Nechci nebýt blázen

 

Životní příběh Richarda Němce (45) se asi nedá použít místo pohádky, která se čte dětem na dobrou noc. Stalo se v něm pár věcí, před kterými chtějí obvykle rodiče své děti ochránit. Jenže když se pak ty věci stanou, bývá prospěšné před nimi neutíkat, ani nezavírat oči. A právě o to v tomhle příběhu jde.

Richard Němec je tak trochu podnikatelská celebrita, muzikant, motorkář. Mimoto je i člověk, který má hloubku, a ví o ní. V roce 2008 založil firmu vyrábějící energetické drinky Fakeer. O té se pak hodně mluvilo i psalo jako o marketingovém zázraku. Je otec pěti dcer. Až do roku 2017 byl jeho svět, alespoň z vnějšího pohledu, takřka dokonalý. Jenže pak se začal hroutit.

 

Richard Němec

Krize středního věku 

Bylo mu přes čtyřicet, takže se to dalo čekat. Normální krize středního věku. Mohl si pořídit milenku nebo nové auto a počkat, až to přejde. Jenže on si asi před deseti lety nedal pozor a zapletl se s Maitreou. A ta ho spojila s jeho srdcem. Takový je ostatně její záměr. Pomáhá lidem spojit se se svým srdcem. Někomu to může znít jako prázdný marketingový slogan. Richardovi ne. Těžko odhadovat, jak by se jeho příběh odvíjel bez Maitrey. Jisté je, že ji má Richard rád. Přesto, že mu možná trochu zkomplikovala život. A co se vlastně stalo? Rozhodněte se sami.

„Někdo uvidí příběh člověka, který měl to štěstí, že nezůstal uvězněný v konzumu. Někdo příběh nešťastného pomýlence, který ztratil směr na své cestě. Já to vidím pozitivně. Jsem rád, že věci jsou tak jak jsou, a že si díky tomu, co se mi děje, uvědomuju to, co si uvědomuju,“ říká Richard Němec. A dodává, že za mnohá svá uvědomění vděčí Maitree.

On sám označuje okamžik, kdy vstoupil do dveří domu v Týnské uličce číslo 6 za začátek toho, čemu můžeme říkat třeba duchovní cesta. Právě tady se začalo rodit jeho rozhodnutí žít v pravdě. Nebo prostě jen žít. Nejen se snažit, aby věci vypadaly tak, jak mají, a aby měl z čeho zaplatit účty. 

A tak se krize, kterou prochází asi každý čtyřicátník, malinko prohloubila. Na konci léta 2017 odešel z vlastní firmy, kterou do té doby řídil. O Vánocích jej opustila druhá žena se třemi malými dětmi. A v létě 2018 mu zemřela matka. Tomu se říká opravdu špatný rok.
 

Štěstí, které nešlo koupit

Ale pojďme si to povědět od začátku. Do svých sedmi let byl Richard naprosto spokojené dítě. Bydlel v malém domečku v malé vesničce za Prahou s rodiči a se sestrou. Měl spoustu kamarádů a spoustu svobody. Jenže když se o letních prázdninách vrátil z tábora, čekalo ho překvapení. Jeho „doma“ se mezitím přesunulo do pohodlného panelákového bytu na pražském sídlišti. Z Jíloviště na Zahradní město. „Vůbec jsem to nepochopil. Pamatuju si, že jsem pak bloudil po sídlišti a někde jsem za plotem uviděl šišku. Tak jsem po ní sahal, ale nedosáhnul jsem na ni. A bylo mi smutno. Tehdy vlastně poprvé, co si pamatuju,“ vzpomíná.

Když vyrostl, měl jasný cíl. Vydělat peníze. Hodně peněz. „Táta byl počítačový inženýr, máma úřednice na magistrátu. Ne, že bychom se měli nějak špatně, ale na spoustu věcí jsem nedosáhl. A tak jsem to chtěl změnit,“ vysvětluje.

Bylo mu jen něco málo přes dvacet, když začal pracovat v makléřské firmě Iceberg. Neměl hotovou školu, ale měl talent a učil se rychle. „Šel jsem přes mrtvoly. Byl jsem mladý úspěšný podnikatel a bylo mi jedno, co po mně zůstane. Vyučili mě tvrdí devadesátkoví rváči,“ popisuje své tehdejší já. 

