Krize je výzvou ke klidu

Maitrea má nového ředitele. Její zakladatel Antonio Koláček předal vedení společnosti Petrovi Bártovi. Toník přitom z Maitrey neodchází, stále zůstává „srdcem projektu“. Petr v Maitree pracuje od roku 2015. Jeho životní příběh ale naznačuje, že se okolnosti začaly skládat tak, aby jej do Maitrey dovedly, už o pár let dřív. A chvíli vypadaly trochu bezvýchodně. „Život mi ukázal, že i když se mi dějí věci, které bych mohl vnímat jako špatné, nedějí se zcela náhodně, ale mají svůj důvod, který ze své perspektivy nejsem v danou chvíli schopen vidět,“ říká Petr. 

 

 

Petrův příběh můžeme chápat jako vyprávění o tom, že zvládneme-li v náročné situaci udržet klid, život nám ukáže východisko. On sám chápe takové situace jako příležitosti k prohlubování důvěry v život.

Maitrea byla založena v roce 2006 s požehnáním Jeho Svatosti dalajlámy.

K tomu jej inspirovaly mimo jiné i slova čtrnáctého dalajlámy Tändzina Gjamccha: „Schopnost podívat se na události z jiné perspektivy může být velmi užitečná. Když toto praktikujeme, můžeme využít jisté zážitky, jisté tragédie, abychom dosáhli klidu mysli.“Když přijel Petr do Prahy, nevypadal jako někdo, kdo jednou najde své místo v Maitree. Chlapec z jihočeské vesničky, kterému šla matematika, v rodině měl pár stavebních inženýrů a architektů, a tak se

rozhodl studovat architekturu na Stavební fakultě ČVUT. „Byla to taková velká párty. Studium mi šlo snadno, tak jsme se s kamarády věnovali i jiným věcem – hráli jsme fotbal a chodili na všemožné večírky,“ vzpomíná.

Pavlína, Eckhart Tolle a nemoc

Brzy po škole začal pracovat jako projektový manažer – nejdřív ve Skansce a pak v developerské divizi J&T Banky. V té době už měl ale přítelkyni, která začala jeho pozornost přesměrovávat do sféry, která jej do té doby nijak zvlášť nezajímala.

„Pavlína je psychiatrička, která vždycky kladla důraz i na duchovní rozměr té profese. Dala mi přečíst Viktora Frankla, Scotta Pecka, Eckharta Tolleho… a já zjišťoval, že mi ty knihy otevírají nové obzory.“

Hlubší proměna ale přišla až za pár let. A nebyla to jednoduchá léta. V roce 2006 se Pavlíně a Petrovi narodila Natálka a o tři roky později Sofinka. Ta přišla na svět s těžkým atopickým ekzémem. „Od jejího narození jsme spali tři čtyři hodiny denně. A to byl vlastně úspěch, kterého se nám dařilo dosáhnout proto, že jsme se u Sofinky střídali. Ekzém ji v noci budil. Chtěla si ho škrábat – a my jí museli držet ručičky a nožičky, aby si neublížila. Bylo to hodně náročné období – a nikdo nám nedokázal pomoct. Manželka je doktorka, a tak jsme měli přístup k nejlepším odborníkům, ale žádná léčba nezabírala – ani kortikoidy, ani alternativní medicína.“

Když byly Sofince necelé tři roky, situace se zdála bezvýchodná. A právě tehdy se začala objevovat cesta. „Potkali jsme se s kamarádkou, která měla podobně nemocnou dceru. Její manžel byl Jemenec, a tak ji odjeli léčit do jemenských hor. Když se vrátili, jejich holčička byla úplně zdravá. Vysokohorské prostředí jí pomohlo nastartovat imunitní systém,“ popisuje Petr.

Za nadějí do Ladaku

Krátce na to se byla rodina podívat na oslavu Losaru – tibetského Nového roku, která se už tradičně pořádá na pražské Novoměstské radnici. Tam poprvé uslyšeli o škole v himalájské vesnici Mulbek. Škola podporovaná spolkem Brontosauři v Himalájích se zrovna začínala stavět. A Martin Knap, který nový školní kampus projektoval, byl shodou okolností Petrův spolužák. „Krátce nato jsme se potkali a asi za půl roku mi Martin zavolal, že by potřeboval, aby tam tu stavbu někdo pár měsíců vedl místo něj. A tak jsme se rozhodli odjet do Indie,“ popisuje Petr.

 

Ladacké předhůří Himalájí.

