Návrat do vlastního těla
Možná to znáte. Potřebujete myslet, cítit a přiměřeně reagovat, ale nejde to. Jako byste byli sami od sebe odpojení. Připadáte si jako divák v kině – a ten film, na který se díváte, je váš život. Takový stav bývá důsledkem příliš velkého zahlcení, s nímž se nám nepodařilo vyrovnat. Zintenzivňují jej stresující situace. V posledních týdnech proto mnozí z nás mohli podobný stav zaznamenat. Na to, odkud se bere a co s ním můžeme dělat, jsme se zeptali průvodce metodou Somatic Experiencing Pavla Spanilého.
Vzděláním i praxí je právník. Zdravotní potíže jej přivedly k metodě Somatic Experiencing. „Z ničeho nic se mi začal rapidně zhoršovat zrak, vnímal jsem tupou bolest v hlavě a lékaři si se mnou nevěděli rady. Po více letech marného hledání jsem se dostal ke knížce Petera Levina Probouzení tygra – a ztuhlost, strnulost a bolest hlavy, kterými jsem trpěl přes dvacet let, se najednou začaly pomalu rozhýbávat,“ popisuje Pavel Spanilý. Účinky Levinovy metody byl natolik fascinován, že se rozhodl si ji osvojit. Absolvoval výcvik, ukončil právnickou kariéru a se Somatic Experiencing začal pracovat. Sám sebe nepovažuje za terapeuta, ale spíš za průvodce, který může člověku pomoci najít vlastní zdroje a rovnováhu.
Somatic Experiencing by se do češtiny dalo přeložit jako metoda Tělesného prožívání… co si pod tím máme představit?
Somatic Experiencing je zaměřená na zvládnutí traumatu – respektive zahlcující životní zkušenosti, která člověka negativně provází, i když nepříjemná událost pomine. Může jít o smrt blízké osoby nebo o úraz, ale například i o dlouhodobý stres. Na zahlcení člověk často zareaguje disociací. Je toho moc? Systém se zavře. Člověk se od svých útrap vzdálí, ocitne se mimo sebe, mimo své tělo, část jeho životní energie zamrzne. A je to dobré řešení, umožní přežití.
Pokud se tělu podaří přirozeně dokončit obranné reakce, které v době obtíží samovolně spouští, systém se dostane do rovnováhy. Problém nastává, když k tomu nedojde. Protože takový stav sice umožňuje přežít, ale nedovoluje nám plnohodnotně žít. Pojí se k němu různé somatické obtíže, chronická únava, zahlcení a pocit bezmoci. Jsme-li v takovém stavu, upadáme do role oběti. Často prožíváme úzkost, otupělost, deprese nebo naopak třeba neadekvátní návaly hněvu. Abychom se mohli vrátit do života, je třeba systém uvolnit a znovu otevřít. To je cíl. Cestou je dát tělu bezpečný prostor, aby mohlo dokončit své obranné reakce – a tím uvolnit energii, k níž člověk v důsledku traumatu ztratil přístup. Hlavními nástroji, s nimiž přitom v rámci SE pracujeme, jsou vnitřní tělesné vjemy.
Znamená to, že je třeba trauma znovu prožít?
S traumatem, které zamrznutí způsobilo, se nekonfrontujeme přímo, ale pouze prostřednictvím těch tělesných vjemů – a zamrzlou životní energii postupně uvolňujeme. Tělo samo zná recept na to, jak v sobě obnovit přirozený stav. Jde jen o to dát mu k tomu bezpečný prostor a pozornost. A proud života, který byl přehrazený, se začne pomalu obnovovat.
Není to příliš zdlouhavé? Nebyla by přímá konfrontace efektivnější?
Já si to, co ten proud blokuje, často představuju jako bobří hráz na řece. A ano, spousta lidí by ji chtěla nejlépe odstřelit dynamitem – prostě to vyřešit najednou, ale to je velmi riskantní cesta. Respektive cesta k retraumatizaci. Člověka, který se se svým traumatem pokusí kontaktovat přímo, může veliký náboj, který s ním souvisí, znovu zahltit. On pak nebude mít kapacitu na to, aby se s ním vyrovnal. V rámci Somatic Experiencing proto tu hráz uvolňujeme bezpečně, kládu po kládě. Ten náboj rozpouštíme postupně.
Jakou roli v tom hrají zmiňované tělesné vjemy?
Peter Levine jejich roli vysvětluje třeba pomocí příběhu o Perseovi a Medúze. Medúza je zosobněním traumatu – pouhý pohled na ni stačí k tomu, aby člověk zkameněl. A Perseus ji byl schopen porazit díky tomu, že se na ni nedíval přímo, ale pouze sledoval její odraz na svém štítu. A tělesné vjemy v Somatic Experiencing jsou právě tím odrazem.