Vydělával. Postavil dům. Kupoval si auta. Měl krásnou ženu a krásné děti. „Žil jsem si takovou českou verzi amerického snu.“ Jenže očekávaný pocit uspokojení se nedostavil. „Normální člověk se prostě v určitém okamžiku zastaví. Dům. Fajn. Bazén, auto, kterým jezdil Steve Jobs, na ryby soukromým letadlem a spousta peněz na rohlíky. Ale co dál? Větší dům? Další auto? Jachtu? Vrtulník? Zjistil jsem, že tahle cesta už dál nevede.“ 

Uvědomil si to na jaře 2008. Bylo mu pětatřicet. Jeho manželství po patnácti letech končilo. „Tenkrát jsem seděl ve svém luxusním domě a kohosi prosil, aby se něco stalo, protože mi můj život nedával smysl,“ vzpomíná. A ano, věci se začaly dít. V létě už bydlel v Holešovické garsonce s výhledem do zdi.

Co se stalo? „Měl jsem pocit, že jsem všemocný, že můžu všechno – a moje žena se s tím buď srovná a bude vedle mě šťastná, anebo ne, ale pak je to její problém. Ten vztah skončil, protože jsme k sobě ztratili úctu. Ale máme dvě úžasné děti. Takže díky Bohu za něj,“ tak hodnotí tuto kapitolu svého života dnes.
 

Richard Němec (foto: Simona Amiridi)

Umělcova cesta a akciový trh

Do Maitrey poprvé zamířil koncem léta 2008, tedy krátce potom, co se mu rozpadlo manželství. Známá ho vzala na rodinné konstelace Jana Bílého. „Byl to můj první kontakt s tímhle druhem energie. Tenkrát jsem tam byl jediný muž. Ženy si mě stavěly do rolí svých tatínků a dědečků, takže jsem byl velmi vytížený. Ze začátku to pro mě byla taková hra. Vstup do role, vystup z role. A pak jsem přišel na to, že to funguje,“ vzpomíná.

Takhle nenápadně začal jeho vztah s Maitreou. Dům na něho zapůsobil, podobně jako na řadu dalších návštěvníků, přívětivým klidem. „Připadal jsem si tady jako doma,“ vysvětluje chuť se vrátit, kterou záhy pocítil. „Každou chvíli jsem si pak na internetu otevíral program Maitrey a hledal akci, na kterou půjdu.“ 

Vyhrála Umělcova cesta. Byl to cyklus seminářů, který tenkrát vedla lektorská dvojice Tereza Tara a Jan Vávra. Základem byla stejnojmenná kniha Julie Cameronové, jejímž cílem je dostat člověka do kontaktu s jeho kreativitou. Kniha sama nabízí řadu praktických cvičení, myšlenek a návodů na propojení se s umělcem, kterého podle Cameronové nosíme každý v sobě.

 

Richard Němec asi nebyl ideální účastník kurzu. Ten byl totiž postavený na plnění úkolů z knihy. „Já ji nikdy nečetl. A ty domácí úkoly jsem taky nedělal. Prostě mě bavila energie skupiny.“ Na Umělcovu cestu navázal dalším cyklem místních seminářů: Joshiho Životem v přítomnosti. „K lidem, které jsem na těch setkáních poznal, mám dodnes blízko. Míša Čagánek, Larisa Francírková, Radek Botoš, Vlado Ličko, …“ Všechna ta jména vyslovuje s takřka hmatatelným nadšením v hlase. 

Právě vztahy s ostatními účastníky seminářů považuje za jednu z nejdůležitějších věcí, které v Maitrei získal. Přesto, že jeho původní motivace byla malinko jiná. „

V roce 2009 jsem tady chodil na jeden seminář za druhým. Tehdy jsem byl hodně na dně. Jako bych se upnul na to, že přijde nějaký guru a vyřeší všechny moje problémy a vůbec problémy světa,“ usmívá se.

Guru sice nepřišel, ale Richard na tohle své období přesto nezanevřel. „Bavilo mě to a naplňovalo. Cítil jsem, že přeprogramovávám své bytí. Už to nebyly ty big beaty a šílené kalby. Začalo mě víc zajímat to, co je za tím.“ S tím zájmem ale přišla i obava, jestli nezačíná bláznit. „Všechny ty semináře jsem vždycky zlehčoval. Podívej se do sebe. Otevři své srdce. Příšerné řeči. Jak to mám jako udělat? Moje ego bývalo znechucené. Jenže když jsem o tom všem pak večer před spaním přemýšlel, nějak mi to dávalo smysl.“ Nakonec došel k tomu, že sice trochu blázen je, jenže mu to tak vyhovuje. „Já nechci nebýt blázen,“ říká.

