Přijetí sebe sama

O sexu, smrti a osvícení

maitrea — Tue, 07 Dec 2021 10:41:02 +0000

O sexu, smrti a osvícení maitrea Út, 12/07/2021 - 11:41

Máte slušnou kariéru, říkají o vás, že jste vlivní. Jenže vám váš život nedává smysl. A pomalu se z něj stává peklo. Vše přiostřuje strach z všudypřítomné smrti. V takové situaci byl kdysi Mark Matousek. O tom, jak se s ní vyrovnal, napsal autobiografickou knihu Sex, smrt, osvícení.

Dnes je Markovi Matouskovi bezmála pětašedesát let. Je spisovatelem a učitelem psaní, z něhož se v jeho podání stává hluboká sebepoznávací metoda. Říká, že teď je šťastnější než kdy dřív. A že za to vděčí své vlastní bolesti. „Duchovní probuzení je přístupné každému. Nepotřebujete žádnou přípravu ani náboženství, dokonce nepotřebujete ani víru. Všechno, co potřebujete, je zájem, ochota klást si otázky. A to nejdůležitější je uvědomění, že svou bolest a utrpení můžeme použít k léčení. Můžeme je použít k tomu, abychom se učili a rostli, abychom se mohli transformovat,“ přibližuje Mark.

Jaká byla jeho cesta od Andyho Warhola k Matce Meeře?

Sex, smrt, osvícení jsi napsal v devadesátých letech, začíná popisem tvého života v New Yorku osmdesátých let, tedy v době, kdy se začala šířit nová smrtelná choroba – AIDS. Ta situace vlastně dost připomíná současnost… V čem to tenkrát bylo jiné?

Tenkrát se problém týkal jen určité skupiny lidí. Pro mnoho z nás to byl velký budíček. Uvědomili jsme si svoji smrtelnost, začali jsme zkoumat duchovní rozměr života a cítili velkou solidaritu.

Teď je to jiné. Covidem jsou ohroženi všichni. A solidarita se vytrácí. Okolo té nemoci se vytvořil velký konflikt. Z nošení roušek a z očkování se stala politická záležitost – a to je smutné. V osmdesátých letech neexistovala možnost léčby. Teď tady je, ale lidé ji odmítají. Já ji vnímám jako požehnání. A to, že se někteří lidé léčbě brání, mi přijde směšné. Mnozí se starají jen o svou vlastní svobodu, neřeší zájem celku. Nenosit roušku považuji za nedospělé a sobecké.

Ty jsi očkovaný?

Ano. Jsem očkovaný.

Současná situace není dobrá, ale může nám aspoň pomoci v tom, abychom si mohli lépe uvědomit, kdo jsme…

Ano, dává nám mnoho příležitostí uvidět na sobě samých to, čeho jsme si dosud nemuseli být vědomi. To, co se děje, je náročné a smutné, ale pokud informace, které přitom zjistíme, použijeme k léčení svých zranění, může to být cenná zkušenost.

V Sexu, smrti, osvícení zmiňuješ sem tam pár jointů. Jaký máš vztah k marihuaně?

S kanabisem máme krásný vztah. Myslím, že je to skvělá rostlina. Je-li užívána moudře a s mírou, může být lidem velmi užitečná. A mám radost, že alespoň v USA už se lidé probírají a chápou, že to není žádný démon, ale naopak učitelka. Může nás vést, může nám dát informace, má léčivé účinky. Navíc je mnohem méně škodlivá než alkohol. Neuslyšíte o člověku, který se zkouří a pak zbije manželku.

Co pro tebe znamená moudře a s mírou?

Tak například mám mladého synovce, který je zkouřený od rána do večera. A to není dobré. V určitém věku marihuana člověku nesvědčí. Náctiletí potřebují být motivovaní, mít jasnou mysl, být přítomní. Myslím, že v průběhu těchto formativních let by lidé marihuanu neměli užívat – a pokud ano, tak výjimečně. Ale když už jste dospělí a nějak jste si poskládali svůj život, pak si myslím, že by mělo být na každém, jak bude konopí užívat. Měla by to být záležitost individuálního rozhodnutí.

Kanabis rozšiřuje vědomí, ne tak, jako třeba LSD, se kterým vyrazíte na trip a vrátíte se se spoustou nových informací. Není to psychedelikum, ale mění váš vztah k realitě. Dá vám větší citlivost, dostane vás do kontaktu s tělem… Ale je to s ním jako s každou jinou látkou – v něčem prospívá a v něčem ne. Já bych se třeba pod vlivem konopí nikdy nepokoušel psát. Protože psaní konopí neprospívá.

Ale Ernest Hemingway třeba říkal: Piš opilý, edituj střízlivý. S marihuanou to takhle nefunguje?

Dovedu si představit, že s alkoholem se takhle dá pracovat, ale marihuana uzavírá jazyková centra v mozku, snižuje verbální schopnosti – a když píšete, tohle opravdu nepotřebujete. Lidé kanabis používají k tomu, aby našli nové nápady, ty je pak dobré si poznamenat, zapsat. Ale to je něco trochu jiného. Psaní pod vlivem marihuany bych opravdu nedoporučoval.

Jaký je rozdíl Mezi dnešním Markem Matouskem a Markem Matouskem, který před čtvrt stoletím napsal Sex, smrt, osvícení?

Jsou jako den a noc. S mladým Markem silně soucítím, ale… byl hodně ztracený. Byl nešťastný, silně traumatizovaný a jeho zranění nebyla zhojená. Byl zmatený a trpěl. Teď jsem výrazně šťastnější. Vlastně nevím, jestli jsem tenkrát dokázal být opravdu šťastný, měl jsem v sobě příliš velký chaos. Neviděl jsem jasně – ani sebe, ani lidi okolo mě. Bylo náročné se z toho dostat, ale teď, když je mi 65 let, můžu říct, že jsem opravdu šťastný. Nikdy v životě jsem nebyl šťastnější.

Tenkrát jsem věřil, že se dá někam dostat, že když budu dost praktikovat, stanu se někým jiným, někým probuzeným. Až později mi došlo, že tohle je úplná iluze, že není kam se dostat. To, kdo jsi, se nedá změnit, nemůžeme změnit svou identitu. Jediné, co se dá dělat, je objevit, kdo skutečně jsem. K tomu je zapotřebí být k sobě upřímný. A když se vám to povede, když si uvědomíte, kdo jste, váš vztah k sobě samému se podstatně promění.

Mladý Mark. „Jsme jako den a noc,“ říká o něm dnešní Mark Matousek.

Jak bys popsal současný stav svých traumat?

Převážně vyléčená. Vím, kde mám svá zranění, a už mě neovládají. Moje vztahy jsou mnohem jednodušší a upřímnější. Můj život plyne snadněji. Už nejsem tak nejistý ani tak náročný, jako jsem býval. Ta nejistota a náročnost byly důsledky mých dětských traumat. Teď je většina z nich uzdravená. To znamená, že když se objeví nějaké pocity, které s těmi traumaty souvisejí, můžu k sobě být laskavý. Poznám, o co jde, a nechám to projít. Už v sobě nemám ten konflikt, který tam býval. Respektuji se. Prostě se mám rád. Dřív jsem se cítíval jako malý kluk, který nemá šanci zapadnout mezi ostatní lidi. Dokonce i tehdy, když jsem byl mezi nimi, cítíval jsem se sám, vnitřně odcizený – a tyhle pocity už nemívám.

Jak bys vysvětlil pojem „vyléčené trauma“?

Je to jako probuzení z transu. Zmizí posedlost traumatem, paralýza, kterou vyvolává, pocit, že v něm člověk uvíznul. Trauma už vás nemá ve své moci. Neznamená to, že by z vašeho života zmizely pocity s traumatem spojené, ale už jsou jako fantomová bolest. Získáte možnost si uvědomit, že ty pocity nejsou skutečné.

Co vlastně může čtenáři nabídnout kniha napsaná tím původním, traumatizovaným a nevyléčeným Markem?

Ta kniha ukazuje, že duchovní probuzení je přístupné každému. Nepotřebujete žádnou přípravu ani náboženství, dokonce nepotřebujete ani víru. Všechno, co potřebujete je zájem, ochota klást si otázky. A to nejdůležitější je uvědomění, že svou bolest a utrpení můžeme použít k léčení. Můžeme je použít k tomu, abychom se učili a rostli, abychom se mohli transformovat.

