Korona: lék pro nemocný systém

S Janem Bílým jsme připravili seminář o koronaviru. Díky své letité konstelační praxi dokáže Jan velmi ostře uvidět hlubší souvislosti mezi zdánlivě oddělenými prvky nejrůznějších systémů. Epidemii, kterou teď prožíváme, chápe jako příležitost. Přečtěte si, k čemu.

 

 

„Změny, k nimž teď dochází, jsou nutné. To, že k nim společnost nedospěje dobrovolně a v harmonii, se dalo čekat,“ říká Jan Bílý a naznačuje cestu, na níž můžeme přece jen  – i v této bouřlivé době –  najít smíření a klid. 

Jane, zkoušel jsi někdy postavit do konstelace koronavirus? 

Ano, konstelace na koronavirus a pandemii jsme stavěli několikrát. Často se ukazovalo, že je to jen nástroj, který přijde a odejde, když je jeho úloha splněna. 

Co je tou úlohou? 

To se dá těžko říci krátce, neboť to, co nám koronavirus přináší je velice komplexní. Ale jedním heslem: Přijetí toho, že jsme malí a že to naše „poručíme větru dešti, potažmo koroně“ si můžeme strčit za klobouk. Jsme pořád ještě děti přírody. Nikoliv její rodiče. 

V posledních týdnech stále intenzivněji narážíme na to, že nemáme věci pod kontrolou. Nevíme, jestli děti půjdou do školy, jestli půjdeme do práce, vlastně nevíme, jestli půjdeme vůbec někam… to, co jsme brali jako samozřejmé a jisté, se teď zdá být velmi křehké… Jak se s tím vyrovnat?

Kontrola je především mužská záležitost. Boj a kontrola. Stačí se podívat na to, kdo nám neustále nakazuje, jak se máme nejlépe viru ubránit. Ale samozřejmě, že mužský princip je potřeba, jinak bychom se ne-kontrolovaně rozplizli. Takže nejde až tak o to, abychom se se ztrátou kontroly prostě smířili. Spíš jde o to naučit se plynout, být v souladu s chodem věcí. Řeknu to obrazem: Krajina, tedy skály, kopce a údolí určitě nekontrolují řeku a řeka neztratila nad věcmi kontrolu. Řeka se přizpůsobuje krajině, která se s ní laská. 

Takže je třeba změnit přístup? …Transformací teď podle všeho prochází celý systém i lidé v něm… a to mimovolně – tedy ať chceme, nebo ne. Jak to vnímáš ty? 

O tom, že jsme na plné pecky v hustých změnách nelze pochybovat. Před nějakými dvaceti lety, kdy šlo z dnešního pohledu ještě vše hladce, jsem psal o tom, že ty nutné změny, které stojí před námi, budou docela otřesné. Protože nikdo se nezmenší, neuskrovní a nezpomalí dobrovolně. Teď se ty změny začínají dít. Společnost (nejen ta česká nebo americká) se začíná dělit. Jedna její část vnímá změny jako, byť bolestnou, nutnost. Ta druhá, v současnosti poměrně majoritní skupina, se změn bojí.

Jan zpomaluje se svým novým štěnětem. Je to kolie. Jmenuje se Esme.

Tyto dvě skupiny si přestávají rozumět. Přestávají spolu komunikovat a začínají po sobě, nejen obrazně řečeno, střílet.

Mnozí lidé se odpojují od systému, nesledují zprávy a snaží se žít co nejvíc „jako normálně“. Tématu koronaviru a nejistoty, která okolo něj vzniká, pokud možno nevěnují pozornost. Je to podle tebe dobrá strategie? Jak člověk vlastně pozná rozdíl mezi nebezpečným vytěsňováním nepříjemného problému a rozhodnutím zbytečně neživit strach, který oslabuje? 

Strach ujídá duši, ať už je vědomý nebo potlačený. Což v překladu znamená, že pokud jsem ovlivněn strachem, tak mi to nejen působí stres, ale i omezuje šíři mého rozhodování. Prostě mám méně možností na výběr.

Pokud se neustále věnuji negativním zprávám, pokud sleduji televizi a brouzdám po informačních serverech, tak to můj systém určitě zatěžuje mnohem víc, než když se tomu odmítám věnovat a žiju někde stranou v přírodě s kočkou nebo s ovcemi. 