Ono to bláznovství má své výhody. Richard Němec se díky němu naučil pracovat s tím, čemu říká „vnuknutí“.  Ta se týkají různých oblastí jeho života, ale princip celkem hezky ukazují jeho burzovní investice. Věnuje se jim už přes dvacet let. „Akciový trh je ke mně dlouhodobě velmi přívětivý. Studoval jsem ho. Fundamentální analýzu, technickou analýzu, prognózy vývoje,… Vím, co je teoreticky důležité při rozhodování o investicích, jaké ukazatele by měl člověk sledovat, jak a na základě čeho by se měl rozhodnout, zda koupí či prodá. Jenže tyhle věci zná každý, kdo se o to trochu víc zajímá. A tak to vlastně principiálně fungovat ani nemůže.“

Své úspěchy proto nepřičítá svým analytickým schopnostem, ale právě vnuknutím. A co to je? „Najednou mám zvláštní pocit. Odkudsi přijde informace a s ní pokyn: Tohle udělej a neptej se proč. Když se soustředím a snažím se vymyslet, do čeho bych měl investovat, dopadá to neslavně. Ale když respektuju vnuknutí, funguje to. Ať už se to týká bitcoinů, nebo akcií Applu.“

Přijetí, pravda, péče

Bláznovství má ale i své stinné stránky – a ten, kdo se rozhodne se mu otevřít, by s nimi měl počítat. „Spadnul jsem do takové té klasické pasti. Zajímalo mě všechno. A samozřejmě jsem se v tom začal ztrácet. Sám sebe jsem se ptal: Chodíš na jeden seminář za druhým, všechno ti to přijde ohromně zajímavé, ale kde jsi v tom ty?“

Jakmile vás duchovní rozvoj jednou vtáhne, je nanejvýš pravděpodobné, že dřív nebo později bude následovat zmatek a pocit přesycení. Máte strach otevřít ledničku, aby z ní nevyskočil motivační citát. „Dejte mi pokoj se všemi těmi duchovními vůdci a vědomým přístupem k životu, chtělo se mi křičet na lidi okolo. V takové fázi se stáhnete, jenže cesta zpátky už není. K té posedlosti penězi, ze které jsem vyšel, se už prostě nemůžu vrátit, i kdybych chtěl. Nevidím v tom smysl. A jsem za to ohromně vděčný.“ 

Jak to vyřešil? Úplně jednoduše. Dal si pauzu a pak si začal vybírat. Nejen akce, ale vůbec informace, kterým se rozhodl věnovat pozornost. A z chaosu se začala rodit cesta. Jak vypadá dnes? „Není to tak, že bych se ráno probudil, šel dělat pozdrav slunci a pět Tibeťanů a pak bych někde v batikovaném tričku hopsal a radoval se ze života. Dokážou mě vykolejit úplně obyčejné věci. Tendence nepřijímat to, co se mi děje, a zlobit se, že věci nejsou tak, jak jsem chtěl, mám obrovské. Nemám pocit, že bych si dokázal podržet stav vědomí, který jsem zažil na nejrůznějších duchovních akcích, i v běžném životě. Ale něco ve mně se díky nim přenastavilo. A mně je samotnému se sebou prostě nějak líp.“ 

To „přenastavení“ bývá velmi těžko uchopitelné. Vědomá snaha porozumět tomu, co se děje. Učit se přijímat zprávy, které jsou obsaženy v každodennostech. Neutíkat sám před sebou. Přijímat věci takové, jaké jsou. Pozorovat je. „Žít v pravdě. To je pro mě totální zásada. Pravda je skvělá. Je dokonalá. Nebylo to tak vždycky, ale teď je to moje nejvyšší hodnota.“ Proč? „Protože je příjemné nemuset nic hrát. Okolí upřímného člověka může reagovat na to, co se skutečně děje. Neztrácí se v nějakých domněnkách. Takže je to výhodné pro všechny.“ 

Dnešní Richard Němec už zkrátka nepovažuje za klíč ke štěstí peníze, ale pravdu. Při jejím nacházení mu stále tak trochu pomáhá Maitrea. „Zrovna mám rozečtenou Radikální upřímnost.“ Autor knihy, americký psychoterapeut Brad Blanton vede čtenáře k pravdě sice poměrně nevybíravým způsobem, zato s velmi vysokou účinností.

