, že mě to nutilo pokládat si otázku: Co když to jde? … A co když můžu změnit sebe? … třeba tak, že konečně začnu psát o tom, co mi dává smysl, o tom, co mě opravdu zajímá …   

A tak jsem se Toníka Koláčka zeptala, jestli by pro mě v Maitree nebyla práce. Za pár dní na to za mnou přišel můj tehdejší šéf a oznámil mi, že pro nás rezervoval zasedačku. V ní už čekala personalistka a dohoda o ukončení pracovního poměru. Cítila jsem zvláštní směs pocitů – od vlastní nedostatečnosti, přes úlevu až po štěstí člověka, který zrovna vyhrál jackpot. Dostat pětiměsíční odstupné mi přišlo velmi přijatelné. Na té přijatelnosti měla svůj podíl i skutečnost, že to začínalo vypadat, že by se pro mě práce v Maitree mohla najít. A ona se pak skutečně našla a jmenovala se Inspirace Srdcem.

Léto jsem strávila se svými dvěma dětmi. Na podzim 2018 jsem pak nastoupila do Maitrey a začala připravovat tenhle web. Na jeho počátku stála Toníkova vize: přeplněné himálajské horské jezero plné lásky, z něhož se vylévá Řeka Života. A my jsme se pak té Řeky začali společně ptát … Čemu sloužíš? Co od nás potřebuješ? A ona že vytéká ze Srdce Života a že dokáže měnit životy lidí. 

Už dlouho jsem věděla, že je toho mnoho, co bych ve svém životě potřebovala změnit. Tehdy jsem si ale uvědomila, že především potřebuju věřit tomu, že jsem to já, kdo všechny ty věci změnit může. Potřebuju mít představu o tom, za čím chci jít. A rozhodnout se, že půjdu. 

Došlo mi, že přesně tyhle potřeby přivádějí lidi do Maitrey. Touha něco změnit. Něco lépe nahlédnout. Tomu odpovídá i záměr našeho domu: Pomáhat lidem spojit se se svým Srdcem. A ukázat jim, že mají v zásadě dvě možnosti, jak prožít svůj život: V roli tvůrce, nebo v roli oběti. Se zodpovědností za vlastní život, nebo bez ní. V lásce, nebo ve strachu. 

Chci skončit jako Mostecká?

Maitrea je zasvěcená změně. Je maják, který lidem svítí, aby jim pomohl při hledání místa, ze kterého mohou nahlížet svůj život – Srdce. Maitrea je kouzelný dům. Transformační. Já do něj přišla zapsat jeho kouzla a při té příležitosti se sama proměnit. 

Je toho hodně, co potřebuji změnit. Namátkou: Kouřím. Kupuju maso z velkochovů. Odpad třídím často ledabyle. Nezřídka se lituju. Myslím si o sobě, že mám jakousi poruchou pozornosti. U nás doma to obvykle vypadá, jako by se tam přehnala větrná smršť. A co na sobě nesnáším snad ze všeho nejvíc: Křičím na své děti.

Ještě předtím jsem si ale položila otázku, jestli je rozumné stát se součástí společnosti Antonia Koláčka. Nemohla jsem si nevzpomenout na jeden z jeho minulých transformačních projektů - na Mosteckou uhelnou společnost. 

A tak jsem se ptala sama sebe dál: Chci riskovat, že dopadnu jako Mostecká? Vzpomněla jsem si na rešerše, které jsem si dělala ještě jako ekonomická redaktorka, a odpověděla si, že ano – a že to dokonce považuju za žádoucí. Antonín Koláček pomohl v pozici ředitele pro strategický rozvoj lidem na Mostecku udělat z původně neefektivně řízeného podniku balancujícího nad propastí krachu ziskovou a zdravou společnost, fungující v náročném tržním prostředí. A to celé v relativním klidu. 

Když mu pak práce v uhelném průmyslu přestala dávat smysl, rozhodl se tuto oblast opustit. Mosteckou v roce 2005 nahradila Maitrea. Dům osobního rozvoje se otevřel v roce 2008.

Teď a tady

Dnes je nás v Maitree asi dvacet. Nechci mluvit za své kolegy, ale přijde mi, že všichni jsme vděční za to, že pracujeme zrovna tady. Dává nám to hluboký smysl a moc nás to spolu baví. A vážíme si svého šéfa. Ano, toho, o kterém se v novinách obvykle píše jako o bláznivém ex-uhlobaronovi. Jenže my ho tady vidíme jinak. Spíš jako laskavého a moudrého vizionáře. Občas taky jako náročného perfekcionistu, ale i tak ho máme rádi.

Mým úkolem tady je zachytit zdejšího genia loci a sdílet ho se světem. Ukázat lidem, že to, na čem tady pracujeme, není hromada zbytečných ezoterických smyšlenek, ale přístup, díky kterému si člověk může lépe uvědomit, kdo je a co chce ve svém vlastním životě dělat … a pak to skutečně žít. A žít to spokojeně. Přestat si hrát na oběť, uvědomit si, že každý je tvůrcem své reality – a naučit se zacházet s tím, co z toho plyne.

Netvrdím, že to tady máme všichni zvládnuté. Ale dává nám smysl se o to snažit. A pak jsem se zase ptala: Čím to je, že se lidem v Maitree daří spolu tak dobře vycházet? Je možné zdejší recept na štěstí v práci aplikovat i v jiných firmách? 

Zjistila jsem přitom jednu klíčovou věc. Maitrea je sice profesionálně řízená firma, jejíž značka má svoji hodnotu, ale v minulosti nikdy nepotřebovala generovat zisk. Lidé tady nemuseli být orientovaní na vydělávání peněz. Od začátku to sice byla akciová společnost, ale ve skutečnosti měla spíš charakter nadace.

Jenže teď Maitree peníze docházejí. A tak se učíme vytvářet vyrovnaný rozpočet. Teď se ukáže, jestli se společně dokážeme postarat o své potřeby a přitom zůstat v energii Maitrey – přeloženo ze sánskrtu – v energii „Milující laskavosti“.