Když dojde na téma upřímnosti, asi všichni se shodneme na tom, že je žádoucí. Pro dobré vztahy přímo nezbytná. Když ale dojde na radikální upřímnost, mnozí přibrzdí s odůvodněním, že radikálnost v upřímnosti může být pro druhého zraňující – že je to sobecký způsob, jak se zbavit zodpovědnosti za své jednání a jak ulevit svému černému svědomí. Jak to máte vy?

„Jak to máte vy?“ Přesně takovou otázku jsme položili čtyřem lidem, kteří si přečetli Radikální upřímnost. Radikální upřímnost je totiž koncept washingtonského psychoterapeuta Brada Blantona, který jej podrobně (a velmi poutavě) popsal ve stejnojmenné knize. Ta kniha je svým způsobem extrémistická. Těžko říct, jestli má Brad pravdu, nebo ne. Rozhodně ale umí člověka donutit k zamyšlení.

Je radikální upřímnost opravdu pro každého? Nebo je lepší upřímnosti nastavit nějaké hranice? Co když mezi sebou například partneři uzavřou dohodu, že si některé věci prostě chtějí nechávat pro sebe. Je to v pořádku?

Na tyto otázky jsme se zeptali karikaturisty Miroslava Kemela, psychoterapeuta Sebastiana Jamese, koučky Larisy Francírkové a marketéra Richarda Němce. Jejich odpovědi najdete na této stránce. Ale ze všeho nejdřív nám dovolte krátkou ukázku z knihy pro ty, kteří ji ještě nečetli. Snad z ní bude patrné, jak radikální dokáže být Brad Blanton.

Upřímnost Miroslava Kemela

Miroslav Kemel (57) je písničkář a karikaturista, autor kreslených vtipů, které v posledních letech vycházejí především v deníku Právo. Se svým nezpochybnitelným talentem pro zkratku a nalezení citlivého místa tématu napsal i svůj názor na knihu Radikální upřímnost. Tady je.  

Radikální upřímnost je podnětné téma. A já tu knížku přečetl s velikým zájmem. Vlastně mě docela fascinovalo, že i k upřímnosti se dá přistoupit extrémně. Uvědomil jsem si, že stát se extrémistou lze v podstatě ve všem.

V případě této knihy jsem měl ale pocit, že člověka nabádá k tomu, aby se pod zástěrkou upřímnosti zbavil vlastní odpovědnosti za své skutky. Že v ní Brad Blanton prostě říká: Svěř se, uleví se ti. A udělej to i za cenu toho, že se druhému přitíží. A to mi přijde sobecké.

Mám pocit, že by člověk měl unést své přešlapy a nedokonalosti. A že by se s nimi měl umět vypořádat především sám. Ne je předávat druhým a hledat u nich odpuštění. 

Pokud jde o téma upřímnosti, je pro mě zásadní především to, abych byl upřímný sám k sobě. 
Taková pravdivost je pro mě něčím hlubším, něčím zásadnějším. Věřím, že skrze upřímnost k sobě se můžu spojit s něčím, co nás přesahuje.

Být upřímný je pro mě důležité, ale stejně tak je pro mě důležité nezbavovat se odpovědnosti za to, co dělám. Když to řeknu úplně jednoduše: Vyprávět své partnerce, že jsem se pomiloval s jinou ženou a vylíčit jí přitom podrobnosti o tom, proč jsem to udělal a v čem bylo to milování hezčí než naše společné (což Blanton v Radikální upřímnosti doporučuje) je podle mě blbost.

Upřímnost Sebastiana Jamese

Sebastian James (36) je psycholog a terapeut. Žák Brada Blantona, jehož knihu Radical Honesty (Radikální upřímnost) přeložil do češtiny. V České republice je jediným certifikovaným lektorem workshopů Blantonovy Radikální upřímnosti. „Brad mi jako člověk přirostl k srdci a moji terapeutickou i lektorskou práci výrazně ovlivnil,“ říká o svém učiteli.
 