Tím, že jim dáváme pozornost, otevíráme prostor přirozenému procesu, ve kterém se člověk pomalu dostává ke své síle. Může to dělat sám nebo s průvodcem. Ten mu ale pouze pomáhá vnímat řeč jeho vlastního těla, v procesu jej podporuje a zajišťuje jeho bezpečnost. Nedovolí člověku, aby se ke svému traumatu přiblížil tak blízko, že by to pro něj bylo zase zahlcující – opět by zkameněl, respektive zamrznul.
Jak konkrétně mohou tělesné vjemy vypadat? Co je ta řeč těla?
Tělo mluví svojí řečí – může se zdát primitivní, ale především je dokonalá. Horko, chlad, bolest, sevření, napětí, mravenčení, brnění, bušení srdce,… to všechno jsou důležité informace. A my si jich můžeme všímat a ptát se na ně. Takže bych se vás teď mohl třeba zeptat, jak se vám tady teď sedí…
Trochu mě bolí levá noha… Ale jak můžeme v rámci terapie takovou informaci využít?
Tělesné vjemy jsou klíč. U nich začínáme. Pokud se nám podaří je pozorně vnímat, otevřou nám dveře ke vzpomínkám, příběhům či obrazům, které jsou v těle uložené, a my s nimi můžeme pracovat a využít je k postupnému navracení se do těla.
Proč se vlastně traumatizovaný člověk ocitne mimo své tělo?
Protože být v těle je příliš bolestné, příliš ohrožující. Strhává ho to do znovuprožívání, znovusehrávání traumatu. Úplně běžné situace v něm dokáží vyvolat pocity a reakce, které prožíval v situaci, jež ho traumatizovala. Takže pokud někdo například nezpracoval trauma z autohavárie, stačí, když uslyší zakvílení brzd, nebo si třeba jenom sedne do auta, a prožívá ho znova.
A tím, co nás může vyvést ze začarovaného kruhu znovusehrávání, jsou tedy tělesné vjemy?
Pro Somatic Experiencing jsou důležité
dva pojmy: znovusehrávání a znovuvyjednání. Znovusehrávání je zapříčiněno nevybitým nábojem traumatu. Náboj chce být uvolněn, a tak nás znovu a znovu vede k opakování situace, u které nedošlo k dokončení obranné reakce. Jenže stav zahlcení, v němž se automaticky ocitáme, nám to žádoucí dokončení neumožní.
Pokud se chceme ze sevření svého traumatu vysvobodit, potřebujeme proces znovusehrávání dokončit a transformovat. A to se děje prostřednictvím znovuvyjednání. Jeho podstatou je rozpojit životní energii a prvek ochromující hrůzy, který na ni nasednul. Znovuvyjednání nám vrátí naši sílu. A ano, dovést nás k němu mohou právě naše tělesné vjemy.
Dá se nějak popsat přirozený stav, do kterého je žádoucí dospět? Jak poznám, že jsem v těle a že moje energie nikde neuvízla?
Pokud se náboj, který v těle vznikl, uvolní, člověk se ocitne ve stavu, který lze asi nejlépe charakterizovat slovy „žiju, jsem tady správně“. Emoce zareagují spontánní radostí. Neokortex se uklidní a může se začít soustředit třeba na plánování dovolené, nebo setkání s přáteli. Přirozeně dochází k propojení všech těch tří rovin – tedy těla, emocí a rozumu. A my se ocitáme v jakési řece života. Sice nikdy nebudeme vědět, kam nás nese, ale jsme-li v přirozeném stavu, příliš neřešíme, jestli nás unáší správným směrem, nezpochybňujeme zbytečně svá rozhodnutí, nemáme strach, že jsme něco pokazili… Prostě žijeme – a žijeme s důvěrou.
Somatic Experiencing dělá v kondenzované podobě to, co dělá sama divoká příroda. Člověka vybalancuje, dostane jej do harmonického stavu. A pracuje přitom především na úrovni těla – na instinktivní a živočišné úrovni, kterou z velké části ovládá mozkový kmen – takzvaný plazí mozek.
Znamená to, že kdybychom byli více ve spojení s přírodou, tuto nápravnou metodu bychom nepotřebovali, protože bychom se harmonizovali přirozeně?
Do určité míry asi ano. Doktor Peter Levine vyšel při tvorbě své metody z pozorování živočišné říše.
Plazí mozek je z velké míry zodpovědný za sebezáchovné principy – tedy za to, že žijeme a přežijeme. Aktivuje se, když zvíře nebo člověk vycítí ohrožení. Všechna jeho energie je vložená do přežití. K tomu, aby byl jedinec, který uspěl a přežil, schopný zase plnohodnotného života – tedy nejenom dalšího přežívání, potřebuje tuto reakci opustit – vybít ji.
