Co dělá z rituálu rituál? Kdy k němu přistoupit? A jak jej provést tak, aby se nezvrhl v černou magii? Ptali jsme se profesionální ceremonialistky Lilie Khousnoutdinové.

Poslechněte si rozhovor:

Lilia Khousnoutdinova je novodobá kněžka a ceremonialistka. Prvních rituálů se účastnila už jako dítě v ruském Magnitogorsku. Později v britském Glastonbury navázala na tradici kněžek z Avalonu, kterou dnes šíří v Česku. Tu návaznost najdete i ve videokurzu Rituály kola roku, který jsme připravili s Lilií a s její kněžskou kolegyní Petrou Cihlářovou.

Chtěli byste si rozhovor s Lilií raději přečíst? Tady je jeho psaná verze:
 

Jak ses dostala k rituálům? Vzpomeneš si ještě, kdy jsi zažila svůj první?

Babička a prababička, se kterými jsem v dětství trávila hodně času, rituály ctily, takže mi mohly být tak tři čtyři roky. Mám to docela v mlze, ale pamatuju si, že rituály mi vždycky připadaly krásné. Vnímala jsem je jako něco důležitého a posvátného.

Když jsem pak studovala na Oxfordu, měla jsem mapu, ve které jsem si označila různé historické a prehistorické zajímavosti, a ty jsem pak o víkendech navštěvovala. Kamenné kruhy, starodávné kostely, hrady a podobně. Narazila jsem i na Glastonbury – tedy na lokalitu mýtického Avalonu – a to místo a legendy, které se k němu pojí, mě uchvátily. Tam jsem se začala učit takzvané novodobé rituály. Ta forma mi byla velmi blízká, protože byla nesmírně nedogmatická. Šlo jen o jakousi inspiraci a kostru. To, co jsme se naučili, jsme si mohli svobodně upravovat – podle sebe, podle svého vnitřního pocitu, nebo podle člověka, pro kterého rituál vykonáváme.

Jde o podstatu a o záměr. Není důležité, jestli bohyni říkáme Lada, Freya, nebo Afrodita. Lpění na jménu, na formě či na dogmatu chápu jako past všech duchovních tradic. Pak se totiž zapomíná na to, že ve všech tradicích po celém světě najdeme bohyni matku, bohyni milenku, nebo bohyni stařenu. A to, co mě zajímá, je jejich podstata, která je všechny spojuje.

Co podle tebe dělá z rituálu rituál? 

Myslím, že dobrým základem jsou živly, protože jsou univerzální. Oheň, voda, země, vzduch. Něco, co je každému aspoň trochu blízké, protože to všechno máme v těle i všude okolo sebe. To první, co potřebujeme, je ale záměr. K čemu má rituál sloužit? Co má podpořit nebo očistit? V zásadě existují dva druhy rituálů – ty, které podporují, žehnají, a ty, které čistí, pomáhají něco odklidit nebo propustit.

Je dobré, aby se stanoveným záměrem všichni v kruhu souzněli. Také je dobré, aby se lidé v kruhu sjednotili – to se dělá pomocí modlitby, zpěvu, meditace nebo třeba tance – těch způsobů je mnoho. Pak je důležité, abychom „zvedli energii“. Rituál sám o sobě vyvolává emoce – a to je energie – a pokud se nám podaří ji ukotvit, může to být samo o sobě nesmírně důležité. Používat ale můžeme i jiné způsoby – úplně jednoduše je to dech, pohyb a zvuk. V praxi jsou to tance, zpěvy, modlitby, nebo nějaká činnost – například že každý něco našeptá do poháru, nebo že každý zapálí svíčku. Takové činnosti pomáhají zvedat energii.

Co když se mi nedaří dostat se do toho správného rituálního nastavení? Má přesto cenu rituál vykonat, nebo se ho účastnit?