Říkal jsi, že jsi spokojený… co je tedy teď zdrojem tvého duchovního růstu? Jak vypadá tvoje denní praxe?

Bolesti je vždycky dost. Už to ale není tolik o mně. Stačí se rozhlédnout. Všude uvidíte nejistotu a strach. Fakt je, že jsem ráno přestal číst noviny. Zjistil jsem, že začínat den špatnými zprávami mi nedělá dobře. Místo toho se obracím dovnitř. Medituji. Píšu si deník. A také čtu duchovní texty – metodou hlubokého čtení.

V Sexu, smrti, osvícení je věnováno mnoho prostoru Matce Meeře. Jaký je tvůj současný vztah k ní?

Byla mým vůbec prvním duchovním učitelem. Setkání s ní hluboce ovlivnilo můj život. Nikdy předtím jsem neviděl tolik lásky, nikdy předtím jsem neviděl tolik světla. Otevřela mi dveře do úplně jiného světa. Později jsem o ní napsal knihu.

Matka Meera setrvává v tichu. V mnoha duchovních tradicích se říká, že ticho je nejvyšší učení. Jen není určeno hlavě, dotkne se vás na úrovni srdce. Díky Matce Meeře jsem si toho o sobě hodně uvědomil. A jsem jí za to velmi vděčný. Nepotřebuji být nutně fyzicky v její blízkosti, ale mám k ní silný vnitřní vztah.

Další důležitá osoba zmiňovaná v Sexu, smrti, osvícení je Andy Warhol. Na začátku příběhu pracuješ jako novinář v jeho časopise Interview. Svůj vztah k němu v knize popisuješ a řekněme, že není úplně kladný. Jak osobnost Andyho Warhola vnímáš dnes?

Mám pro něho více pochopení a soucitu než jsem míval. V době, kdy jsem psal tu knihu, jsem ho prostě nemohl vystát. Hodně jsem ho posuzoval. Jako člověk mi přišel příšerný. Byl to pro mě podivín a náhodou můj šéf. Později jsem se toho o něm dozvěděl víc a uvědomil si, že to byl velmi zraněný, traumatizovaný člověk. Vůbec neukazoval své emoce. Ale nesl v sobě hluboký smutek. Byl hodně osamělý a nejistý. A rozhodně byl génius. Mně se tedy jeho tvorba nelíbí, ale přesto ji považuji za geniální a jeho vnímám jako vizionáře. Dokážu ho ocenit, jenže… nikdy jsem ho neměl moc rád. Pracovat pro něj byla velká zkušenost, ale velká byla i moje radost, když jsem odešel.

Jak se změnil New York od doby zachycené v Sexu, smrti, osvícení, tedy od 80. a 90. let?

Hodně velkou změnu přineslo 11. září 2001. Řekl bych, že New York v určitém smyslu ten den přišel o svoji nevinnost. A už je to dvacet let. V poslední době pak New York určitě dost proměnila pandemie. Hodně lidí se odstěhovalo, protože důvody proč být v New Yorku – kultura, koncerty, restaurace – najednou nebyly.

Já už tam taky nebydlím. V New Yorku jsem žil třicet let a pak jsem zjistil, že už toho mám dost. Po mnoho let jsem to město miloval, ale s tím, jak jsem zestárl, se mi proměnily hodnoty. Přestěhoval jsem se dvě hodiny za New York, blíž k oceánu. Je to tam mnohem klidnější.Předtím jsem bydlíval v Greenwich Village. Byla to taková umělecká čtvrť plná tvůrčích lidí, jenže kvůli tomu, že byla oblíbená, se stávala čím dál tím dražší, až byla tak drahá, že si ji umělci nemohli dovolit, a tak je nahradili bankéři. Řekl bych, že New York je teď dokonce ještě víc ovládaný penězi, než býval. Je víc zaměřený na peníze a nebezpečnější.

Na čem teď pracuješ?

Před dvěma měsíci jsem dokončil knihu o Ralphu Waldovi Emersonovi, doufám, že vyjde v roce 2023. Hodně učím, víc než kdy předtím, mám komunitu, kterou vedu, takže je toho poměrně dost.

Čekáš, že se svět bude zásadně proměňovat?

Rozhodně. Řekl bych, že bude mnohem, mnohem hůř… až do té doby než věci vyvrcholí do velké krize. Ta snad lidstvo probere. To, co se teď děje, je velmi demoralizující a je mi z toho smutno, ale když se na to podíváte z nadhledu… staré musí být zničeno, aby mohlo přijít něco nového.

A teď budu mluvit hlavně o Spojených státech, naše země je zničená, náš systém je zničený, nefunguje vzdělávání, zdravotní péče, politika… to všechno je v troskách. Jenže tyhle věci musí nejdřív zkolabovat. Teprve pak se vytvoří prostor pro nové. A období kolapsu nebude hezké. Řekl bych, že blízká budoucnost přinese mnoho utrpení.

Zní to dost katastroficky…

My teď žijeme v katastrofické době. Každý, kdo není chycený v nějaké pasti popření, to vidí. To, co se děje, je katastrofa. A bude to horší.

To mi připomíná doporučení Matky Meery pro současnou situaci: „Nemějte strach, zachovejte klid a modlete se.“ Co bys doporučil ty?

Ona má pravdu. Zachovejte klid a modlete se. Já bych ještě dodal: A něco dělejte. Matka Meera se na to dívá z úrovně univerza, na které platí, že co se má stát, to se stane. Ale já jako malá lidská bytost vnímám, že je důležité udělat svůj díl práce. Věřím, že na tom, co budeme dělat, záleží. I kdyby jenom proto, že to prospěje našemu duchovnímu probuzení. Věřím, že je důležité, abychom byli aktivní, a to i s vědomím, že to pravděpodobně nebude znamenat žádný velký rozdíl. Přesto je důležité to nevzdat, nezavírat srdce – přesto, že to bude nebezpečné. Protože to, co se teď děje, je sakra velké.

Říkáš: „Dělejte něco.“ Co děláš ty?

Pomáhám lidem, kteří prožívají bolest, aby se dostali k uvědomění, do celistvosti, ke světlu. Dělá mi to radost. Věřím, že tohle je ten můj malý dílek práce, o který se mám postarat. Není to nic velkého, ale můj život je díky tomu lepší.

Text: Petra Dombrovská

Šťastné a veselé vůně

maitrea — Tue, 30 Nov 2021 10:39:51 +0000

Šťastné a veselé vůně maitrea Út, 11/30/2021 - 11:39

V rámci příprav na svátky klidu, míru a lásky už někteří z nás asi zažili i stres, únavu a z nich pramenící konflikty, které zrovna nepřispívají ke správné vánoční atmosféře. Dá se tomu vůbec vyhnout? Účinnými pomocníky mohou být vykuřovadla.

Vánoční čas si spojujeme s vůní purpury či františků. Možností, jak vytvořit sváteční atmosféru, je ale mnohem více. Především jde o to vytvořit v sobě klid a najít spojení s láskou. A právě v tom nám mohou pomoci vykuřovadla. Z naší nabídky jsme vybrali celkem deset vůní. Některé s Vánocemi na první pohled příliš nesouvisejí, ale přesto mohou významně přispět k tomu, aby naše Vánoce byly opravdu šťastné a veselé.

Vůně pro úklid a očistu

Před Vánoci se obvykle snažíme uklidit a vyzdobit naše domovy. Vedle běžných čisticích prostředků se vyplácí použít i „energetické čističe“. Mezi ty můžeme počítat asi většinu vykuřovadel – některá z nich jsou však určené primárně právě k očistě. Sice nás nezbaví prachu a pavučin, ale třeba na staré křivdy, pocity viny či zlobu fungují skvěle.

Pokud je chcete vyzkoušet, nezapomínejte větrat. Otevřeným oknem mohou nežádoucí energie odcházet. Rovněž pomůže, pokud je budete vědomě posílat tam, kde nebudou nikomu škodit.