U zvířat to funguje tak, že když nebezpečí pomine, automaticky se začnou uvolňovat. Nejčastěji tak, že se roztřesou, nebo jsou malátná. Díky tomu se zvíře dostane opět do své staré kondice. Ohrožující událostí, ke které došlo – třeba útokem dravce – už není zatíženo. Unikne-li například antilopa lvovi, nezůstane traumatizovaná. Náboj svého zážitku vybije a její systém je zase plně funkční.
Lidé tohle neumí?
Někteří asi ano, ale klasický západní člověk s tím mívá potíž. Peter Levine říká, že mezi námi není nikdo, kdo by nebyl alespoň trochu traumatizovaný. Nechci naši situaci nijak dramatizovat, ale příležitostí k traumatizaci jsme měli hodně – a to jako druh i jako jedinci. Patří k nim války, porody, havárie, rozvody, šikana, ale třeba i běžné operace, nebo chronická zátěž a dlouhodobý stres.
Potíž je, že tyto situace míváme sklon podceňovat. Rozumem si vysvětlíme, že už je vše v pořádku, že musíme být silní, zvládnout to a jít dál. A pak skutečně dál jdeme, naše obranné reakce ale zůstanou nedokončeny, zamrznou v nervové soustavě… a uvězní nás ve stavu přežívání a zahlcenosti.
Takže jde o to, že na rozdíl od zvířat nerespektujeme své přirozené potřeby?
Ono nejde ani tak o to, jestli je někdo zvíře nebo člověk, ale o to, jestli má možnost dát prostor svým instinktivním potřebám. Levine tvrdí, že zatímco zvířata ve volné přírodě nebývají traumatizovaná, protože náboj traumatu dokáží instinktivně vybít, u zvířat v zajetí tomu tak vždy být nemusí. Možnosti takového zvířete přirozeně zareagovat totiž bývají omezené.
Zvíře si pak své trauma nese dál, zůstává ve stavu zahlcenosti a ztrácí tím schopnost být pozorné k tomu, co se zrovna děje, orientovat se a reagovat. To, samozřejmě, snižuje jeho šance na přežití. Stává se lacinou kořistí, případně není dost rychlé na
to, aby něco ulovilo. A u lidí to funguje vlastně úplně stejně.
Nás ale obvykle naštěstí nikdo neloví – o co tedy vlastně přicházíme tím, že nejsme ve svém těle?
Když člověk opustí svou tělesnou, živočišnou rovinu, opustí i stav „žiju, jsem tady správně a chci žít“. Velmi těžko se to popisuje, nehledejte v tom žádnou intelektuální rovinu, vymyslet se to nedá. Je to instinkt – něco, co je ještě o úroveň níž než klasické pocity jako je radost nebo smutek.
Člověk, který se oddělí od svého těla se tím oddělí i od reality, od obyčejného světa, protože ten je pro něj zahlcující. Ve svém těle se necítí komfortně, a tak z něj automaticky uniká – a uzavírá se do různých mentálních, virtuálních světů – a mnohdy i do spirituální roviny.
Velmi úzce s tím souvisí i téma hranic. Ten, kdo není ve svém těle, nemá šanci své hranice cítit. A tím pádem je necítí ani jeho okolí. Díky tomu, že jsme ve svém těle, že máme pod nohama pevnou půdu svých instinktů, můžeme najednou jasněji vnímat i své emoce.
Cítíme například to, s kým tady chceme být a s kým ne. A nedělá nám problém to respektovat a spontánně se vymezit.
Co působí „nevtělenost“ na úrovních emocí a rozumu? A co nám může přinést vtělení?
Pokud nejsme ve svém těle, naše emoce nemůžou fungovat přiměřeně. V praxi se to projeví například častými výbuchy hněvu, úzkostmi a strachy. Neokortex je těmi emocemi unášen, ale nerozumí jim, nemá pevné základy, které by mu dalo „vtělení“, a tak je labilní a nejistý. Celou situaci se snaží nějak pochopit. Ví, že něco je špatně, ale neví co. A příčinu problémů obvykle uvidí ve vnějším světě. Podle Levina je právě tohle časté podhoubí lidských konfliktů i válek.
Vybitím náboje traumatu osvobodíme svou životní energii. Když je volná, jsme schopní přirozeně a přiměřeně použít svoji živočišnou sílu a vymezit se, když je to třeba. Jsme schopní být zdravě agresivní a je to v pořádku, protože jsme zároveň schopní používat i nástroje vlastní lidskosti – být soucitní a laskaví.
Petra Dombrovská
Ponořte se do řeky života
Chcete-li se hlouběji ponořit do proudu řeky života, můžete to zkusit s některou z knih Petera Levina. Jeho Léčba traumatu například nabízí čtenáři jednoduchý program, který lze snadno integrovat do každodenního života.
Více pozornosti (a tedy i energie) můžete svému tělu a životu poskytnout také s podporou Rituálu Řeky života. Je online, je zdarma a více se o něm dozvíte tady.
