Pohled, který osvobozuje
„Když se rozhodneš pracovat na svém studu, dostaneš se k bolesti, která je pod ním. A právě s ní je třeba se setkat, protože to, že ji přijmeme, nás osvobodí,“ říká vedoucí produkčního týmu Maitrey Jakub Moulis. On sám se svým vlastním studem pracuje už patnáct let. Jeho každodenním pomocníkem je zrcadlo.
Je jednoduché vytvořit si masku „jsem-v-pohodě“ a schovat pod ní svůj stud, zranitelnost a bolest. Potíž je, že nás taková maska omezuje, udržuje na povrchu a je energeticky náročná. Proto je dobré ji odložit. Začít můžeme pomalu, v bezpečí vlastního domova, úplně jednoduše jen tak, že si promluvíme se svým zrcadlovým odrazem.
Jakube, kdy sis uvědomil, že máš problém se studem?
Poprvé asi v šestnácti. Moje tehdejší partnerka mě pozvala, ať s ní jdu na nudapláž. A mně to přišlo nepřijatelné. A přitom objektivně, když se podívám na své tělo, nevidím problém.
Od té doby svůj stud krok po kroku zkoumám. Hodně mě posunula práce s Jullianem Gustavsonem, který v Maitree učí integraci porodní dynamiky – práci s primárním traumatem. Když jsem znovu prožil to svoje, zjistil jsem, že jeho tématem je právě stud. V rámci semináře jsem prošel porodním kanálem a osoba v roli doktora prohlásila: „To je ale překvapení, je to chlapeček.“ Ale tón, kterým to řekl, nebyl nadšený. Znělo to spíš jako: „Maminko, tohle je špatně, s tím jsme nepočítali.“ Ta situace celkem dobře odpovídala skutečnosti. Mí rodiče očekávali, že se jim narodí holka.
Styděl ses za to, že jsi kluk?
Miminka jsou ohromně empatická. A to, co cítí lidé okolo nich, si berou za své. Takže já to prostě vnímal tak, že jsem špatně. A podobné pocity mívám dodnes. I když třeba poslouchám pozitivní zpětnou vazbu, stejně cítím tohle. A nemyslím si, že by se to dalo změnit. Ale věřím, že to můžu přijmout jako nějakou svoji součást. A pak se z toho vytratí bolest. Když člověk se svým studem zůstává – a zůstává s ním každodenně, stud přestane být nesnesitelný a přestane člověka blokovat.
Znám tě už pár let, ale kdybys o tom nemluvil, asi by mě nikdy nenapadlo, že patříš k lidem, kteří se stydí. Čím to je?
Celý život jsem si vytvářel konstrukci, obraz toho, kdo jsem, určený pro veřejnost. Energický, usměvavý, přátelský, otevřený. Problém byl, že jsem dlouhá léta lhal sám sobě. Sám sebe jsem přesvědčoval, že takový prostě jsem – a že pod tím už nic není. Pak mi ale došlo, že je to jen malá část mojí osobnosti a že pod touhle usměvavou částí je velká dávka bezmoci, smutku, strachu – a studu.
Řekl bych, že je to i velké téma celé naší společnosti – strach z toho, že nebudeme přijatí a milovaní, protože jsme takoví, jací jsme. A tak si vytváříme umělé konstrukty toho, kdo jsme – společenské masky.
Ty by nám měly sloužit k tomu, abychom byli milovaní, uznávaní, přijatí… aby nás ostatní chválili a plácali po rameni. Jenže to, co je pod tím, nás trhá na kousky – až do okamžiku, kdy otevřeme tuhle Pandořinu skříňku a podíváme se do ní.
Rozhovor s vlastním odrazem
Jak se to dělá?
Mně třeba hodně pomáhá mluvit na sebe do zrcadla. Večer se osprchuju a nahý se postavím před zrcadlo. To, že jsem nahý, je pro mě důležité, protože oblečením už bych mohl vytvářet nějaký zdánlivě žádoucí dojem. Pak se dívám sám sobě do očí a ptám se: V čem jsem si dneska lhal? Za jakou masku jsem se schovával.
Jaké bývají odpovědi?
Různé. Často přijdu na to, že si lžu v tom, jestli mám na něco dost sil. Málokdy odmítnu něco pro někoho udělat. Tvářím se přitom, že je to v pořádku – i sám před sebou. Že to byla lež a že jsem zašel daleko za svoji hranici, si často přiznám až před tím zrcadlem.
Co přitom cítíš?
Pamatuju si, že když jsem s tímhle zrcadlovým cvičením začal, hodně večerů jsem u toho probrečel. V ten moment, kdy si přiznám pravdu, konkrétně třeba to, že jsem překročil své hranice, nebo nebyl upřímný, přijde bezmoc a bolest.
Napadne tě příklad takové neupřímnosti?
Může to být drobnost. Třeba: Jdu po ulici a bezdomovec se mě zeptá, jestli nemám drobné. No a já automaticky odpovím ne, protože pospíchám. Jenže pak si uvědomím, že to byla lež, protože jsem ty drobné v kapse měl. Mohl jsem odpovědět popravdě a říct: „Mám, ale pospíchám.“ Jenže mi přišlo jednodušší zalhat a říct ne.
A ono přitom říct „pospíchám“ taky není nic složitého, jenže pokud celoživotně říkáme jen ano, aby nás lidé nepřestali milovat, jedeme v takovém automatismu – a náš stud nás v něm drží. Drží nás dole, abychom se náhodou nezvedli a neprošli branou ke svobodě, tam, kde si dovolíme říkat věci tak, jak je skutečně cítíme.
Co se stane, když tou branou ke svobodě projdeme?
Když se rozhodneš pracovat na svém studu, dostaneš se k bolesti, která je pod ním. A právě s ní je třeba se setkat, protože to, že ji přijmeme, nás osvobodí. A ta svoboda je něco, co chce každá naše buňka. Věřím, že lidské tělo je přirozeně nastavené na to, aby se uzdravovalo. Všechny jeho buňky chtějí být zdravé. A když v sobě máme nějakou bolest či zranění, přitahujeme si do života situace, které nám ukazují, že v nás je něco, co je třeba léčit.
Když si pak takovou situaci vezmu před zrcadlo, jak konkrétně s ní můžu pracovat?
To, co mi může pomoci, je uvědomit si, co cítím, jaké pocity ve mně ta vzpomínka vyvolává. Pojmenovat je, uznat je a přijmout za své. Naopak není dobré o tom, co se stalo, příliš přemýšlet a snažit se to nějak vyřešit. To je past. Když máme pocit, že do ní padáme, je dobré prostě vypnout mysl. K tomu je dobrá jakákoliv aktivita, která nám pomůže ji zastavit – třeba procházka nebo tanec…
Takže zrcadlo není k tomu, abych zjistila, jak se mám tvářit, abych vypadala hezky, ale k tomu, abych prostě jenom přijala to, co vidím?
Vlastně ano. Nejde o to potlačit nepříjemné pocity, které ve mně nějaká situace vyvolává, a vytvořit si masku „já jsem v pohodě“. Je třeba zjistit, co se ve mně skutečně děje a přijmout to. Maska totiž stojí mnoho energie. Nosit ji je vyčerpávající. Žít ve lži je energeticky příliš náročné. A každá lež dřív nebo později praskne. A to pak bolí dvakrát.
Text: Petra Dombrovská
Více informací o Jakubovi a jeho akcích:
