„Lidé se dělí na ty, kteří mají sny, a na ty, kteří jsou součástí cizího snu.“ To jsou vaše slova.  V čem se od sebe ty zmíněné dvě skupiny lidí liší? 

Ten, kdo má sen, je člověk, který si uvědomuje, že svět je jednoduše jeho projekce. Projekce jeho vnitřního světa, zpodobnění mapy, kterou nosí v sobě. Samozřejmě, že to zpodobnění je skutečné, ale skutečné je proto, že jsme si ho vysnili. My všichni – lidé, rostliny, stromy, hmyz, zvířata i planety a hvězdy – jsme součástí neustále se vyvíjejícího snu. A můžeme se podílet na jeho tvoření. Pokud to neděláme, odevzdáváme se cizímu snu… například tomu, který vytvářejí média. Odvážné snění zve čtenáře k tomu, aby se stal tím, kdo má svůj sen.

A pak si začnete uvědomovat, že důvod, proč vás člověk, do kterého jste se zamilovala, přitahoval, je, že vás upozorňoval na ty vaše části, které potřebují být uzdraveny. A to je velmi cenná příležitost. 

Jenže když čekáte, že budete žít s hrdinou, nebo s dokonale spřízněnou duší, bude z toho noční můra. Každému z nás se to asi stalo. 
 

Ale existují i lidé, kteří jsou stále se svojí první láskou a jsou šťastní…

Ano, ale to proto, že jenom nečekali, že jejich partner bude perfektní a líbánky nekonečné, ale proto, že k tomu štěstí dorostli. Pokud by skončili u očekávání, že jejich partner bude perfektní a líbánky nekonečné, pak by měli založeno na noční můru.

O Popelce

Takový perfektní partner se objevuje v příběhu Popelky, který v knize připomínáte, ale rozhodně ne jako následováníhodný příklad. Popelka je oběť své tyranské matky, pak ji zachrání princ. Proč to není dobrý sen?

Je hezké být zachráněný – ale je třeba, abych tím, kdo mě zachrání, byl já sám. Protože jinak dřív nebo později skončím tak, že budu vyhlížet dalšího zachránce. Popelka s princem totiž potom, co se vzali, nežili šťastně, až dokud nezemřeli… Měli děti a ona se o ně starala a on odešel do války, nebo do práce, pak měl románek se sekretářkou a Popelka zjistila, že se potřebuje konečně zachránit sama, protože jinak jí nezbude než vyhlížet dalšího prince… a z toho prince bude nakonec zase žabák… to je zase jiná pohádka, ale takhle to chodí…

Ze všech těchhle záchranářských princů se nakonec stanou žabáci. Políbíte žábu, z ní se stane princ, jenže za nějaký čas se ukáže, že má problémy s alkoholem… a bez ohledu na to, jak moc ho budete líbat, se promění zpátky do velikého skokana.
 

Ale proč se to musí takhle pokazit?

Protože chcete, aby někdo přišel a zachránil vás. Já jsem se narodil na Kubě. Lidé tam chtěli, aby všechno zařídili komunisté – aby zařídili, že si všichni budeme rovni, aby se postarali o naše zdraví, o naše seniory… jenže to nefungovalo. Potřebujete se zachránit sami, přijmout zodpovědnost za svůj život. Nemůžete čekat, že se o vás budou pořád starat maminka s tatínkem, nebo vláda.
 

A co ty ženy, o které se stará jejich manžel, a ony jsou spokojené? 

To je samozřejmě úplně v pořádku. Ale pokud to tak je, pokud je ta žena opravdu spokojená, je to proto, že se zároveň i ona stará o svého muže. Starají se o sebe vzájemně.

O pasti „až-pak“

Takže jde o to uvědomit si svou zodpovědnost?

Ano, ale především jde o to, neuvíznout v pasti „až-pak“: Až si najdu manžela, budu šťastná, až budu dělat tu správnou práci, budu se cítit úspěšný, až zhubnu, budu si připadat atraktivní. Jenže je to přesně naopak. Až si budu připadat atraktivní, zhubnu. A až budu šťastný, pak teprve si najdu partnera.

Problémy vznikají, když si myslíme, že nám štěstí přinese partner, auto, nebo peníze. Své štěstí začneme hledat venku, jenže pak ho nemůžeme najít uvnitř. A to je ta věc se zachráncem. Nový partner, lepší práce, víc peněz, nebo třeba to, že si pořídím psa v naději, že si pak konečně budu připadat dost dobrý.  Jenže takhle to prostě nefunguje.
 

Potřebujeme změnit něco v sobě?

Ano.
 

Dobře… ale já například mívám dny, kdy věřím, že mám svůj velký, odvážný sen, věřím mu a jdu za ním, život plyne a všechno se zdá být v pořádku, jenže taky mívám dny, kdy se zdá, že vůbec nic nemá smysl. I v takových dnech pak sice vím, že mám svůj sen, ale necítím ho. Jsem nějakým způsobem odpojená… Snaží se mi tím Vesmír říct, že můj sen není ten pravý? 