A tady jsou tři obzvlášť oblíbená energetická čistidla:

Šalvěj bílá

Na světě existuje asi 1000 druhů šalvějí. Svými účinky jsou si podobné, ale každá umí něco lépe než ty ostatní. Zatímco k věštění budoucnosti bývá používána šalvěj divotvorná a na bolest v krku se nejlépe hodí šalvěj lékařská, k vykuřování bývá používána šalvěj bílá.
„Tento druh americké šalvěje pochází ze západního pobřeží Severní Ameriky. Indiáni ji považují za nejposvátnější bylinu a velmi účinný lék. Je ceněna hlavně pro své očistné účinky, proto se používá před různými ceremoniemi a rituály. Velmi dobře pročišťuje místnosti i různé předměty, dokáže ale také vyčistit naši duši a pomoci při hledání cesty ve vlastním životě. Vůně při vykuřování je velmi jasná, typicky kořeněná a čerstvá,“ uvádí Michael Rymer z firmy Vykuřovadla Rymer. (Pořídit domů.)

Pelyněk stepní

Pelyněk má podobně jako šalvěj antiseptické účinky. Pelyněk pravý býval oblíbeným lékem našich babiček na trávící obtíže. Pelyněk stepní postrádá jeho výraznou hořkost a při spalování vydává velmi příjemnou vůni, ale jeho účinky jako vykuřovadla se podobají účinkům pelyňkového odvaru. Na energetické úrovni čistí prostor i tělo od toho, z čeho by se nám mohlo udělat špatně a co bychom obtížně trávili. Rozpouští vztek a uvolňuje napětí.
„Má silné očistné a ochranné účinky, uzemňuje a zklidňuje naši mysl. Pelyněk stepní představuje symbol indiánského duchovna a uctívání přírody. Všechny kmeny indiánů obývající velké planiny ho používají k obřadní očistě, zahnání negativních sil a duchů, způsobujících nemoci, k ochraně obydlí a jako nejposvátnější vykuřovadlo pro všechny obřady a modlitby,“ popisuje Michael Rymer. (Pořídit domů.)

Palo Santo

Palo santo je dřevo jihoamerického stromu, jehož český název je březule vonná. Peruánskými či kolumbijskými šamany bývá tradičně používáno k rituální očistě. Vůně „svatého dřeva“ je ve srovnání se šalvějí a pelyňkem plnější, sladší a zemitější.
„Palo santo zahání neštěstí a pohromy, odstraňuje otisky špatných energií a negativních sil. Má rovněž uklidňující vlastnosti, otevírá ducha a umožňuje vstup do jiné reality. Spalujte jej pokud potřebujete silně očistit prostor nebo osoby. Pomáhá při únavě způsobené nervovým vyčerpáním a uklidňuje. Zároveň zvyšuje citlivost k jemnohmotným vibracím a navozuje věštecké schopnosti,“ doporučuje Michael Rymer. (Pořídit domů.)

Vůně pro sílu a zdraví

Pokud vám v rámci vánočních příprav začnou docházet síly, nepřehlížejte to a nečekejte, až vám tělo vyšle důraznější zprávu, třeba v podobě nachlazení. Přestaňte se soustředit na všechny ty dárky nebo cukroví a věnujte pozornost přímo sobě a svým blízkým. Osvěžte se a zůstaňte zdraví. Pomoci vám v tom může například cedrové a santalové dřevo či myrha.

Cedr atlaský

Cedr je mimořádně silný strom. Dorůstá až do výšky 40 metrů. Jeho blízkost, ale i spalování cedrového dřeva posiluje tělo i ducha. Dodává čistou a jasnou energii, vitalitu, chuť do života a důvěru v něj. Zlepšuje náladu, vede nás k odpuštění, podporuje schopnost učit se a soustředit se. Čistí dýchací cesty a obecně zvyšuje odolnost organismu vůči nemocem.
„Cedr uklidňuje při silné nervozitě a stresu. Podporuje nás při meditaci a rozjímání, probouzí svatého vnitřního rádce,“ doplňuje Michael Rymer. (Pořídit domů.)

Santalové dřevo červené

Dřevo křídloku santalového patří podobně jako dřevo bílého santalu k nejvzácnějším a nejceněnějším na světě. I jejich účinky jsou obdobné. Projasňují mysl, probouzejí životní sílu, naději a optimismus. Člověka spojují s jeho vlastním středem a harmonizují.
„Červené santalové dřevo dodává energii a oživuje. Jeho vůně je teplá, dřevitá, vytváří příjemnou a spokojenou atmosféru,“ říká Michael Rymer. (Pořídit domů.)

Myrha

Myrha je velmi ceněná pryskyřice myrhovníku. Bývá označována za „matku všech pryskyřic“. Je jedním z darů, které přinesli tři „králové“ do Betléma právě narozenému Ježíškovi. Už tehdy byla podobně jako další dva dary, kadidlo a zlato, považována za vzácnost. Lidé si ji zvykli užívat na ochranu před rozličnými infekčními chorobami – zejména před těmi, které postihují dýchací cesty. V dobách morových ran ji nosívali přímo v ústech. Myrha však chrání i duši. Pomáhá vyhnout se depresím a rozpouští úzkosti. Její vůně je specificky hořká a hřejivá.
„Myrha nás spojuje se zemí, uklidňuje, zpomaluje, stahuje a zahušťuje. Dokáže zklidnit namáhanou mysl. Symbolizuje ženskou smyslnost, klín Matky Země. Umožňuje nám stát oběma nohama na zemi a spojit se s přírodou,“ popisuje Michael Rymer. (Pořídit domů.)

Vůně pro uvolnění a dobrou náladu

Právě v největším shonu je někdy nejlepším řešením prostě vypnout. Vůbec nic nedělat. Jenom být – se sebou, případně se svými duchovními průvodci a spojenci. Pomoci nám v tom mohou například jemné a uvolňující vůně damary, kosatce či sandaraku.

Damara

Damara je pryskyřice získávaná ze stromů z čeledi dvojkřídláčovitých rostoucích zejména v jihovýchodní Asii. Damara znamená v malajštině světlo a také se jí říká kočičí oko. Tomu odpovídají i její účinky. Dokáže projasnit mysl, je-li spalována, do prostoru i do duší vnáší světlo, přispívá k rozpuštění obav, úzkostí a melancholie.
„Její vůně je čirá, jemně éterická a citrónová. Přináší dobrou náladu, vyvolává jasnozřivost a pomáhá spojit se s bytostmi světla, například s anděly. Zahání zádumčivost a žal a odbourává depresivní náladu,“ uvádí Michael Rymer. (Pořídit domů.)

Sandarak

Sandarak je pryskyřice cypřišovité dřeviny, rostoucí v Alžíru, Maroku a Tunisu. Má zde široké léčebné využití. A to nejen díky svým silným uklidňujícím a uvolňujícím účinkům. Podle místních obyvatel totiž zahání duchy nemocí. Při vykuřování vydává balzámovou, mírně nasládlou, ovocnou a ušlechtilou vůni.
„Sandarak spalujeme při psychické vyčerpanosti, stresu a poruchách spánku. Projasňuje a posiluje, vnitřně očišťuje. Dokáže neutralizovat vzorce negativních vibrací,“ zdůrazňuje Michael Rymer. (Pořídit domů.)

Kosatec

Spalování kořene kosatce začalo být rozšířené v antickém Řecku. Latinský název rostliny – Iris – odkazuje na bohyni duhy, která byla podobně jako Hermés i poslem bohů. Kosatec proto můžeme spalovat, potřebujeme-li se spojit s božstvím. Jeho jemná květinová vůně zároveň uvolňuje, ztišuje a uklidňuje.
„Od dávných dob až do dneška se používá také jako prostředek pomáhající odpoutání a osvobození, usnadňující umírání a odchod na onen svět. Božská průvodkyně Iris vedla duše zemřelých podél duhy do říše věčného míru. Zároveň má ušlechtilá vůně kosatce také smyslně erotické účinky a podporuje vnímavost,“ doplňuje Michael Rymer. (Pořídit domů.)

Vůně pro vánoční atmosféru

Podaří-li se nám o Vánocích zůstat otevření a uvolnění, získáme příležitost vnímat výjimečnou atmosféru těchto dní – to, čemu se říká kouzlo Vánoc. Na úrovni čichových vjemů k němu přispívá například vůně jehličí, cukroví, purpury či vánočních františků. Ty jsou tradičně vyráběny z lipového dřeva a z kadidla, které je obecně považováno za vůbec nejdůležitější vykuřovadlo.