Věřím, že má. Nemůžu vědět, jak to působí na ostatní. Můžu mít nějaký svůj pocit. Třeba si řeknu: Wow! To bylo fakt silný! Nebo odcházím s tím, že se mi to úplně nepovedlo. Ale nevím, jaké to bylo pro ostatní. Také může existovat důvod, proč to třeba novomanželé nebo zbytek rodiny potřebovali prožít právě takhle – tišší, více civilní. Větší intenzita by je třeba vykolejila. Vždycky je dobré důvěřovat tomu vyššímu. Musím poctivě udělat to, co udělat můžu – dobře se vyspat a naladit, nepohádat se předtím s partnerem. Mít sama v sobě určitou čistotu. To je moje zodpovědnost ceremonialistky. Není etické jít vést obřad rozhozená, vyčerpaná a naštvaná.

Důležité je také hned na začátku přivolat přítomnost něčeho vyššího. Chvíli věnuji tomu, abych se uzemnila, ukotvila – a napojila se na to vyšší – pro mě je to třeba Bůh s Bohyní, pro někoho jiného to může být Vesmírná inteligence, Ježíš nebo Buddha. Důležité je poprosit o požehnání. A pak důvěřovat procesu. Nikdy jsem nezažila rituál, který by byl totální katastrofa. Ale může se to stát. Třeba když děláme rituál na veřejném místě a okolo půjde banda opilých mládenců, která bude mít potřebu se do někoho navážet, může to být hodně nepříjemné. Udržet prostor a odclonit útok pak může být těžké. I v takové situaci je ale dobré zamyslet se nad tím, co se stalo a proč. I v něčem takovém se dá najít moudrost.
 

Pro tradici, ze které vycházím, je vždy zásadní to, že své přání odevzdávám vyšší vůli – v naší tradici tedy Bohu a Bohyni. Vlastně tím říkám: „Moc bych si přála tohle. Ale vy jste moudřejší a já nemůžu chápat souvislosti, vůbec nemůžu vědět, kudy vede cesta k tomu, po čem moje duše touží – takže svůj záměr, nebo svoji modlitbu v obrovské pokoře odevzdávám. Můžu chtít, prosit, můžu podporovat, můžu udělat to nejlepší, ale jsem připravena respektovat vůli Boží. A v tom je podle mě rozdíl mezi magií a tradicí kněžek z Avalonu, kterou jsem sem přinesla.

K čemu jsou nám v životě dobré maličkosti, které v sobě mají nádech rituálu? Třeba to, že si pohlídáme, abychom si oblékaly sukni přes hlavu?

Do života nám vnášejí pestrost. Neznamená to, že vždycky, když jdu do sprchy, musím z toho dělat rituál. Ale jednou za čas si dopřeju rituální koupel – a věřím, že se při ní očistím lépe než při rychlé sprše. Taky věřím, že když například vaříme a jsme naštvaní nebo přemýšlíme nad lidmi, které nemáme rádi, na výsledku se to odrazí. Stejně tak, jako se projeví, když při vaření myslíme na zdraví těch, pro něž jídlo připravujeme a prosíme přitom o harmonii v rodině. Jsem přesvědčená, že taková jídla budou jiná. Budou jinak chutnat a budou jinak zdravá. Možná je to pověra, ale patří to ke světu, ve kterém ráda žiju.

Věřím, že to nejcennější, co máme, je čas a pozornost. To, čemu je dáváme, se stává naším životem. Když něco dělám rituálně, vlastně to neznamená nic jiného, než že se na danou činnost soustředím. Nedělám to jen tak, v rychlosti, netelefonuju u toho, nespěchám. Rituál je něco, co mi pomáhá stáhnout pozornost k jednomu konkrétnímu činu. Věřím, že pak ho udělám mnohem lépe.

Je to jako rozdíl mezi rychlovkou v autě, při které jednomu zvoní mobil, a tím že se pomilujeme s plnou pozorností, v lásce a v intimitě. V obou případech je to prostě sex. Ale rozdíl v prožitku je ohromný. Neříkám, že ta rychlovka v autě nemůže být někdy fajn. Jenže přesně takovým stylem dneska funguje celý svět. Rychlým, instantním, povrchním. Věřím, že rituály všedního dne nám pomáhají vytvářet opak. Dovolují nám být přítomní. A myslím, že přítomnost dokáže dělat zázraky. Obzvlášť ve vztazích.

Text: Petra Dombrovská