Potřeba pravdy se zásadně projevila i v pracovním životě Richarda Němce. Vlastně mu ho dost nabourala. „Můj zájem o duchovní záležitosti se nakonec z velké části přetransformoval ve snahu pečovat o matku Zemi. Uvědomil jsem si, že je pro mě důležité nezasvinit planetu nějakým bordelem a že dělám pravý opak.“ Právě tahle myšlenka znamenala začátek konce vztahu Richarda Němce a jeho firmy.

Dítě - rebel

Fakeerovy začátky spadají někdy do období, kdy Richard Němec začal chodit do Maitrey na Umělcovu cestu. Právě tam ladil finální podobu projektu, který se chystal spustit. O co vlastně šlo? Fakeer je ten, kdo si nenechá diktovat svoji cestu. Původně čistě přírodní Energy drink v lahvi ve tvaru pěsti se zdviženým prostředníčkem. Nejdřív to byl vtip. Pak to byla hra. Legrace, která vydělává. Splněný sen. 
 

„Začali jsme na tom pracovat s kamarádem. Byla to revolta. Byl to punk. Byla to zábava. A měl to být skvělý byznys. Jenže postupem času jsem došel k tomu, že je to vlastně úplná blbost. Hrouda plastu, ve které je 370 mililitrů limonády. Přestávalo mi to dávat smysl a bylo to znát. Firmu už jsem spíš jenom brzdil, a tak jsem se po poradě se spoluakcionáři rozhodl z ní odejít,“ popisuje. Asi se dá říct, že vyhořel. Ale taky, že se prostě rozhodl nedělat práci, ve které už neviděl smysl. To rozhodnutí nebylo jednoduché. „Dlouho jsem na tom lpěl. Fakeer byl jako moje dítě. Nedovedl jsem si představit, že budu dělat něco jiného.“

Jenže to dítě bylo rebel. Nechtělo si nechat diktovat svojí cestu a pro Richarda to bylo čím dál víc náročné. „Já sám jsem se více a více vzdaloval postoji »vyfakujeme celý svět«. Fakeer si pořád žil svým agresivním rebelským životem.“ Nepodařilo se udržet původní čistě přírodní recepturu, protože byla příliš drahá. Nepodařilo se vymyslet a zrealizovat biodegradabilní obal. Tyto Richardovy snahy byly vlastně v rozporu s filozofií značky. Jinými slovy: Richardovi se nedařilo domluvit se s kolegy na strategii dalšího fungování firmy – a postupně si uvědomil, že už o to vlastně ani nestojí. Tak šel. Podíl ve společnosti mu sice zůstal, ale vlivu na její chod se zcela vzdal.

„S klukama z firmy jsme zůstali kamarádi. Občas za mnou přijedou na chatu. Opečeme si buřty. A řešíme pracovní věci. Oni se přitom na mě dívají tak, že mám pocit, že na mě udělají sbírku. Nechápou, jak tam můžu vydržet. Jenže mně je tam krásně. Je tam klid, zpívají ptáci a já jsem šťastný, že jsem odešel. Ta práce i postavení, které jsem díky ní měl, pro mě byly nesmírně cenné. A najednou to bylo pryč. A já zjistil, že se bez toho dá žít – a hezky žít.“

Od té doby, co Richard Němec opustil firmu, nepracuje. „Hmotně jsem na tom možná nejhůř od roku 1993, kdy jsem začal podnikat. Z Fakeera jsem odcházel bez koruny. A doteď jsem bez stálého příjmu.“ Už je to víc než rok. Když se rozkřiklo, že je bez práce, objevilo se pár nabídek. Jeho hodnota na pracovním trhu není nezajímavá. Má talent. Má vzdělání. Má zkušenosti. Jenže mu chybí nadšení. A tak pracovní nabídky, které dostával, s díky odmítal. „Dřív, když jsem slyšel slovo projekt, dělalo se mi špatně. Teď už je to lepší. Vyvíjím si svoji lahev, která je kompostovatelná. Za dvacet dní prostě zmizí. A začínají se objevovat možnosti, které mi dávají smysl. Jeden malý startup, jedna zaběhnutá firma,“ přibližuje. 