Kadidlo

Kadidlo, latinsky olibanum, je snad nejznámější vonná pryskyřice. Získává se z kmene či větví kadidlovníku, jehož různé druhy rostou v Arábii, v Africe i v Indii. Užíváno bylo již ve starověkém Egyptě, k balzamování mumií a samozřejmě k vykuřování, k němuž je používáno dodnes. Pro své účinky je důležitou součástí mnoha náboženských obřadů, v naší křesťanské kultuře je přímo nepostradatelné. Nejenže vytváří výjimečnou, slavnostní atmosféru, ale především podporuje vědomé bytí a prožívání přítomného okamžiku.
„Patří mezi nejúčinnější čističe atmosféry na duchovní i fyzické úrovni, vytváří pocit průzračnosti, zbožnosti, čistoty a klidu. Staví most mezi fyzickou a duchovní rovinou bytí, říká se, že s jeho vůní můžete poznat Boha. Jedná se o silný stimulant lidského ducha, snižuje stres, uvolňuje napětí, je vhodným doprovodem modliteb a meditací, rozšiřuje vědomí,“ shrnuje Michael Rymer. (Pořídit domů.)

Trauma jako dar

maitrea — Tue, 23 Nov 2021 07:11:50 +0000

Trauma jako dar maitrea Út, 11/23/2021 - 08:11

Tuto neděli začíná advent, a protože za sebou máme poněkud zvláštní rok, dovolujeme si vám nabídnout možná poněkud zvláštní vánoční výběr knih. Třináctka vybraných titulů má jednoho společného jmenovatele: trauma.

Sociální izolace, nejisté podmínky, rozdělení společnosti na očkované a neočkované, ale i samotný covid ve své základní roli – tedy v roli podivné nemoci – vytvářejí živnou půdu pro duševní problémy pramenící z nezhojených traumat. Tato nemoc může člověka vyčerpat nejen fyzicky, ale i psychicky. K jejím nepříjemně častým dlouhodobým následkům patří podle statistik úzkostná porucha či chronická únava.

Když nám chybí energie, zranění, o nichž jsme doufali, že nejsou víc než dávno zahojené dětské šrámy, na nás mohou zaútočit strašlivou silou.

Jsme-li oslabení, těžko v sobě hledáme dostatek lásky a světla, kterými bychom mohli své trauma prozářit. Ale na všem zlém je něco dobrého. Slabost nám dává příležitost naše nezpracovaná traumata snadněji uvidět. Pak je můžeme lépe přijmout, a tím i uzdravit.

Topíme-li se ve víru svého traumatu, často nevidíme východisko. To však neznamená, že východisko neexistuje. Lidé jako Arthur Janov, Peter Levine či Maggie Klineová sepsali své průvodce a vytvořili mapy cest z temnoty ke světlu.

Třináct vybraných knih o traumatu spojuje nejen téma, ale často i názory jejich autorů. Aspoň jeden najdeme v nějaké podobě vyjádřený snad v každé z nich: Trauma, tedy to, co člověka zranilo, bolelo a oslabovalo, je zároveň potenciálním pokladem, darem, v němž je ukryta cesta k poznání, k síle a ke svobodě.

Tady je třináct klenotů ze sbírky nakladatelství Maitrea, které učí, jak trauma přetavit ve zdroj osobní síly:

Němé zpovědi

Jak se tělo zbavuje traumatu a obnovuje harmonii
Peter A. Levine

Kniha Němé zpovědi vychází z myšlenky, že trauma není ani onemocnění, ani porucha, nýbrž zranění způsobené pocity děsu, bezmoci a ztráty. Toto zranění je možné zhojit, zapojíme-li naši vrozenou schopnost samoregulace. Peter A. Levine čerpá z bohatých zkušeností ze své klinické praxe, komparativních studií mozku, vlastního bádání v oblasti stresu a pečlivého pozorování zvířecího světa. Kniha elegantně mísí nejnovější poznatky z biologie, neurovědy a bodyterapie, aby dokázala, že když v sobě propojíme zvířecí instinkt a rozum, můžeme se stát celistvějšími lidskými bytostmi.

Léčba traumatu

Program probuzení moudrosti těla
Peter A. Levine

Vědecké studie ukazují, že lidé, kteří přežili nehody, přírodní katastrofy nebo traumata v dětství, často trpí dlouhodobými příznaky od úzkostí a depresí přes nevysvětlitelné bolesti a únavu, až po různé druhy onemocnění.
„Trauma je nevyhnutelným životním faktem,“ konstatuje Dr. Levine, „nemusí být ale doživotním trestem.“ Tento praktický manuál vás naučí základům sebeléčebné metody, která sleduje příznaky traumatu až k jejich skrytému zdroji v těle a vrací tak lidem jejich ztracenou přirozenost.
Kniha Léčba traumatu je „návodem k použití“ teorie, kterou Dr. Levine poprvé představil ve svém celosvětově proslulém díle Probouzení tygra (Maitrea, 2011).

Trauma a paměť

Pohled do živé minulosti mysli a těla
Peter A. Levine

Kniha je dalším pozoruhodným příspěvkem Dr. Levina k problematice léčby traumatu. Srozumitelným a poutavým jazykem, s odkazy na seriózní neurovědeckou literaturu, popisuje různé typy paměti, jejich základní neurologické mechanismy a jejich význam v práci s traumatem. Trauma a paměť je neocenitelnou publikací pro terapeuty, kteří se chtějí zdokonalit ve své praxi, i pro laiky, kteří chtějí lépe porozumět tomu, jak mysl a mozek uchovávají a rozřešují traumata.

Prevence traumatu u dětí

Průvodce k obnovení důvěry, vitality a odolnosti
Maggie Klineová, Peter A. Levine

Je zarážející, kolik dětí je úzkostlivých, depresivních, hyperaktivních a odtažitých. Milióny dětí byly šikanovány, zažily násilí nebo zneužití. Mnoho dalších dětí bylo traumatizováno v důsledku „obyčejnějších“ událostí, jako jsou lékařské zákroky, nehody či rozvod. Kniha Prevence traumatu u dětí pomáhá rodičům, kteří chtějí pomoct svým ustaraným a utrápeným dětem. Nabízí jednoduché, avšak velmi mocné nástroje, které děti chrání před nebezpečím a pomáhají jim znovu se navrátit k rovnováze poté, co zažily strach a pocit přehlcení.

Trauma očima dítěte

Probouzení obyčejného zázraku léčení. Od raného dětství po dospívání
Maggie Klineová, Peter A. Levine

Základní pravda, kterou autoři v knize Trauma očima dítěte přinášejí, je, že dospělí mají nejprve věnovat pozornost vlastnímu emočnímu stavu, protože děti mohou uvolnit své napětí pouze v přítomnosti klidného, schopného a konejšivého dospělého.
Levine a Klineová nám dávají příležitost naučit se léčit trauma tím, že budeme následovat toho nejlepšího učitele: naše vlastní tělo. Techniky „prevence" traumatu, které Levine a Klineová v této knize přinášejí, jsou dokonalé svou moudrostí a jednoduchostí.

Revoluční metoda uvolňování traumatu

Překonej své nejtěžší krize
David Berceli

Kniha Revoluční metoda uvolňování traumatu ukazuje, jak se stres, úzkost a trauma podepisují na naší psychické a fyzické kondici. Jak ale její autor dokládá, i ta nejotřesnější zkušenost nám může otevřít cestu ke spokojenějšímu a smysluplnějšímu životu. Neocenitelnou výhodou Berceliho metody je to, že ji může používat kdokoli kdekoli na světě. Tato jednoduchá sestava cviků může vrátit ztracenou rovnováhu, životní stabilitu a duševní pohodu i osobám trpícím vážnou posttraumatickou stresovou poruchou. Metoda uvolňování traumatu může být také účinným doplňkovým nástrojem pro všechny terapeuty, psychology, životní kouče, pracovníky záchranných složek a další profesionály povolané k nápravě lidského zdraví.