 

V roce 2013 si vzal v práci čtyři měsíce neplaceného volna a se ženou a oběma dcerami odjeli do indického Ladaku. „Čeští lékaři si klepali na čelo, že tam chceme jet s takhle nemocným dítětem, ale my to tenkrát vnímali jako jedinou možnost, jak vystoupit z kruhu nemoci a nevyspání. Věřili jsme, že nám to pomůže. Vedle vysokohorského prostředí jsme sázeli i na indickou tradiční medicínu – ájurvédu.“

 

 

Let do Lehu proběhl v pohodě, z okének byl krásný pohled na vysoké ledovcové pohoří, které jsme přelétali. Letiště je opravdu maličké, u vchodu vojáci se samopaly. Ti jsou tady proto, že Ladak je pro Indii a sousední Čínu a Pákistán politicky citlivá oblast. V průvodních se píše, že v Ladaku je téměř nulová kriminalita. Dílem je to díky buddhismu, dílem právě díky přítomnosti vojáků.

Měli jsme dopředu zamluvený hotel, kde se Češi od Brontosaurů každý rok aklimatizují – Chandan Guest House. Pro cestu tam jsme si najali taxi a hned jsme se přesvědčili o tom, že Ladakčané jsou milí a poctiví. V taxíku nám Sofi usnula, takže ji Pája při vystupování nesla, a protože zůstalo hodně zavazadel na odnos a muselo se jít cca 200 metrů pěšky, zapomněl jsem v autě batoh s notebookem a tabletem. Když jsem to v hotelu zjistil, místní nám hned začali pomáhat shánět taxi, kterým jsme přijeli. Naštěstí to ani nebylo potřeba, protože asi za hodinu se taxikář sám vrátil a s milým úsměvem mi batoh předal. O tom, že kvůli tomu musel jet znovu z letiště na druhou stranu města ani slovo. 

 

 

Po třech dnech aklimatizace v hlavním městě Ladaku Lehu vyrazili na osmihodinovou cestu autem do samotného Mulbeku – do malé vesničky, která leží ve třech a půl tisících metrech uprostřed vysokohorské pouště. „Místní podmínky byly velmi jednoduché. Ubytovali nás v jediném pokoji, ve kterém nebyl nábytek… vlastně tam nebylo vůbec nic. Vodu bylo třeba nosit ze studny a ohřívat elektrickou spirálou,“ vzpomíná Petr. 

 

 

Chandan Guest House - malý hotel v Lehu, ve kterém se Bártovi aklimatizovali předtím, než vyrazili do samotného Mulbeku.

 

Pavlína mu v den příjezdu řekla, že je to tam strašné a že tam být nechce. Nedovedla si představit, jak by se v takových hygienických podmínkách mohli postarat o děti. „Já ale slíbil, že tam povedu projekt a věděl jsem, že nemůžeme jenom tak zmizet. Tak jsme se dohodli, že počkáme týden a pak se rozhodneme, co budeme dělat.“ Už v průběhu toho týdne oba zjistili, že jednoduchost místa má své kouzlo. A přátelskost místních lidí bohatě vynahrazuje nedostatek komfortu. A tak se rozhodli zůstat. 

 

 

V pondělí 4. června jsme prožili náš první mulbecký školní den. Škola tady začíná v deset hodin dopoledne, ale již kolem půl deváté začali kolem našeho pokoje pobíhat malí školáci v uniformách a okukovat naše holky. Přesně v deset se ve společenském sále sešli všichni žáci školy a jejich učitelé a jako každé ráno začali výuku půlhodinou společných písní a modliteb. O drilu na indických školách jsme už četli a teď jsme měli možnost vidět to i na vlastní oči. V pozoru ve vyrovnaných řadách stáli všichni včetně malých tříletých školáčků. 

Večer jsme si prošli část Mulbeku. Vesnice je rozdělena na buddhistickou a muslimskou část. Obchody obsahují většinou to samé: základní trvanlivé potraviny, sladkosti a brambůrky. Některé jsou specializované na zeleninu. To pak většinou mají cibuli, česnek, zelí, papriku, květák a někdy i melouny a hrášek. 

