Mapa na cestu k novému světu

Tohle je začátek konce. Postavte se nohama na zem. Přestaňte, proboha, pořád vyhlížet sluníčko, duhu a jednorožce. A dělejte něco užitečného. Tak by se dalo shrnout sdělení Meg Wheatleyové, které vtělila do své knihy Daleko od domova.

Přesto, že Daleko od domova v originále poprvé vyšla v roce 2012, je stále aktuální – a možná ještě aktuálnější. Zatímco některé knihy časem zestárnou, jiné dozrají jako víno. V určitém ohledu je to i případ této. 

Knihy Margaret Wheatleyové vás možná naštvou. Když jsem loni četla jejího Vědomého lídra, prskala jsem. Poté, co jsem pročetla Daleko od domova, prskala jsem opět. Meg v ní pracuje s podobnou myšlenkou, jako v Lídrovi. Možná se více soustředí na samotnou podstatu změnového procesu, kterým teď procházíme (a který ona věrně popsala už v roce 2012). Nenabízí přitom žádné laciné východisko. Říká jen, že bude hůř. V podstatě lidem zakazuje naději.

Připusťme si, co se děje…

Proč by si měl člověk v dnešní době přečíst zrovna tuhle knihu? Zeptala jsem se přímo autorky. Po přečtení její odpovědi mi došlo, že Margaret má přece jenom něco do sebe. Donutí člověka přemýšlet, kriticky myslet – a někdy dokonce i rozjímat a vnímat své pocity a soustředit se na vlastní vjemy. Hledat odpovědi v sobě. Margaret odepsala zhruba tohle:  

Fázi dějinného cyklu, v níž se zrovna nacházíme, se odborně říká kolaps. Takhle nějak to vypadalo, když zanikala každá větší civilizace. Systém se hroutí. Tentokrát nejenom ten společenský, ale i klimatický. A nedá se s tím nic dělat. (Rovněž připomněla, že ona tenhle konec předvídala už v roce 2012… ale na druhou stranu, on to vlastně ještě není konec. Teprve začátek konce. Protože, milí přátelé, bude hůř.)

Na jednorožce zapomeňte

Ocitli jsme se Daleko od domova – tak Meg nazývá místo, kam jsme došli vedeni touhou dojít domů. V širokém světě jsme se ztratili sami sobě, věci nám přestaly dávat smysl. Možná se to stalo i proto, že jsme cestu a směr přestali hledat v sobě. Pokoušeli jsme se je nacházet ve vnějších událostech a jevech. Teď už náš starý svět není možné zachránit.

Margaret Wheatleyová se narodila v roce 1944. Možná proto počítá s variantou, že se nedočká šťastného konce – nového, přetransformovaného světa. Nečeká, že to nadělení, které tady máme, za pár měsíců či let vyladíme a bude zase dobře. Ono totiž – alespoň podle Meg – dobře už dlouho nebylo. Jen se nám celkem dařilo zavírat před tím oči.  

Cesta k novému světu bude pěkně dlouhá. A jestli se chcete pořád dokolečka ptát „Kdy už tam budem?“, raději snad ani nikam nechoďte. Nepočítejte s žádným kouzelným lesem s duhou a jednorožcema támhle za rohem. Margaret chvílemi připomíná zlou vílu, která přilítla, aby z lidí vysála všecku naději.

O naději bez iluzí

Zajímavé je, že její kniha ve mně nakonec přesto vyvolala klid. Ona do ní Meg totiž přece jen vložila kus naděje. Pečlivě ji tam schovala a laskavému čtenáři doporučila, aby ke knize přistoupil pozorně a beze spěchu, protože jinak ji mine.

Když jsem se jí ale přímo zeptala, jak je to s tou nadějí, poskytla mi drobnou nápovědu. Takže jestli si ten kus naděje chcete najít sami v knize, nečtěte dál. A jestli vám nevadí, že se dozvíte, jak to Meg zařídila, klidně pokračujte:

„Nepotřebujeme naději. Potřebujeme se zaměřit na to, co je možné – teď – v této konkrétní situaci, pro niž jsou určující destruktivní dynamiky, o kterých mluvím v knize. Najděte si práci, která je službou pro ostatní. Dělejte, co můžete, tam, kde jste, s tím, co máte.“

Ve své nápovědě pak Margaret připomíná slova Václava Havla, která zaznívají i v úvodu její Daleko od domova:

Neměla jsem v úmyslu napsat knihu, která nás uvrhne do ještě hlubšího zoufalství. Právě naopak… Naše práce je nezbytná; musíme k ní jen přistoupit jinak. Krásně to řekl Václav Havel, básník a dramatik, bývalý prezident České republiky: „Naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že něco má smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne.“

Co má vlastně Meg proti té úplně obyčejné, prvoplánové, nehavlovské naději, že „věci dopadnou dobře“? 

… Naděje je jako zdroj motivace nebezpečná. Je to past. Po jejím boku totiž číhá její nerozlučný druh, strach: strach ze selhání, smutek ze zklamání, hořkost a vyčerpání, které nás mohou přepadnout, když naše nejlepší nejslibnější snahy narazí na odpor, kritiku nebo nezájem. Jak kdosi poznamenal: Očekávání plodí zklamání.“ 

Wheatleyová pak svou knihu uzavírá opět slovy Václava Havla:

 „Mírou naší naděje v tom nejsilnějším smyslu slova není míra radosti z jejího viditelného naplňování a zaručenosti úspěchu, ale spíš míra naší schopnosti usilovat o něco proto, že je to dobré.“

… Nepotřebujeme konkrétní výsledky. Nepotřebujeme naději. Potřebujeme jeden druhého. A jak jdeme ruku v ruce společnou cestou a dáváme pozor, abychom se neodloučili, zjišťujeme, že nás naděje nikdy neopustila. Je esencí lidství, neustále přítomná těsně za obzorem událostí a problémů. A tak kráčíme dál, zbavení naděje a strachu, s důvěrou, že jsme našli to pravé živobytí. 

Možná je Meg příliš pesimistická, když nám se skálopevnou jistotou tvrdí, že bude hůř… ale zrovna tahle její myšlenka stojí za pozornost. 
 

Text: Petra Dombrovská