Provázení traumatem

Každodenní průvodce péčí o sebe při péči o druhé
Laura van Dernoot Lipsky

Jak si udržet jasnost mysli a moudrost tváří v tvář utrpení? Laura van Dernoot Lipsky sestavila kompas pro ty, kteří řeší traumatizující situace, či pomáhají traumatizovaným lidem – ať už proto, že to patří k jejich profesi, nebo je to součást jejich osobního života. Kniha Provázení traumatem ukazuje, jak rozvinout kvalitu všímavé přítomnosti a udržet si odstup od zahlcení a myšlenky, že nikdy nemůžeme udělat dost.
Laura van Dernoot Lipsky má dlouholeté zkušenosti s prací s traumatem a ve své knize přináší hluboký a citlivý průzkum často nevědomé daně, kterou platí lidé, kteří se snaží udělat ze světa lepší místo. Možná se cítíme unavení, jsme cyničtí nebo umrtvení. Tyto a další symptomy podkopávají naši energii a efektivitu, kterou nutně potřebujeme, abychom byli prospěšní ostatním.

Prvotní otisky

Význam událostí prenatálního období a porodu
Arthur Janov

„Poslední dobou vychází tolik knih o výchově dětí, že rodiče, kteří je čtou, mohou snadno získat pocit, že vychovat zdravé dítě je téměř nemožné. Je toho tolik, co musí člověk vědět, a tolik věcí se může pokazit. Rád bych proto zdůraznil, že smyslem knihy Prvotní otisky není ještě více komplikovat již tak nelehkou situaci rodičů, ale osvětlit jim, které události prenatálního období vývoje dítěte a porodu na něj mohou mít vliv. A kromě toho, mým hlavním záměrem je pomoci rodičům v tom, aby mohli dát svým dětem co nejlepší podmínky pro zdravý život.
Doufám, že se mi podaří alespoň trochu ozřejmit, jak se stáváme tím, kdo jsme, a jak rané zkušenosti formují naši osobnost, zájmy a přesvědčení – a stejně tak i nutkání, obsese a symptomy,“ říká Arthur Janov.

Primární terapie

Jak získat přístup k potlačeným pocitům a využít jejich energii k uzdravení
Arthur Janov

Neurologie a psychologie, dva obory, které by se měly vzájemně doplňovat a spolupracovat na léčbě duševních onemocnění, se již dlouho diametrálně rozcházejí. Zatímco neurologové hledají klíč k lidské povaze v mikroskopickém světě neuronů, psychologové zkoumají lidské chování na úkor studia mozku. Kniha Primární terapie, plod více než třiceti let intenzivního psychologického výzkumu, tuto propast překlenuje. Ukazuje, proč je láska nejdůležitějším faktorem pro zdravý vývoj mozku. Přehledně a srozumitelně objasňuje, proč, chceme-li se skutečně uzdravit, musíme sestoupit do nejtemnějších zákoutí mozku, a naplno si prožít své prvotní zkušenosti, jež dodnes ovlivňují naše chování.

Biologie lásky

O vlivu rodičovské lásky
Arthur Janov

V Bilologii lásky se dozvíte, jak nás v raných stadiích života ovlivňuje rodičovská láska: jak formuje náš mozek a poznamenává nás na zbytek života. Co v této knize nenajdete, je klinická neurobiologie. Revoluční objevy na poli výzkumu lidského mozku si žádají, aby byly poznatky z oboru neurologie spojeny s pozorováními z klinické praxe a prezentovány populární formou. Tato kniha je psána pro laika, který se chce dozvědět, jak pocity a emoce – to, co námi „hýbe“, když cítíme – ovlivňují náš život.

Všímavý terapeut

Vnitřní nazírání a nervová integrace – příručka pro klinickou praxi
Daniel J. Siegel

Z vědeckých výzkumů vyplývá, že nejdůležitějšími faktory, jež mohou přispět ke klientovu uzdravení, jsou terapeutova přítomnost a styl, jakým komunikuje s klientem. Obětavost, účast a soucit terapeuta, který zůstává všímavý ke svému já – a ke vztahu mezi tímto já a klientem – mohou mít na průběh terapie skutečně zásadní vliv.
Kniha Všímavý terapeut podrobně objasňuje pojem „všímavost“ a ukazuje, jak lze tuto vlastnost pěstovat v terapeutických vztazích (a nejen v nich). Kniha je psána osobitým stylem – autor se v ní obrací přímo ke čtenáři jako kolegovi v neformální, a přesto do hloubky vedené diskusi o mysli, mozku a mezilidských vztazích.

Body-psychoterapie

Psychoterapie orientované na tělo
Tree Stauntonová

V minulosti nebyla praxe body-psychoterapie brána v profesionálních kruzích tak vážně jako tradičnější psychoterapeutické přístupy. Kniha Body-psychoterapie obnovuje rovnováhu a nabízí vhledy do mnohotvárnosti přístupů v oblasti psychoterapie orientované na tělo. Najdeme v ní příspěvky řady renomovaných autorů (mezi jinými Rose Cameronové či Bernda Eidena).
Kniha jako celek ukazuje, jak může být body-psychoterapie uzdravující, hojivá a prospěšná.

Jóga v terapii

Trauma-sensitivní jóga jako pomocník při léčbě traumatu
David Emerson

Při léčbě klienta, který trpí interpersonálním traumatem jako je chronické zneužívání v dětství nebo domácí násilí, nemá verbální terapie vždy ten nejlepší efekt. Odborníci v oblasti duševního a mentálního zdraví většinou souhlasí, že v případech komplexního traumatu se v těle nachází a manifestuje mnoho utrpení – sebenenávist, stud, strach… Přeorientování se na tělo a vytváření „tělesného pocitu“ může být v takových situacích klíčem k bolesti i k léčení.
Kniha Jóga v terapii představuje Trauma-sensitivní jógu (TSJ) – program pro traumatizované klienty, který jim pomáhá v bezpečném a vědomém propojení s vlastním tělem. Jednoduché techniky jsou zde prezentovány uceleně a ve stručném a čtivém formátu.

Přejeme vám nejen šťastnou ruku při výběru té pravé knihy, ale především klidný, uvolněný, láskyplný a zdravý advent.

V duálním světě nejde myslet jenom pozitivně

maitrea — Mon, 08 Nov 2021 09:16:41 +0000

V duálním světě nejde myslet jenom pozitivně maitrea Po, 11/08/2021 - 10:16

Co je vlastně sebevědomí? Jak zacházet s obětí, kterou máme v sobě? A co nám Louise Hayová před svou smrtí nestihla prozradit o pozitivním myšlení? O tom si povídala labužnice života Vendula Šmídke (Kociánová) s Jakubem Moulisem.

Nahrávku celého rozhovoru si můžete poslechnout také na Spotify.

A tady si můžete přečíst aspoň krátkou ukázku z rozhovoru o tom, jak se vyrovnat s pocity, které nás staví do role oběti, oslabují nás a nedovolují nám být sebevědomí:

„Když se při vzpomínce na nějakou událost z dětství objeví emoce, je pořád aktivní. Pak přestávám být dospělá, skoro čtyřicetiletá Vendula a stává se ze mě pětiletá Vendulka. A tady odtud si můžeme vzít zpět svou sílu. Ze všeho toho neodpuštění, nenávisti, nepochopení, odmítnutí, nedostatku pozornosti… Když v sobě máme tyhle kousky, nemůžeme být sebevědomí,“ konstatuje vztahová poradkyně Vendula Šmídke (Kociánová).

Odmítnutí, nedostatek pozornosti… to jsou všechno pocity, které nás mohou dostat do role oběti. A klasický osobní rozvoj říká: Oběť je špatně, tvůrce je dobře. Jenže pokud tu svou oběť neprožiju a jenom ji odstrčím, ona tam pořád zůstane. Jak to s ní tedy máme dělat?

Když si neprožiju oběť, nemůžu být tvůrcem. Nenajdu to, co mi ta situace dala. My jsme tady pod tlakem pozitivního myšlení, které nám zavedla Louise Hay. A bylo to super. Odkryla nám tím úplně nový svět… a pak si umřela, jenže ono bylo třeba jít hlouběji – a uvědomit si, že v duálním světě nejde myslet jenom pozitivně. Pokud si dostatečně neprožiju oběť (ale to neznamená, že v ní budu roky, to už je deprese) bude mi to chybět.