Snídaně a večeře nám tady vaří kuchař, obědy kuchařka. Jídlo se připravuje pro všechny dobrovolníky a učitele společně, a protože místním neokořeněné jídlo nechutná, holky obědvají suchou rýži. Většinou totiž bývá právě ta rýže a kořeněná zelenina s pálivou omáčkou. Martina sice říká, že za dva měsíce se uvidí, jestli budeme pořád ještě tak nadšení z rýže, ale my si zatím opravdu nestěžujeme. Jen Sofinka tuhle prosila: „Mami, nezajedeme na oběd do Butovic?“

 


… „Uvědomili jsme si tam, že k tomu, aby člověk mohl žít šťastný život, není třeba mnoho materiálních věcí,“ říká Petr.  Tři měsíce vedl nepálské dělníky, kteří školu stavěli tradiční technikou z dusané hlíny. Pak byla jeho práce hotová a rodina se mohla začít soustředit na léčení Sofinky. „Její stav se za ty tři měsíce zlepšil, ale zdravá nebyla, a tak jsme se rozhodli navštívit nějakou místní ájurvédskou kliniku.“ 

 

Natálka, Sofinka a jejich noví spolužáci.

Dharamsalský zázrak

Na internetu zjistili, že nejbližší je v Dharamsale. O ní tenkrát věděli právě jen to, že tam najdou lékaře, že je to sídlo Jeho Svatosti dalajlámy – a že je hodně daleko. „Z Lehu jsme tam různými autobusy cestovali tři dny.“ 

Ještě v Lehu se při obědě v restauraci seznámili s Tibeťankou Wangmo, která ji vedla. „Natálka a Sofinka si začaly hrát s její podobně starou dcerou a my jsme se dali do řeči. Ukázalo se, že pochází z tradiční tibetské rodiny, která žije v Dharamsale a nabídla nám, že až tam přijedeme, můžeme bydlet v jejím domě. Ten totiž bývá v sezóně, kdy pracuje v Lehu, prázdný. Její maminka Pema Dolkar nás pak vyzvedla na dharamsalském autobusovém nádraží a ubytovala.“

Tehdy už věděli, že Jeho Svatost zrovna zahajuje třídenní učení. „Paní Dolkar nám na něj pomohla zařídit vstup, takže jsme ho mohli navštívit. A Pavlína i já jsme cítili, že se nás jeho slova hluboce dotýkají.“

Když jsme se Pemy Dolkar ptali na její matku a na Tibet, řekla pouze: „Tibet is dead.“ Nic víc.

 

 

Téměř dva týdny jsme bydleli v domě obyčejné tibetské rodiny, a tak jsme mohli alespoň malinko nahlédnout pod pokličku těžkého života bez kořenů, v neustálém zápase s přírodou v podobě dlouhých monzunových dešťů a mrazivých zim. Status uprchlíků Tibeťanům zůstává i po mnoha letech pobytu v Indii. Z jejich klidu, mírumilovnosti a častého úsměvu na tváři lze přesto vyčíst, že jejich život je možná šťastnější, než životy většiny lidí v západní civilizaci.  Každé ráno tu vidíme, jak do zablácených a často deštivých ulic vycházejí usměvavé upravené ženy, děti v bezvadně čistých školních uniformách, babičky rozbalují své stánky s turistickými artefakty,… a nikde ani náznak stresu, nevraživosti nebo zloby nad těžkým životem.

… Před chvilkou jsme se vrátili z poslední přednášky Jeho Svatosti dalajlámy o buddhismu. Holky sedí v restauraci a mě prudký déšť uvěznil na pokoji, když jsem běžel uklidit prádlo sušící se na balkóně. Třídenní dopolední seminář se konal v buddhistickém chrámu v dalajlámově sídle a vedle mnichů se ho zúčastnilo i mnoho cizinců. A musím říci, že snad více než poslouchat moudrá slova, mě bavilo sledovat 78letého člověka plného života a láskyplné energie. (V červnu 2020 oslaví Jeho Svatost už 85. narozeniny, pozn. red.) V naprosté pohodě zvládal tři dny po sobě čtyři hodiny v kuse, pouze s jednou patnáctiminutovou přestávkou, přednášet stovkám svých obdivovatelů. Ani náznak únavy, ani jediná negativní emoce, stále s úsměvem, nebo dětsky rozesmátý nad svými vlastními vtipy, kterými často prokládal modlitby a interpretaci Buddhova učení. Dokonce i Naty se Sofi ty dopolední maratony zvládaly dobře. Samozřejmě nerozuměly ani slovo, ale nějak se vždy zabavily.

Učení Jeho Svatosti nám pomohlo trochu lépe pochopit, kde berou Tibeťané svůj klid, pokoru a sílu... Oni nehledají štěstí v materiálních věcech a požitcích. Snaží se ho najít v sobě. A mají toho nejlepšího učitele.