Ne. 
 

A co má člověk dělat v takových situacích?

Je třeba si uvědomit, že nemůžete změnit svou mysl bez toho, abyste změnili svůj mozek. A mozek lze změnit například prostřednictvím obřadů. Takže zapalte svíčku a udělejte si sami pro sebe ohňový obřad, jehož cílem bude změnit váš mozek, tedy vaše přesvědčení. Tím, že to uděláte, zároveň proměníte i svůj stav mysli nebo náladu. (Albertovy instrukce k provedení obřadu najdete níže na této stránce.) 

Ale když budete místo toho čekat na zachránce, zůstanete v roli oběti. – Ono to, že vás někdo zachrání, může být na chvíli fajn, ale nenechávejte se zachraňovat často, protože když se nestanete svým vlastním zachráncem, zůstanete uvízlí v roli oběti.

 A vůbec nejlepší je vystoupit z celého toho trojúhelníku oběť – pachatel – zachránce, protože jinak v sobě budete tyhle tři pořád nosit – tedy nejen oběť a zachránce, ale i pachatele. 
 

O vnitřním míru

Ale co když svou případnou účast v takovém projektu necítím jako smysluplnou? 

Když si najdete něco, co s vámi bude souznít, můžete začít pracovat na tom, abyste svou účast začala cítit jako smysluplnou… Když se mě jednou zeptali: Co děláš, Alberto? Odpověděl jsem: Vytvářím mír na Středním východě. A oni se zeptali: Jak to děláš? Nejdříve si najdu klidné místo a pak se tam ztiším. Pak se stanu mírem a zářím na tu část světa. A tohle funguje. Pomáhá to. Ve světě to vytváří energetický rozdíl – a vám to dává smysl. Možná toho míru nevytvořím mnoho, ale svými modlitbami a meditacemi k němu přispívám.  To je má osobní mise. Začíná tím, že se stanu mírem. A přesně to pak promění celý můj život.
 

Máte nějaký tip na to, jak ten vnitřní mír najít?

Jistě. Ze všeho nejdřív se potřebujete ztišit. Potřebujete uklidnit svou mysl a dýchat. Pozorovat svůj dech a dělat třeba nějaké meditační cvičení. Meditace v tichu je taková mužská cesta, ženám může vyhovovat spíš tanec. Pohyb, který vás svede z hlavy do srdce. A to je výchozí bod. 

Když hodně přemýšlíte, vaše mysl se z toho může zbláznit… to je dnes obecný problém … Proto je třeba, abychom se dostali z našich myslí do našich těl. To je naprostý základ. Dostat se do těla, spojit se se svým dechem, uvolnit se. Lidé na to mají různá cvičení, ale dá se to dělat úplně jednoduše tak, že se ztišíte a budete pozorovat, jak se pohybujete. 

Jestli jste praváci, zkuste se najíst levou rukou. Rozbije to pár vzorců, které máte v mozku, a přivede vás to do těla. Nebo zkuste jíst rukama. Potřebujete rozbít své vzorce, svůj navyklý způsob, jak být sami sebou. Pomůže vám to dostat se do svého těla, do srdce, do břicha… A až tam budete, dýchejte. Pak budete vytvářet mír, který můžete zářit a šířit okolo sebe. 
Ale je třeba, abych si k tomu našel něco, co mě přesahuje. Protože jinak by to celé bylo jenom o Albertovi. A to by bylo za chvíli hodně nudné a únavné.
 

V Odvážném snění píšete, že snění má smysl pouze tehdy, když jsme si vědomí svého spojení se zbytkem světa. Co když to spojení necítím. Jak s tím pracovat?

Jedině přes tělo, hlava to připojení nemůže cítit. Pomáhají procházky v přírodě. Nejdřív se spojíte s přírodou a pak se všemi ostatními. Taky pomáhá věnovat pozornost stravě. Pokud jíte hodně cukru, zkuste si všimnout, co se bude dít, když budete místo něho jako palivo používat tuky obsažené v ořeších, v kokosu nebo v olivách. Taková změna probouzí náš vyšší mozek. A přivede nás k přirozenému prožitku jednoty a spojení. Ale o tom píšu v jiných knihách. Odvážné snění je o tom, jak se probudit uprostřed svého snu a uvědomit si fakt, že sním. Vysvětluji v něm, že ať věřím, čemu chci, stává se z toho sebenaplňující se proroctví. Můžete věřit, čemu budete chtít, a vesmír vám vždycky ukáže, že máte pravdu. Bohužel.
 

Jaký je rozdíl mezi odvážným sněním a pozitivním myšlením?

Myšlení je záležitost hlavy. Snění vychází ze srdce. Naše myšlení je většinou dost suché a chladné.  Ale snění je naplněné vášní a odvahou. Je to síla, které se nedá odolat. Jakmile ji v sobě najdete, už ji nebudete moci zastavit a ona zaplaví váš život.
 

Text: Petra Dombrovská