Prožít si oběť, to znamená třeba: Měla jsem to těžké, byli na mě zlí, bylo to hrozné. Já jsem chtěla zpívat a oni mě donutili být ekonomka. Bože, proč?… Právě tady tímhle prožíváním se prokousávám tímhle svým bahnem ke hvězdičce, k malinkatému světýlku, které ve mně zbylo.

Když se tím bahnem neprokoušeme, nedostaneme se k sobě. Když oběť odstrčím a chci být hned jenom tvůrce, je to jako bych na tu svou hvězdičku obalenou bahnem hodil krásnou, zlatou dečku – a začal si myslet, že jsem tvůrce. To pak ale dopadá tak, že se budu stále snažit něco dělat, ale furt mi to nepůjde. Pořád to nebude ono.

Ale když si vzpomenu na to, jak těžké to pro mě tenkrát bylo, když si to připustím, dostanu se k té hvězdičce, budu si ji moct vzít a říct: Pojď ke mně, miláčku… A jsem zpátky.

Někdo bude mlátit hlavou o zem, někdo bude jenom tiše plakat a pak se probudí s pocitem úlevy. Někdo si to musí protrpět, bude ležet na zemi a kroutit se. – Jde o to, jak hutné to své bahno máte. A je třeba se dostat do toho úlevného „Ach…“

Co pak s tou obětí?

Oběť pak potřebuje být uctěna. Nemůžeme jí prostě říct: Táhni! Já tě tady nechci! Ona tam totiž celou dobu byla z nějakého důvodu. Pravděpodobně proto, že když jsme v dětství prožili něco silně ošklivého, něco, co nám ublížilo, oběť se objevila, aby nás chránila před prožíváním dalších ještě bolestnějších věcí. Navíc nás něco naučila.

Každá věc, každá situace, každý člověk, jsou tady proto, aby tě něco naučili, aby tě blíže posunuli k sobě. Tak mi přijde fér poděkovat.

A co spirálovité znovuprožívání oběti?

Někteří lidé říkají: „Ale já už brečím roky – a furt nic.“ Já jim na to říkám: „To si jenom nedobrečela do konce.“ Stává se, že pláču, pláču, pláču... a pak mě něco vyruší a já to nedopláču.

Vaše oběť vám ve skutečnosti nikdy nechce ublížit… problém je váš odpor k ní. Vy ji odmítáte, ohrožujete, a proto se musí bránit, proto někdy vypadá hrozivě. Když si oběť dostatečně prožijeme a přijmeme ji, přijde prázdný prostor, nastane taková mezera, kdy to musíš vzdát a rezignovat… a z toho se pak zrodí nový kvítek… Uvědomění, že to už bylo dávno a že už to nemusím opakovat… a pak pochopení a radost. Když vydržíte s tím prázdným prostorem, ono se to samo zaplní, přijde nové semínko, nový program a ten už bude v jiné kvalitě. Buď v pohodě. A život ti za to začne platit – za to, že jsi se se sebou usmířil a že je ti se sebou dobře.

Co při téhle práci pomáhá?

Schopnost sebereflexe. Něha. To, že na sebe netlačím, že na sebe nejsem zlý. Nechám být to, co je třeba nechat být. Být jako řeka. Plout, nechat se unášet proudem. A nesrovnávat se – Různí lidi to mají různě, jdeme po různých cestách a poznávání své cesty je právě ta zábava. Ano, jednou se dostanu do bodu, kdy budu v jednotě. Tady jsem ale přišla být v dualitě. Takže nemá smysl na sebe tlačit, že je třeba někam dojít.

(Více o tématu se můžete dozvědět ve videokurzu Sebevědomí je produktem sebelásky.)

Jak uctít smrt

maitrea — Fri, 22 Oct 2021 07:39:39 +0000

Jak uctít smrt maitrea Pá, 10/22/2021 - 09:39

Dušičky, Samhain, Halloween, Día de los Muertos… název si můžeme vybrat. Podstata tohoto období však zůstává stejná. Je to čas, kdy je hranice mezi světem živých a světem mrtvých nejtenčí a tudíž i nejpropustnější. Jak s ním pracovat?

Nadcházející čas je tradičně spjat se smrtí, a to nejenom v podobě odchodu duše z jejího fyzického těla, ale i v jejím širším významu – tedy v podobě změny, která s sebou nese zánik starého. „Aby mohlo něco nového vzniknout, musí zákonitě část toho starého umřít. Tento čas nám pomáhá opouštět to, co nám již neslouží,“ připomíná ceremonialistka Lilia Khousnoutdinova a dodává, že přitom můžeme hledat oporu i u svých zemřelých předků.

V určitých situacích ale můžeme cítit, že nás naši předkové podpořit nemohou či nechtějí. Pak je dobré soustředit pozornost na smíření se s nimi. „Možnosti odpuštění a léčení vztahů zůstávají otevřené stále – i když jde o vztah k člověku, který již nežije,“ zdůrazňuje průvodce vědomým sněním Robert Moss. Pochopení a přijetí naší rodové minulosti jsou přitom vždy první kroky na cestě k osvobození se od rodových programů, které jsme se rozhodli opustit.

Právě k takové práci jsou nadcházející dny nanejvýš vhodné – k opouštění, ukončování, loučení a proměňování. „Vše, co umírá a touží být opuštěno, teď volá po tom, abychom to nechali odejít a projít procesem přeměny. Zapalte v krbu nebo venku oheň či svíčku a proveďte oběť. Můžete tak zažít osvobození, které přináší smrt v okamžiku, kdy uvolníme zaťatou pěst s něčím, na čem jsme lpěli. Může to být starý zvyk, myšlenka, vztah nebo proces volající po přeměně. Napište si na papír, o co se jedná, případně můžete symbolicky svoji oběť vmyslet do bylin jako je šalvěj nebo sušený rozmarýn. Pozorujte, jak vaše oběť shoří na prach,“ doporučuje jogínka Shiva Rea v knize Opatruj oheň svého srdce.

Když staré odchází, vzniká prostor pro nové

Jak si sami vytváříme svůj svět? S čím konkrétně nám přitom mohou pomoci naši zesnulí předkové? A jak odlišit konstruktivní vizi od klamných iluzí? Ptali jsme se učitele snění, přímého žáka Roberta Mosse a překladatele Aktivního snění Petra Němčanského.

Brzy budou Dušičky. O co bychom přišli, kdybychom v tento čas nevěnovali pozornost svým zesnulým předkům?

S ubývajícím světlem se stahujeme dovnitř, z krajiny zalité sluncem do našich příbytků a někteří i více do nitra. Pokud se dokážeme odpojit alespoň na chvíli od vnějšího světa a dovolíme si zůstat v tichu, uslyšíme hlasy, které mohou patřit i našim předkům.

Nakolik se se svou minulostí a s rodovým dědictvím dokážeme vypořádat je na nás. Každý by chtěl žít ve svobodě, ale jinak než uvědoměním si toho, co nás znesvobodňuje se ke své skutečné svobodě ani nepřiblížíme. Mohou to být programy zděděné od našich předků – pokrevních, národních, kulturních i druhových.

Dušičkový čas bývá doporučován jako vhodná doba ke spojení se s předky a k tomu, abychom je poprosili o radu. Ale co když člověk potřebuje poradit s něčím, o čem je přesvědčený, že si s tím jeho předkové sami nevěděli rady?

Na světě dosud přežívají tradice, v nichž se živí lidé se svými předky radí na denní bázi. V západní kultuře jsme však byli dlouho vedeni k tomu, že život smrtí končí. Učíme se teď znovu hledat to, co je pro člověka přirozené. Vypořádat se se svou minulostí, uzdravit své návyky, odložit to, co nepotřebujeme a ponechat si to, co nás posiluje, je jednou z cest jak život i své předchůdce uctít. Avšak přistupovat k aktuálnímu životu opravdově pro mě také znamená vnímat každý okamžik jako nový a naprosto neznámý.

Vede-li nás v jednání nějaká nevědomá rovina a nejednáme tak, abychom sami se sebou byli spokojeni, učíme se z vlastních chyb přistupovat k sobě a k okolí vědoměji. Ani v případě, že je taková nevědomost rodová, nemusí být marné spojit se s předkem, ke kterému nás to táhne. Je totiž možné, že se náš předek v určité oblasti svého vývoje po své fyzické smrti posunul a jeho rada z onoho světa bude jiná, než by byla, dokud byl ještě naživu.