Jenže to, že nás svět bombarduje problémy a katastrofickými výhledy není náhoda. On to dělá patrně v naději (pokud má vůbec svět vůči nám nějakou naději), že se jednoho dne dostaneme do onoho zen-buddhistického stavu, který jeden mnich vyjádřil jako „ani nespadat, ani neignorovat“. Jinak řečeno, že se naučíme chodit po ostří meče.

Stávající situace s sebou přináší mnoho nových omezení. Často není lehké se v tom zorientovat a uvědomit si, jestli se já sama chovám příliš ustrašeně, nebo zodpovědně, nebo nezodpovědně. Vyplácí se v současné situaci spoléhat se na své vlastní pocity?

Stoprocentní soulad se všemi nařízeními dělá z člověka ovčana. Stoprocentní soulad jen se sebou samým každého zaručeně zabije, odhaduji tak do tří hodin. Dám příklad: Blížím se ke křižovatce, mám vztek a je červená. Takže i zde: Moudrý muž a moudrá žena řídí svůj život neomylně svojí cestou, ale pokud zleva přijíždí tank, dají mu přednost.

Buď sám se sebou. Užij si ticho. Mysli pozitivně. Jdi do přírody… všude teď můžeme najít mnoho psychohygienických rad a doporučení, ale co když se prostě cítím špatně, na nic z toho nemám dost energie a vlastně už mi ani nedává smysl snažit se to nějak změnit? Co když se mi vytrácí smysl i z toho snažení se?

My jsme neztratili smysl. My jsme ztratili to, co je větší než my. A v tomto případě každá psychohygiena selhává, protože se zvenčí snaží nahradit něco, co chybí uvnitř nás. My totiž už nevedeme dialog s přírodou, k níž patří i virus, ale snažíme se ji i jej ovládnout. Překřičet, zabít, vykořistit, vydrhnout pomocí desinfekce. (Která mimochodem zabíjí nejen potenciálně nebezpečný virus, ale i miliardy jiných, užitečných zárodků.)

Kdysi jsem se setkal s druidy, kteří měli takové heslo: „Ewiger Wiederkehr“. Čili, že se vše neustále vrací. Že je to hra, nebo, pokud se podíváme do Indie, božský tanec Šivy. A to je opravdu velké. Smysl se tomu snažíme dát pouze my. Takové štěně si prostě hraje. 

 

„My se snažíme hledat smysl. Takové štěně si prostě hraje.“

 

Říkáš tedy, že snažit se hledat ve věcech smysl, je, řekněme, snaha vytvářet nějaké iluzorní koncepty? Že bychom se měli prostě spokojit s vědomím, že „to velké“ nemáme šanci nahlédnout? 

Naopak, hledat ve věcech smysl, má smysl. Je to součást lidské psýché. Jen se v „hledání smyslu“ nesmíme utopit. Měla by to být taková jedna naše noha, ta filosofická, ale i společenská, politická, když vezmeme, že slovo politika má základ v „polis“, což je obec. 

Ta druhá noha, která je stejně důležitá, musí ale být ta mystická, ta spirituální, ten tanec či hra, skrze kterou poznáme, že jsme součástí něčeho většího, něčeho úžasného (základem je „úžas“). To „větší“ nemůžeme obsáhnout hlavou… myslí. Když se s tím setkáme, můžeme jen žasnout. Z tohoto poznání se nám narodí pokora. A přijetí toho, co je. Aniž bychom se vzdali možnosti to ovlivnit.
 

Text: Petra Dombrovská

 

Chcete vědět víc?

Podívejte se na nahrávku semináře:

Koronavirus - strach, smrt ega a osvícení

 

 

 

 

 

Prožitkové semináře a kurzy

Akce, které vám pomohou přijmout sama sebe, mít naplněné vztahy a žít své poslání.

JAK USKUTEČNIT SVÉ SNY

Poznejte 12 tajemství imaginace.

Robert Moss

ABY POROD NEBOLEL

Videokurz, který vám pomůže porodit v klidu, v lásce a ve spolupráci. 

Lucie Groverová

POTĚŠENÍM
K SEBELÁSCE

Záznam webináře o tom, jak oživit svoji orgasmičnost.

Åsa Kullberg