 

Zprostředkováním setkání s dalajlámou péče paní Dolkar neskončila. Rodinu zavedla i k tibetskému lékaři, který normálně léčí jen místní tibetskou komunitu. Sofince předepsal bylinné léky. Pak je paní Dolkar vzala k místnímu váženému lámovi, který zrovna ukončil tříměsíční meditaci a rozhodl se, že udělá púdžu (obřad, pozn. red.) za uzdravení. „Sešlo se asi šest místních Tibeťanů a my se Sofinkou. Láma nás na konci obřadu poprosil o její lahvičku s vodou, naplival do ní a řekl, ať tu vodu pije dvakrát denně a že bude zdravá.“

Bártovi ale nezapomněli ani na ájurvédskou kliniku, kvůli které do Dharamsaly přijeli. Místní lékařka jim předepsala bylinky, oleje a přísnou dietu. Žádný cukr, lepek ani mléčné výrobky. „Když jsme Sofince poprvé namazali tělo olejem, celé jí během pěti minut úplně zčervenalo, tak jsme vyděšeně běželi za lékařkou. Ale ona byla spokojená, že léčba zabírá.“ Sofinčina kůže byla skutečně každým dnem čistší a noci začaly být klidnější. Po týdnu šli na kontrolu, dostali léky na dalšího půl roku, a pak odletěli domů. Po měsíci léčby nebylo po exému ani stopy a Sofinka spala celou noc. Poprvé po čtyřech letech.

„Nevíme, co přesně jí pomohlo, možná kombinace všeho. Pro celou naši rodinu to ale rozhodně bylo zlomové období,“ shrnuje Petr. 

 

Při svém putování po Indii navštívili Bártovi i Amritsar, v jehož středu najdeme skutečně zlatý Zlatý chrám.

Sluneční lázně a Maitrea

Do Mulbeku pak jeli ještě o dva roky později, v roce 2015. Po návratu do Prahy čekala Petra další proměna. „Najednou jsem věděl, že potřebuji pracovní změnu. A krátce potom, co jsem si to uvědomil, mi zavolal kamarád David Eyer a řekl mi, že Maitrea, ve které pracuje na projektu Slunečních lázní, hledá někoho, kdo by s projektem pomohl.“

Petr Davidovi pomáhal s organizačním nastavením projektu už dřív, takže ho znal. „Maitrea byla založená s požehnáním Jeho Svatosti dalajlámy. Od začátku bylo jejím smyslem pomáhat lidem v hledání vnitřního štěstí a radosti ze života. Ta nabídka mi dávala velký smysl.“

A tak si domluvili schůzku s Toníkem Koláčkem. „Byl velmi klidný, díval se mi do očí, cítil jsem z něho zájem a měl jsem pocit, že ví, co chce. A asi po patnácti minutách jsme se dohodli, že do Maitrey nastoupím.“

Až do loňského roku pracovali společně s Davidem na Slunečních lázních.

Patnáctimetrová socha Buddhy Maitrey, která byla vztyčena v klášteře Thikse na počest čtrnáctého dalajlámy.

Pak Toník nabídl Petrovi pozici ředitele společnosti – a on ji přijal. „Když se podívám na to, jak se věci v mém životě skládaly, jak se jedna věc musela udát proto, aby se pak mohla následovat další, mám pocit, že sled událostí není náhodný. Věřím, že všechno, co prožívám, má nějaký důvod, i když třeba někdy není hned vidět.“

Projekt Slunečních lázní v současné době čeká na to, až se vyřeší otázka jeho financování, díky tomu má Petr dost času na to, aby proniknul do dalších oblastí, kterým se Maitrea věnuje – k těm patří především organizování seminářů, vydávání knih a mateřská škola. Všechno, co se v Maitree děje, sjednocuje jediné poslání: „Pomáháme lidem spojit se se svým srdcem a následovat ho.“

Jaký význam mají tato slova pro Petra? 

„Spojování se s mým Srdcem je cestou, která mě skrze propojení těla, mysli a Existence vede k hlubokému vnitřnímu klidu, k pocitu blaženosti a k důvěře v Život. Čím hlouběji mě dovede, tím širší obzor vidím. A to mě baví.“

 

Petra Dombrovská

Chcete se spojit se svým Srdcem?

Můžete to zkusit s podporou Řeky života.

Rituál Řeky života je pomocník pro práci se záměrem. Je online, je zdarma a více se o něm dozvíte tady.

Maitrea vám přeje hodně štěstí :)