Jak mě mohou moji předkové podpořit při realizaci mých snů a vizí?

Řekl bych, že velmi a že to v hojné míře dělají, mnohdy dokonce aniž bychom o tom věděli. Rovina, odkud s námi komunikují a působí na náš svět, je nám nejblíže ve snech nebo v hlubších ponorech vědomí, třeba v meditaci nebo v přírodě.

To, že jejich působení nevnímáme, ale neznamená, že oni nás nevidí. Kolik pozornosti, síly a lásky mohou našim životům věnovat ovlivnit nemůžeme. Jak se k našim životům budou stavět, však ano. Nabízí se přísloví „Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá.“ Milujeme je, nebo nenávidíme? Máme z nich stále podvědomý strach? Bojíme se, že v jejich očích nejsme dost dobří? Že nejednáme v souladu s jejich očekáváním? Nebo jsme dospěli a věříme vlastním snům a vizím natolik, že je dokážeme realizovat?

„Naše schopnost tvořit si vlastní svět tedy závisí na míře naší moudrosti. Ta je vždy spojená s pokorou, úctou a soucitem,“ připomíná Petr Němčanský.

Setkal jsem se s mnohými případy, kdy k lidem přišel jejich zesnulý rodič, prarodič nebo přítel a přinesl důležitou radu, ale většinou byla taková návštěva nečekaná. Vnímal jsem také mnohokrát, že i naši zesnulí předkové se ve své rovině bytí vyvíjejí a věnují se svým věcem. Po jejich smrti, může být těžší zaslechnout jejich skutečný hlas a rozpoznat ho od podvědomého ševelu, který v nás zanechali. Ale děje se to. A někdy k nám mohou promlouvat a posilovat nás i předkové z větší dálky, ti, s nimiž jsme se fyzicky nikdy nepotkali. Jeden můj kamarád se tak od svého dávného předka – nebo snad od svého vyššího já – naučil v naprosto vědomém snu hrdelní zpěv, po čemž už dlouho toužil.

V mnoha šamanských tradicích bývá snění či přesněji řečeno „vysnívání si budoucnosti“ považováno za nástroj tvoření reality. A vlastně nejenom v nich – kvantování a nejrůznější vision boardy si našly cestu i do docela obyčejných evropských domácností. Jenže co když naše sny či vize jako prostředek tvoření reality nefungují? Kde může být chyba?

Z vlastních zkušeností i zkušeností Roberta Mosse a jeho studentů vnímám, že snový svět je stejně skutečný, jako svět každodenní skutečnosti. Pak se nabízí otázka, stvořil jsem hrnek, z něhož piju kávu, déšť za oknem, světlo v místnosti? Je pak podstatné, nacházíte-li se ve snové, nebo v běžné realitě? Řekl bych, že je, ale jen do určité míry. Hrnku ve snu může narůst srst, oknem, za nímž prší, můžete vyletět a zjistit, že letíte nad vyprahlou pouští… V běžné realitě se vám to asi nestane, ale otázku, zda jsem si svůj svět skutečně vytvořil, si budu klást tady i tam.

Míra, jakou můžeme svůj svět ovlivňovat, je dána, jak praví mnohé šamanské tradice, naší osobní silou a mírou pochopení tvůrčího řádu. Naše schopnost tvořit si vlastní svět tedy závisí na míře naší moudrosti. Ta je vždy spojená s pokorou, úctou a soucitem.

Jak poznáme, že naše sny jsou konstruktivní, že nás skutečně podporují? Co když jde jen o krátkodobě příjemné denní snění, únik, jehož cílem může být přehlušení aktuální nespokojenosti a výsledkem to, že se ztratíme v iluzorním světě, odpojíme se od reality a zanedbáváme své skutečné potřeby? Dá se nějak odlišit snění, které pomáhá měnit realitu, od snění, které od toho člověka naopak zdržuje?

Klíčový je pocit. To, jak daný sen sami vnímáme. Pokud nás vesmír podporuje, dává nám to velmi hlasitě najevo. Pokud nás nepodporuje, dává nám to také dost jasně najevo. Jedna z metod Roberta Mosse se jmenuje Pouliční tarot. Položíte vesmíru otázku a pak vyjdete na ulici. Věnujete pozornost všem neobvyklým věcem, které se vám přihodí. Může to být útržek rozhovoru, který zaslechnete v tramvaji, kočka, která vám přeběhne přes cestu, nebo nápis na zdi. Když jsem se měl stěhovat do Severních Čech, nebyl jsem si jistý, zda mohu všechno opustit a začít úplně znovu na jiném místě. Při loučení se svým původním domovem jsem se náhodně podíval z okna restaurace, ve které jsem zrovna byl, a odpověď na svou otázku jsem si přečetl na billboardu napsanou písmeny aspoň metr vysokými, abych ji opravdu nemohl přehlédnout. Pocit, který se pak uvnitř dostavil, byl jasný jako slunce. Ano, můžu.

Robert Moss říká, že jako korektiv našich denních klamů mohou sloužit noční sny. Dá se s tím nějak pracovat?

Se svými sny se můžeme radit. Já to dělám třeba tak, že než jdu spát, položím svým snovým průvodcům otázku: „Jaké to bude, když…?“. Dříve se mi stávalo, že jsem na otázku ráno zapomněl a snu, který mi připadal nepodstatný, jsem nevěnoval pozornost, proto si teď radši svou otázku nebo záměr předtím, než usnu, napíšu do snového deníku. Velmi často se stává, že jazyk, jakým mi sen odpovídá, musím pak teprve rozklíčovat. Takže pokud chci vědět, jestli jsem mimo nebo takzvaně v proudu, komunikuji se svým okolím všemi dostupnými cestami a kanály, dokud si nejsem jistý, že jsem v tom správném proudu, v němž chci dál pokračovat životem. Někteří lidé používají karty, kyvadlo, psychologa nebo hospodu. Já používám sny a synchronicitu – nebo, chcete-li, znamení.

Zkusme konkrétní příklad: Žena sní o princi na bílém koni. Ve svém snu se setkává s pohledným, silným, bohatým, moudrým, pečujícím, … prostě ideálním mužem. Zamilují se do sebe, vezmou se a pak spolu na nějakém krásném místě žijí šťastně až do smrti. Proč takový typ snů, přestože do něj jeho „majitelka“ či „majitel“ dokáže vložit mnoho energie, často nepomůže vytvořit žádaný stav?

To opravdu nevím. Může to být způsobeno mnoha faktory. Pokud někdo do svého snu opravdu investuje mnoho energie a pozornosti, a přesto není schopen (nebo schopna) manifestovat žádného prince nebo princeznu, má třeba zůstat zatím sama nebo sám a něčemu se ještě naučit, snad trpělivosti nebo jiné dovednosti či ctnosti, kterou pak bude moct ve vztahu využít. Sny se mohou materializovat mnoha způsoby. K jejich uskutečnění nás mohou vést různé cesty. A nic není zadarmo – ani materializovaný sen.

Nemalou roli hraje i fakt, že své vize a přání můžeme tvořit z části vědomě, ale velkou měrou se na nich podílí i naše podvědomí. Proto je někdy nesnadné nebo i nemožné – bez navázání dialogu se svou duší nebo svým vyšším já – vědět, co všechno nám hraje do karet a co nás zdánlivě brzdí.

Takže je třeba respektovat stav věcí a to, že něco prostě nejsme schopni dohlédnout… a nesnažit se přetlačit univerzum?

Hrajeme-li svou životní roli v harmonii se svou duší, se svým posláním a s moudrostí vesmíru, provedeme sami sebe pomocí snů a vizí po cestě tak, abychom ve svých životních zkouškách obstáli a žili šťastně. Pokud budeme ignorovat vyšší řád vesmíru, přírodu a touhu své duše, nepovede se nám dobře a nočních můr se nezbavíme ani v hrobě.

Když se trochu zamyslíte nad pomíjivostí a podaří se vám přitom zůstat ve svém středu, možná si uvědomíte, že všechno, co jste doposud prožila a prožíváte, mělo a má svůj smysl. Ztráty, nálezy a zase ztráty. Když se zadíváme do budoucnosti z tohoto středu a zůstaneme klidní, možná zahlédneme ve snu nebo vizi možnosti a uvědomíme si své volby, které v současnosti můžeme učinit, a dožijeme se budoucnosti, kterou jsme si vysnili.