 

Richard Němec (foto: Simona Amiridu)

Zpátky na začátek

Odchod z firmy byl ale vlastně jen prvním ze tří. Do roka následovaly další dva. O Vánocích 2017 od něj odešla jeho druhá žena. „Ještě je to čerstvé, pořád se okolo toho hodně vztekám a zatím vlastně nevím, proč se to stalo. Asi jsem nebyl úplně příjemný, když se mi bortil byznys – a s ním vlastně i svět, ale jinak jsme se spolu měli dobře.“

Za tenhle vztah může mimochodem taky Maitrea. V roce 2012 se v ní potkali. On ten vztah chápal jako druhou šanci. „Reparát. Tentokrát ne se dvěma, ale se třemi dcerami. Říkal jsem si: druhá rodina se mi nesmí rozpadnout. To bych umřel.“ K tomu, čeho se bál, došlo po pěti letech. Při té příležitosti přišel i o domov – byt nad Prokopským údolím. „Bál jsem se, že když přijdu o ten krb, vanu a výhledy, že mě to zlomí. Nezlomilo.“ Teď má věci v krabicích. A cestou trochu poztrácel sebevědomí. „Občas mě napadne, že jsem selhal. Ale nenechávám se strhnout do pocitu, že jsem špatný. Ničemu bych tím neprospěl.“

Z Prokopského údolí se odstěhoval do malého bytu v domě svého kamaráda. To, co na první pohled vypadá jako zcela nahodilé nouzové řešení, může dávat hlubší smysl. Ten dům totiž stojí v Jílovišti. V té vesničce, kde Richard strávil první léta svého života. Takže se vlastně vrátil domů.  A teď si tam znovu skládá svůj život. 

V srpnu pak přišla třetí rána. Richardovi zemřela matka. Jak mu v tom je? „Bývá mi úzko. Ale za spoustu věcí jsem vděčný. Za to, že mi umřela maminka tedy ne. Za to, že jsme si předtím stihli říct to, co jsme si řekli, už třeba ano.“

A co dělá s úzkostí? „Ty chvíle, kdy sedím doma, dívám se do zdi a nevím, co dál, nesnáším. Jenže zkušenost mě naučila, že jsou důležité a formující.“ A tak Richard věří, že není dobré je přeskočit. Mnoho odborníků lidem v podobné situaci radí, aby se ve svém neštěstí neutápěli a snažili se nějak rozptýlit. On se rozhodl to zkusit jinak. Když je mu smutno, prostě s tím pocitem zůstává. Pozoruje ho. Prožívá ho. A přijímá.

„Můžu si dát pivo. Projet se na motorce. Zahrát si na kytaru. Můžu udělat asi milion věcí a někdy je dělám, ale jako dobrý nápad mi přijde i nedělat nic. Je mi smutno? Tak si zalezu někam, kde nikomu nevadím a pobudu si s tím. Mám se jít rozptýlit na kolotoč? Můžu, ale pak mi bude zase smutno.“ Patří k lidem, které život přesvědčil, že pocity mají dostat svůj prostor. K tomu, aby mohly odejít, potřebují být prožity.

Jaké to je? „Těžké. Někdy si říkám, že svou situaci přijmout prostě nemůžu, že takhle to nejde. Býval jsem někdo – a kdo jsem teď? Mám sklon zlobit se na sebe i na své okolí za to, že věci nejdou tak, jak bych chtěl.“ Lítost i vztek se učí brát jako součást procesu uzdravování. Jako něco, co je v jeho situaci naprosto normální. Je sice dobré je zbytečně neživit, ale tvářit se, že neexistují, by byla cesta do pekla.

Richardovi se daří nespěchat. Nenašel si práci, protože by si ji najít měl. Čeká, až ucítí, že je čas. Jenže když se ho otec zeptá: „Tak co, už máš nějakou práci? A víš, z čeho zaplatíš účty?“ dokáže ho to znervóznit. Pak mívá pocit, že sám na sebe moc tlačí. Snaží se to vymyslet. Vyřešit. Jenže ono to nejde. „Věřím, že tím tlakem ničemu neprospěju, že jím naopak zastavuju tok, ve kterém jsem. Joshi nám třeba vždycky připomínal: Nic není potřeba tlačit, všechno plyne. Já věřím, že to tak je.“
 

Kam by rád doplynul? Téhle otázce se směje. „Já už mám pomalu strach si něco přát, protože mně se přání plní. Jenom často zjistím, že jsem na něco pozapomněl a výsledek pak není takový, jaký jsem si ho představoval.“ Svá přání přesto vyslovuje. Tady jsou:

 

Přání Richarda Němce

  1. Mít pocit, že to, jak mám poskládaný život, je v pořádku. A je mi jedno, jestli proto, že zase něco dokážu, nebo proto, že si to jenom jinak srovnám v hlavě.
     
