Cítíte tu energii?

Svět okolo nás můžeme vnímat svými pěti smysly. Nebo ještě jinak. Pozornost můžeme soustředit na vnímání energie. O tom, jak se to dělá a k čemu je to dobré, jsme si povídali s autorem Tantrické cesty k transformaci Johnem Hawkenem.

John Hawken je původem britský učitel tantry, šamanismu, bioenergetiky, odvážný a přitom jemný průvodce světem temného erótu. Asi by se ale dalo říct, že všechny tyto oblasti jsou jen různými přístupy k podstatě toho, co John učí: vnímání energie a práci s ní. To jsou také hlavní témata jeho knihy Tantrická cesta k transformaci, kterou teď vydáváme. Kdo je John Hawken a co říká o své knize?  

Johne, ty jsi z Cornwallu. Studoval jsi v Cambridge. Jak se stalo, že žiješ v Česku? 

Tantru jsem původně učil ve svém centru v Cornwallu. Pak mě ale blízká přítelkyně požádala, abych tantru přinesl do její země – do České republiky. To bylo před dvaceti lety – tehdy tady byl obrovský hlad po osobním rozvoji a alternativním způsobu uvažování. A než jsem se nadál, měl jsem tady víc studentů než v UK.

Mohl bys jmenovat člověka, který nejvíc inspiroval tvoji práci?

Můj první učitel mimo univerzitu byl Jerzy Grotowski, ředitel experimentální Divadelní laboratoře v polské Wroclawi. On a jeho skupina mi ukázali, že je možné odložit masky a zvyky a prostě být. Postavit se před ostatní jako plamen energie a živosti. Bez schovávání ale i bez předvádění. Jednoduše sdílet svou vlastní lidskost. 

Grotowski mi taky ukázal, že je obvykle nemožné odpovídat na otázky týkající se nových paradigmat – jako je jeho koncept divadla nebo moje chápání tantry, pokud jsou tyto otázky formulovány v jazyku starého paradigmatu. Měl ve zvyku shromažďovat otázky a pak mluvit takovým způsobem, aby si tazatelé uvědomili limity mysli, o kterých jejich otázky vypovídaly.  To, co říkal, šlo za ty limity. Opravdu to ohromně rozšiřovalo hranice našich myslí.

Jak vznikla Tantrická cesta k transformaci?

Z toho, co jsem předával svým žákům ve skupinách o tantře, šamanismu, práci s energií a temném erótu. Naše sezení jsem nahrával a pak jsem svá slova zapisoval tak, abych pokud možno zachoval jejich spontaneitu. Když učím, raději se snažím odpovídat na otázky jako bych to dělal úplně poprvé. Nerad jen opakuji to, co už bylo řečeno. Jde mi o to, aby odpověď byla v daný okamžik živá a svěží. Když při zapisování poslouchám záznam, sám se divím, odkud se vzaly ty myšlenky. Často mám pocit, jako by mnou odpovědi pouze procházely. Cítím, že svůj hlas propůjčuji nějaké prastaré moudrosti, která teď má být slyšena.

Když jsem Tantrickou cestu četla, často jsem měla velmi silný pocit, že odpovídá na otázky, které si zrovna kladu… jako by byla živá. Tohle se mi s některými knížkami děje, ale v případě Tantrické cesty byla ta provázanost opravdu výrazně silná… napadá tě, čím to může být?

Kniha byla napsaná jako série uvědomění – aha momentů, pochopení. V angličtině je to slovo „realization” a zároveň znamená uskutečnění, zrealizování. Není napsaná tak, aby se četla najednou, od začátku do konce. Je spíš k tomu, aby se do ní čtenář na nějakém místě ponořil a našel inspiraci pro daný okamžik. Každou kapitolu či uvědomění tedy můžeme číst jako tarotovou kartu, která bude provokovat naši mysl a otevře nám oči. 

Mám radost, že se ti to s tou knížkou takhle dělo. To byl můj záměr. Snažil jsem se, aby se každé uvědomění odehrávalo na více úrovních – aby nešlo jen o porozumění na rovině intelektu, ale aby se nás zároveň dotklo emocionálně i v duchovním rozměru – aby vytvořilo komplexní velký obraz. V Tantrické cestě mluvím o tématech, o kterých se obecně moc nemluví. Třeba o energetických vztazích. A právě pochopení těchto témat nám pomáhá vnímat život.

