Jak se může vaše sebepřijetí nečekaně zvrtnout

Máme tady v Maitree takovou pověru. Nebo spíš zkušenost. Když pracujeme na semináři, kurzu nebo knížce, dané téma se nám začne nějakým způsobem propisovat do života. Spustí se proces.

Když jsme začali pracovat na tématu sebepřijetí, nejdřív jsme to považovali jen za takový organizační počin. Součást úklidu, který teď v Maitree probíhá. Cílem je roztřídit naše knihy, kurzy a semináře podle toho, s čím mohou člověku pomoci. V domnění, že jen tak uklízím, jsem napsala pár textů na stránku Přijetí sebe sama. Jenom letmé představení oblasti: vnitřní kritik, nepřijetí vlastních stinných stránek, nezvládnuté téma hranic a vztek. Všechno témata, kterým už jsem věnovala moře pozornosti, a tak jsem nečekala, že mě mohou nějak výrazněji překvapit. (Což je samozřejmě téměř vždy chybný předpoklad.) No a pak jsem se do toho ponořila.

Pokud jde o přijetí sebe sama, nikdy jsem na tuhle těžkou práci nechtěla být sama. Odmalička jsem snila o muži, který bude ten pravý a se kterým budeme šťastní, dokud neumřeme. Řekla bych, že nejdřív snad ani neměl konkrétní podobu… ten muž, na kterého jsem čekala. Pamatuji si, že jedno z jeho prvních zpodobnění byl ohromně krásný chlapec, kterého jsem potkala na prvním stupni základní školy. 

S některými z těch „pravých“ mužů jsem později dokonce měla i vztah, ale šlo to obvykle docela obtížně, protože můj základní vztahový vzorec byl na nějaké úrovni NEPŘIJETÍ. Takže abych mohla mít vůbec nějaký bližší vztah, musela jsem si najít někoho, koho jsem na nějaké úrovni nepřijímala já. Postupně se mi dařilo tu míru nepřijetí ve vztazích docela hezky harmonizovat. Třeba bych řekla, že s mým bývalým manželem jsme se nepřijímali plus mínus 50 na 50. Ale čas ukázal, že ani to nestačilo.

Došlo mi, že potřebuji snížit celkovou míru nepřijetí ve svých vztazích. A že – ach můj bože – potřebuju začít u sebe. Sebepřijetím. Tím, že si znovu přečtu Pečuj o své démony a budu k sobě laskavá a pozorná, taky Rituály kola roku budu dělat… a vůbec budu rozvíjet sebelásku. 

Nebo bych si mohla rovnou pustit Jakubův videokurz zdravého zacházení se vztekem. Hlavně tu velmi inspirativní část o tom, jak má člověk do něčeho mlátit. Protože já už svou sebelásku rozvinula až až. Miluju se… někde mezi úrovněmi k zbláznění a k smrti. Víc už to fakt nejde. Ano, zároveň se občas sem tam za něco nemám ráda a pak se k sobě nechovám hezky, ale sakra, mám se sebou prostě takovej normální vztah. Trochu před sebou utíkám, za pár věcí se stydím. Nic výjimečného. Znám spoustu lidí, kteří se mají mnohem míň rádi (tedy alespoň v mých představách) a přesto mají partnera.

Jenom já nic. Přitom pořád jako bych čekala, že uhodí blesk a z nebe se snese deus ex machina. Přijede princ na bílém koni a všecko bude fajn. Zajímavé na tom je, že tohle řešení zároveň úplně zběsile odmítám. Protože zkušenost říká, že míra nepřijetí ve vztahu s konkrétním princem se zatím vždy ukázala jako nepřekonatelně vysoká. A bolest, která to zjištění doprovázela, byla nepříjemně veliká. Podobná dramata a tragédie jsem si mohla kdysi dovolit. Vlastně to bylo docela romantické. Dnes ovšem potřebuji se svojí energií zacházet opatrněji. Mám dvě malé děti. Jeden plný úvazek. Půlku hypotéky. A dvě kočky k tomu.

Takže touhle romantickou cestou už tak docela nechci jít. Problém je, že jinou cestu neznám. Teď mi v hlavě zní hlas Alberta Villolda. Už poněkolikáté mi v rámci jednoho rozhovoru o Odvážném snění opakuje, že zachránit se musím sama. 