  2. Vidět okolo sebe šťastné lidi.
     
  3. Chci, aby moje děti vyrůstaly v pocitu, že je dobře, že jsem jejich táta právě já. Aby se moc netrápily, aby nežily ve smutku, ale radovaly se, prožily šťastné dětství a aby z nich byli dobří lidé. Aby neubližovali ani sobě ani ostatním, ani Zemi. 
     
  4. Chci být se svými dětmi. A neulítávat přitom v myšlenkách bůhvíkam. Být co nejvíc přítomný. Jezdit na výlety, učit se, povídat si, dívat se okolo.
Přání Richarda Němce
  1. Naučit se být sám se sebou a být přitom spokojený. Přestat se bát nedostatku a vlastní bezvýznamnosti. Přijmout se, zpomalit, zastavit se. Netlačit na sebe. Nemít špatný pocit z toho, že nic nedělám, když nic nedělám.
     
  2. Nesnažit se vyřešit všechno, o čem si myslím, že by se vyřešit mělo. A dovolit si věnovat se věcem, které mě  baví. 
     
  3. Naučit se nehodnotit informace podle zdroje, ze kterého přicházejí, ale podle toho, jestli mi mají co říct. 
     
  4. Vyrovnané partnerství založené na respektu a upřímnosti. 
     
  5. Žít v pravdě.
     
  6. Nelpět na svých přáních. Chtěl bych víc hrát, anebo nemít špatný pocit, že hraju málo. Ono to vyjde nastejno.

A jak to bylo dál?

Od rozhovoru, při kterém vznikl tento příběh, uběhl zhruba rok. Za tu dobu se ledacos změnilo. „Uzavřel jsem si v sobě vztah se svou bývalou ženou a našel znovu víru, že zase někdy nějaký další mít budu. Nemám pocit, že bych teď měl jít a hledat nový vztah, ale tuhle část svého života už cítím jako čistou a srovnanou.“ Richard dal dohromady veškeré prostředky, které měl, koupil starý dům na Jílovišti, v jeho milované rodné vsi, a zrekonstruoval ho. „Je mi tam hezky“, říká. „Konečně jsem našel místo, kde se cítím doma.“

Chvíli se zdálo, že našel i tu pravou práci. Na začátku roku 2019 nastoupil do pozice výkonného ředitele firmy, jejíž majitel potřeboval přenastavit obchodní model. Strávil tam přes půl roku. Ale když byla společnost opět v černých číslech, s majitelem se z důvodu rozdílných názorů na další směřování firmy dohodli na ukončení spolupráce. „Navíc jsem si uvědomil, že tu práci začínám čím dál tím víc chápat hlavně jako způsob, jak zaplatit složenky. Vnímal jsem ji jako jistotu, ale nedařilo se mi v ní najít hlubší smysl. A mám to štěstí, že když se ocitnu v podobné situaci, život se záhy postará o to, abych nezpohodlněl, a pošle mě někam jinam.“

Kam má tedy Richard namířeno v závěru roku 2019? „Zatím je to čerstvé a křehké, takže o tom ještě nechci moc mluvit, ale s přáteli chystáme nový projekt. Jde o produkt, který na trhu zatím víceméně chybí. A já věřím, že poptávka po něm bude obrovská. Až to spustíme, bude klíčové umět ten produkt dostat k zákazníkům.“ A přesně tuhle dovednost Richard piluje snad celý svůj profesní život.

A co dalšího má v plánu? „Žít v přítomnosti. Žít v pravdě. Tvořit. Nespěchat. Doufat, že se časem ukáže, jaký má vše, čím si v životě procházím, smysl a že to bylo, je a bude něco jiného, vyššího a hlubšího, než zaplacené složenky.“ 

Prožitkové semináře

Semináře, které vám pomohou přijmout sama sebe, mít naplněné vztahy a žít své poslání.

BDĚLOST V DOBĚ CHAOSU

Najdi v sobě klid a a nauč se o něj opřít, když to nejvíc potřebuješ. (Online pohybový seminář.) 

Erik Iversen
15.12.2020 (18:00)

PROBUZENÍ POSVÁTNÉHO TĚLA

Online setkání pro ženy, které chtějí vědomě uchopit svou sílu.

Anaiya Sophia
17.12.2020

DO HLOUBKY BUDDHISTICKÉ TANTRY

Online příležitost proniknout hlouběji do tantrické praxe tibetského buddhismu.

Rob Preece
5. - 6. 12. 2020