Ano, Tantrická cesta je asi hlavně o všímavosti k energii. Spousta lidí se ale na tyhle věci okolo energie dívá skrz prsty. Mohl bys, prosím, vysvětlit, co vlastně znamená „vnímat energii“?

Vnímat energii se učíme praxí. Vnímání prostřednictvím našeho energetického těla je, na rozdíl od vnímání fyzické reality prostřednictvím našich pěti smyslů, více záležitostí vjemů a pocitů. V naší kultuře neexistuje žádný koncept energetického těla vnímajícího svět energie, který nás obklopuje. Takže když chceme popsat tento druh vnímání, používáme vágní termín „intuice“. A ještě složitější je popsat to, co vnímáme. Jsme na tom podobně jako děti, které se teprve učí pojmenovávat, co vidí nebo slyší.

Řekněme, že se začínám učit vnímat energii. Co můžu udělat proto, abych se neztratila ve svých dojmech, představách a iluzích o tom, co vnímám? 

Upadnout do iluzí a pocitů grandiozity je snadné. Na duchovní scéně se pohybuje mnoho lidí, kteří jsou přesvědčeni o tom, že energii vnímají naprosto neomylně. Věřit, že mám pravdu a že tomu rozumím líp než ostatní, je začátečnická chyba. Jako terapeut vždycky říkám: „Já vidím tohle. Jak to vidíš ty?“

V šamanských léčebných kruzích věnuje deset léčitelů svou pozornost jedinému léčenému. A takový proces skvěle tříbí smysl pro realitu. Léčeného totiž vnímá deset různých lidí, kteří pak mohou sdílet své poznatky. Díky tomu si mohou uvědomit, co se skutečně děje a co jsou jen jejich vlastní projekce. Dovolí jim to být současně sebejistí i obezřetní. Mohou prostě říct, co vidí a hned to srovnávat s vnímáním ostatních devíti léčitelů.

Jedna taková docela oblíbená rada říká: Jdi za svojí energií. Je to ale vždycky dobrý nápad? Nebo existují chvíle, kdy je lepší vydržet, použít vůli a říct: „Pardon, ale nejdu.“… Třeba proto, že mi to přijde příliš nebezpečné, bolestné, nebo prostě jenom zbytečné?

Nejsem vždycky zastáncem téhle rady. Stejně tak nikdy neříkám „Následuj své pocity.“ Emoce jsou nespolehlivý průvodce, stejně jako touhy těla a stejně jako by byla čistě naše mysl. Nejspolehlivější je následovat svého ducha, být si vědom energie velkého obrazu, karmy a následků – a vybírat si nejvyšší dobro. Důležité je také načasování. Vědět, kdy konat. Schopnost počkat na okamžik vhodný k tomu, abych něco řekl nebo udělal – a nenechat se řídit pocitem vlastní důležitosti nebo egem.

Disciplína je dobrá věc, ale spíše ve formě trpělivosti než vůle. Tantra neučí, jak se stát pánem energie, ale spíše jak se odevzdat tomu, co se má a potřebuje stát. A svobodný jsem v okamžiku, kdy můžu určitou energii následovat, ale zároveň nemusím.
 
Existuje dnes ještě něco, za co se stydíš? Nebo už jsi ten pocit zvládnul?

Když se podívám na svůj dosavadní život, pamatuji si stud, který jsem cítil jako dítě a jako teenager – a raději se snažím mít se sebou soucit, než abych to nahlížel jako zbabělost. Po dlouhý čas jsem se styděl za to, že mám strach postavit se svojí matce – až jsem si jednoho dne uvědomil, že na hlubší úrovni nebylo mé jednání vedeno strachem, ale láskou. 

Cítím stud za to, že jsem věřil, že mám pravdu, když jsem říkal, že každý by měl dělat tantru a vyzkoušet temný erós – a že mi trvalo roky, než jsem v sobě našel dost soucitu a respektu k tomu, jak moc strachu v sobě lidé stále mají a jaká zranění si všichni neseme. Došlo mi, že nikdo z nás nepotřebuje být do něčeho natlačený, ale že je mnohem lepší lidi povzbuzovat a inspirovat. Takže strach a stud jsem nijak nezvládnul. Ale mám k nim soucit – ať už patří mně, nebo ostatním. A to je i cíl téhle knihy. Nabídnout léčení skrze porozumění a soucit. 

Text: Petra Dombrovská