Radikální upřímnost může být pro druhého zraňující. Je to sobecký způsob, jak se zbavit zodpovědnosti za své jednání, jak ulevit svému černému svědomí. To je asi nejčastější výtka vůči Radikální upřímnosti. Jenže vychází z chybného porozumění slovu radikální. To se někdy nesprávně zaměňuje za „brutální“ či „extrémní“. Slovo „radikální“ přitom pochází z latinského „radix“ a znamená kořen. Nejedná se tedy o bezbřehou aroganci, ale spíše o cestu zpátky ke kořenům našeho prožívání, které tvoří naše primární emoce.  

V radikální upřímnosti nám nejde o to druhé sprostě urážet, ale o to naučit se mluvit otevřeně o tom, co cítíme. Jinými slovy umět nahlas a bez autocenzury pojmenovat z čeho máme strach, z čeho jsme smutní, za co se stydíme, co nám dělá radost a dokonce i o to, co v nás vzbuzuje naštvání. Hovořit s ostatními upřímně o emocích samozřejmě občas nepříjemné a zraňující je. Proto se tomu také mnoho lidí vyhýbá. Nemluvit o emocích vůbec však nadělá v dlouhodobém horizontu ještě mnohem více škod. 

Na workshopech a v terapii se proto učíme, jak spolu komunikovat upřímně, ale bez komunikačních faulů a pasivní agrese. A také jak vytvořit prostředí, ve kterém přináší upřímnost úlevu a porozumění, namísto eskalování konfliktů. 
 
Co když mezi sebou dva lidé uzavřou dohodu, že si některé věci chtějí nechávat pro sebe, že je nechtějí sdílet? Radikální upřímnost pro mě není ideologie. Ať se každý rozhodne, jak moc upřímný chce ve svém životě být. Když se přece partneři spolu domluví na tom, že si některé detaily říkat nebudou, tak už tato jejich domluva mi přijde nadstandardně upřímná. Nemám s tím problém.

Brad Blanton ani já tady nejsme od toho, abychom někoho moralizovali. Snažíme se však lidem ukázat, že upřímnost je dobré rozvíjet, protože díky ní vzniká vzájemná důvěra, blízkost a svoboda. Těchto tří prožitků, které jsem pro lidský život a spokojenost tolik významné, prostě bez upřímnosti dlouhodobě nedosáhnete.

Upřímnost Larisy Francírkové

Larisa Francírková (47) je koučka a konzultantka. Zaměřuje se nejen na oblast osobního rozvoje, leadershipu, ale i na na témata vědomého businessu spojená zejména se zvyšováním kvality služeb a úspěšností prodeje. Základními stavebními kameny její práce jsou právě upřímnost, odpovědnost a vnitřní integrita. Její zálibou je vnitřní jóga.
 

Knihu Radikální upřímnost pokládám za průlomovou. Řeší totiž důkladně téma, nad kterým mnozí z nás často přemýšlí, ale málokdo tak do důsledku, jako to dělá pravě její autor Brad Blanton. 

Psychicky zdravému člověku vadí zatajování, podvody, či krádeže. Nechceme, aby se jich na nás někdo dopouštěl. Když však přijde řada na nás samotné, jsme mnohdy své malé či větší lži, drobné podvody či krádeže ochotni tolerovat. Popřípadě se je dokonce pokusíme vydávat za normu a někdy dokonce za ctnost.

Podívejme se například na tyto situace: 

Způsobuje skrývání našeho paralelního vztahu před naším partnerem či blízkými oslabení naší integrity?  Narušujeme si tak niterné hodnoty jako je potřeba důvěry, věrnosti, pravdivosti či poctivosti, které jsou základem každého dobrého partnerství či přátelství a po kterých většina z nás bytostně touží? Nebo z jiného soudku: Kdy je daňová optimalizace optimalizací a kdy se stává podvodem či krádeží? 