Ani zdaleka to nejsou jenom muži. Ti, kteří tak laskavě nastavují vnější zrcadla mému vnitřnímu nepřijetí. Sem tam mi do cesty přijde někdo, kdo mi naznačí, že práce, kterou dělám, je špatná – a že ji navíc dělám špatně. V neposlední řadě pak pocit „nejsem dost dobrá“ vyvstává, když se pokusím hodnotit samu sebe v roli matky. (Naštěstí vím, že je to naprosto běžné a přijatelné, protože jsem si přečetla Mateřství aneb setkání ženy s vlastním stínem.) 

Zachránit se musíš sama...

Takže pokorně opět sahám po svém sisyfovském balvanu a jdu kutálet… tentokrát po té neznámé cestě, která se přede mnou teprve otevírá. Věřím, že se mi ho jednou podaří dokutálet. A že se tedy nějak přijatelně přijmu. Já samu sebe. Bez záchranáře… Už jenom ta představa mi přijde nudná k smrti. Frustrující. Já chci svoje „vzali se a žili spolu šťastně až do smrti“, ale že prý nic takového. Zachránit se musíš sama. Díky, pane Villoldo.

Co mám jako ještě udělat? Pořád mám pocit, že mi něco nesmírně důležitého a pro okolí zcela jasného nedochází. (Takže mám podezření, že jsem nejenom frustrovaná, ale v očích lidí okolo mě i směšně zabedněná – a tak se zároveň stydím.) Podobné situace obvykle řeším Osmadvacetidenním rituálem. (Je zdarma, online a pro tyhle případy – tedy pro chvíle, kdy zabloudíte na cestě k sobě – neocenitelný.)

Zajímalo by mě, jestli Sisyfos věří tomu, že někdy ten svůj kámen dokutálí. Docela bych mu tu víru přála, protože s nadějí jde všechno líp. Ale jak řekl Václav Havel, kterého citovala Margaret Wheatleyová ve své Daleko od domova: „Naděje není víra v to, že něco dobře dopadne, ale přesvědčení, že něco má smysl bez ohledu na to, jak to dopadne.“ Pro mě je můj proces sebepřijetí cestou k lásce. A ta rozhodně smysl má. Pro případ, že by se mi o tom chtělo někdy pochybovat, mě Bůh vybavil dvěma nejroztomilejšími dětmi pod sluncem – takže není o čem. Za tuhle jistotu jsem moc vděčná. Vděčná jsem i za to, že mi občas ukáže (tím myslím Jeho, nebo Ji… Boha, Existenci, Univerzum… znáte to), že na mojí cestě k lásce je mnoho lásky.

Takhle nějak vypadá moje sebepřijetí. Přijetí života takového, jaký je. Teď a tady. V mém případě k tomu patří třeba ranní hodinové jízdy ze Zápraží do centra Prahy. Nesmyslně ucpaným městem. „Jsem osel. Trávila bych jinak čas tady v koloně? Vždyť je to úplně jasně špatně,“ běží mi hlavou a já tohle totální nepřijetí zkouším přijímat. Cítím, že jsem příšerně nervózní. Je to ostatně mé porodní téma, které mě málem stálo život. Zdržení na neprůchodné cestě. (Kdyby vás zajímalo to vaše, můžete ho blíže prozkoumat třeba s Lucií Groverovou.)  Ale i to se dá přijmout. Čas trávený v dopravní zácpě se dá přijmout. A milovat. Zvlášť, když ho trávíte třeba zpěvem manter strážci cest Ganéšovi, který pomáhá poutníkům a hledajícím odstraňovat překážky, které jsou jim kladeny do cesty.

To, že něco přijímám, ale neznamená, že chci, aby to tak zůstalo. Tady je schovaný takový lehký paradox. V životě se prostě najdou věci, které stojí zato změnit. Jenže i ty je zapotřebí nejprve přijmout. Smířit se s nimi. Poděkovat jim. A pak je s láskou a úctou nechat minulosti, abychom mohli žít své sny. Abychom mohli jako voda plynout tam, kam potřebuje plynout život, protože přesně tam nás vedou sny našeho srdce. Jde jen o to uvolnit se a plynout s proudem… za životem.

Text: Petra Dombrovská