Kdy lež a zatajování tolerujeme a kdy nás pobuřují? Malou lež tolerujeme a velkou kritizujeme? Brad Blanton svou knihou píchá do vosího hnízda našeho pokrytectví. Často cítíme problém u ostatních, ale sami sebe omlouváme různými výmluvami. Někdy nám naše mysl nabídne například tyto:

„Jsem upřímný sám k sobě a to je hlavní.“ 
„Chci být citlivá, přece jí nebudu ubližovat tím, že řeknu pravdu.“ 
„Vždyť je to normální, dělají to všichni.“

Blanton to však nedělá proto, aby moralizoval, ale proto, že ve své celoživotní psychoterapeutické praxi došel k závěru, že skrývání, zatajování, zamlčování či lhaní přispívá ke vzniku depresí a úzkostí, souvisí s chronickou únavou, vyhořením a mnohdy i s fyzickými nemocemi. Zjednodušeně řečeno: Lží ubližujeme především sobě. A navíc, lež i v rádoby milosrdné formě narušuje naše vztahy. Soukromé i pracovní.

Z partnerství se kvůli přetvářce vytrácí hluboká intimita, čerstvost a radost. Klesá šance na společný rozvoj a zrání. V práci zase kvůli netransparentnosti a zamlčování klesá důvěra, loajalita i motivace zaměstnanců či společníků.

Každý může samozřejmě skrývat to, co uzná za vhodné. Jen se pak ve svém životě bude muset vypořádat i s veškerými důsledky svých lží, které někdy romantizujeme výrazem tajemství. 

Upřímnost Richarda Němce

Richard Němec (46) je podnikatel, ekonom a marketér. Po odchodu z vlastního projektu Fakeer Drinks před třemi lety spoluzaložil novou společnost Vision Thing, která se věnuje novým možnostem digitální reklamy a marketingu. „Rád duševně relaxuji v představách o novém, radikálně upřímném principu bytí a konání nejen podnikatelských subjektů,“ říká.
 

Radikální upřímnost, jak já ji chápu, je způsob, jak se vypořádat se světem lží. Prostě: Říkej pravdu vždy, všude a za všech okolností. Zní to zcela jednoduše, jednoduché to ale podle mého názoru a dosavadní zkušenosti vůbec není. Není to dokonce ani tak příjemné či úlevné, jak by se na první pohled mohlo zdát. Pravdou ovšem je, že to mnohdy může být velmi léčivé.

Brad Blanton ve své knize Radikální upřímnost zastává názor, že kdybychom všichni přestali lhát, byl by svět lepším místem k žití. Myšlenka je to výrazně lákavá, avšak po těch několika letech, kdy se radikální upřímností sám vnitřně zabývám, musím nutně teď a tady radikálně upřímně konstatovat, že si takovou situaci vlastně nedovedu představit. Sám totiž rozhodně nedokážu být za všech okolností radikálně upřímný. Mé malé dcery i nadále věří na Ježíška a mé klienty v oblasti marketingu se pokaždé na úvod snažím přesvědčit o tom, že spolupráce se mnou (včetně proplacené faktury) je to jediné a nejlepší, co mohou pro svůj byznys udělat.

Knihou Radikální upřímnost jsem byl ve chvíli, kdy jsem ji před několika lety potkal, zcela ohromen. Upozornila mě na ni má nejlepší kamarádka a dodnes spolu, a nejen s ní, vedeme vášnivé debaty o tom, zda a jak je možné tento koncept žít. Velmi rád se touto myšlenkou zabývám, velmi rád ji v diskuzích otvírám a velmi rád se s ní veřejně ztotožňuji, protože si pak připadám výjimečný. Jenže stejně jako drtivá většina ostatních „radikálně upřímných“ jsem ani já odvahu žít radikální upřímnost ve své ryzí, hrubé a úplné podstatě zatím ještě nenašel."