Více informací o Petru Němčanském najdete na Samanskykruh.cz

Zapomínáme na své mrtvé?

Říká se, že Češi se neradi loučí – tedy alespoň když dojde na poslední rozloučení. Mnoho lidí je v dnešní době pohřbeno bez obřadu a často také téměř vzápětí zapomenuto. Na to, zda je to skutečně tak a co z toho plyne, jsme se ptali Blanky Dobešové, poradkyně pro pozůstalé ze spolku Ke kořenům.

Spolek Ke kořenům sdružuje tým lidi, kteří se věnují přírodnímu pohřebnictví. Ve spolupráci se Správou pražských hřbitovů založili Les vzpomínek, první český přírodní hřbitov, kde se popel zesnulých ukládá ke kořenům vzrostlých stromů.

V poslední době mnoho z nás nechává své blízké pohřbít bez obřadu. Praha prý v tomhle ohledu dokonce drží světové prvenství… Je to skutečně tak?

Ano, je to tak. Česká republika prochází krizí pohřebních rituálů. Asi třetina pozůstalých udělá jen kremaci bez obřadu. Odborné odhady uvádějí, že v Praze je to přes padesát procent – tedy, že každá druhá pozůstalá rodina neudělá žádné oficiální poslední rozloučení. V tomhle máme opravdu smutné světové prvenství.

Čím to je?

Z velké části je to způsobené tím, že lidem nedávají konvenční obřady v krematoriích smysl. Považují je za chladné a odosobněné, běžící jak na běžícím páse, s umělými květinami a umělými frázemi řečníků. Řada lidí nechce něčím takovým projít a je pak skvělé, když se jim podaří najít jinou cestu rozloučení. Třeba si udělají vzpomínkové setkání na chatě, vzpomínkový výlet na oblíbené místo zemřelého či rozptýlí popel třeba do řeky nebo k oblíbenému stromu.

To se může?

Česká legislativa je k tomu vstřícná. Povoluje uložení popela téměř kdekoli, pokud máte souhlas vlastníka pozemku.

O co vlastně lidé přicházejí, když se rozhodnou pro pohřeb bez obřadu?

Jedním z důležitých významů posledního rozloučení je, aby se spolu sešli lidé, kteří měli zemřelého rádi, sdíleli spolu bolest ze ztráty i hezké vzpomínky a vzájemně se podpořili. Když poslední rozloučení neproběhne, každý z pozůstalých je často na ztrátu sám. Zármutek se dnes často přechází stejně jako chřipka a časem někde „vyplave” – jako somatický problém, nebo jako téma na psychoterapii.

Jak se dá takovému „přechození“ vyhnout?

Ke zdravému procházení zármutkem patří, že si dáme čas ztrátu zpracovat a dopřejeme si prostor, abychom „projasnili” náš vztah k člověku, který zemřel. Prostor k odpuštění, poděkování, uznání věcí, které ještě potřebují pozornost. Má velkou sílu, když to můžeme udělat v kruhu blízkých. Z takového rozloučení pak odcházíme v lehkosti, neneseme si dál nic nezpracovaného a věřím, že ve stejné lehkosti a klidu díky tomu odchází i duše zemřelého.

Má podle vás naše společnost rezervy i v oblasti vzpomínání na zesnulé?

Když o Dušičkách vídávám na pražských hřbitovech davy lidí, nemám pocit, že bychom na své zemřelé úplně zapomínali. Je krásné se pak po setmění po hřbitově procházet a pozorovat všechna ta světla, která vlastně symbolizují naše spojení s předky.

„Světlo svíček symbolizuje lásku a život, které trvají i po smrti. Také symbolizuje všechny ty dobré hřejivé věci, které v nás naši zemřelí zanechali,“ připomíná Blanka Dobešová.

Nejsem si ale jistá, nakolik vědomě lidé zacházejí se symboly, které k tomu patří. Světlo svíček symbolizuje lásku a život, které trvají i po smrti. Také symbolizuje všechny ty dobré hřejivé věci, které v nás naši zemřelí zanechali. Kruhový tvar věnců odkazuje na věčný život, koloběh života a kruh rodiny. A květiny, které na hřbitov nosíme, v sobě zas nesou zprávu o tom, že krásné věci v našem životě jsou pomíjivé a že konečnost jejich krásu ještě zesiluje. Symbolicky tedy dává větší smysl nosit našim zemřelým spíše živé než umělé květiny. Nejdůležitější mi ale přijde, aby naše vzpomínání bylo životné a abychom se neostýchali hledat vlastní cesty vzpomínání.

Jak mohou takové cesty vzpomínání vypadat?

Já třeba na svou babičku nejraději vzpomínám při hře na klavír. Dědeček se mi zase vybaví vždycky, když doma děláme meruňkové knedlíky. Čím jsem starší, tím mi přijde důležitější mít vztah se svými předky „opečovaný” a ctít místo, které mají v mém životě.

O co vlastně můžeme přijít, když tohle opomíjíme?

Mně samotné vědomý vztah s předky dlouho nijak zvlášť nechyběl a myslím, že to tak má celá řada lidí. Až partnerské problémy mě dovedly k tomu zkoumat rodinné vzorce a zkusit rodinné konstelace. Na nich se právě ukázala až zázračná moc toho, jak je léčivé dát věcem z minulosti pozornost a úctu – vidět věci, které potřebují být viděny a uznány. Cítím teď od svých předků podporu, jako by mi stáli za zády a tiše mi fandili. A věřím, že i díky tomu „opečování” minulosti, jsem teď šťastně zadaná a těhotná. Zvláště teď v těhotenství cítím, jak život, který přišel od předků, protéká skrze mne a pokračuje dál. Myslím, že bez vztahu k předkům se dá v dnešní době dost dobře žít, ale sama jsem moc vděčná za pocit, že navazuji na své kořeny.

Váš spolek se jmenuje Ke kořenům. V lese vzpomínek se popel pohřbívá ke kořenům stromů. Co to přináší?

V Lese vzpomínek, kde pohřbíváme popel ke kořenům vzrostlých stromů, jsme od jeho vzniku v roce 2015 doprovodili už více než 600 rodin. Lidé nám často říkají, že jim objevení Lesa vzpomínek přineslo klid a úlevu. Že teď mají pocit, že jsou jejich zemřelí na tom správném místě, pod korunami stromů, součástí přírody. Také obřady rozloučení mají v přírodě docela jinou atmosféru – více neformální a přátelskou. Při takových rozloučeních se cítí dobře třeba i děti.

„Mnoha lidem nedávají konvenční obřady v krematoriích smysl. Je skvělé, když se jim podaří najít jinou cestu rozloučení. Třeba rozptýlit popel k oblíbenému stromu,“ popisuje svou zkušenost Blanka Dobešová. / Foto: archiv Ke kořenům

Více informací o Blance Dobešové a spolku Ke kořenům najdete na Kekorenum.cz

Znáš píseň svojí duše?

maitrea — Tue, 19 Oct 2021 19:32:21 +0000

Znáš píseň svojí duše? maitrea Út, 10/19/2021 - 21:32

Píseň mé duše je hlasový workshop zpěvačky Idy Kelarové. Zpěv a hlas na něm ale ani zdaleka nebudou v hlavních rolích. Stávají se pouze nástroji, které vám dovolí vyjadřovat, cítit a uvolňovat emoce, s nimiž bývá obtížné se spojit.

„Píseň mé duše je jeden z nejsilnějších workshopů, na kterém jsem kdy byl,“ konstatuje Jakub Moulis, vedoucí produkce Maitrey a velký fanoušek Idy Kelarové. Její práci si zamiloval. Proč? „Mám pocit, že si na nic nehraje. Je normální člověk. A nestaví se nad ostatní. Má zkušenost se zpěvem, má zkušenost s terapeutickou prací i s vlastními problémy, které si řešila právě skrz zpěv. A ty své zkušenosti dokáže předávat – i když si člověk myslí, že mu chybí síla a odvaha, Ida umí ukázat cestu. Vytváří prostor, ve kterém ze sebe mohou lidé dostat to, co se v nich děje, co je trápí. Učí to, co sama perfektně zvládla: vložit to, co se odehrává uvnitř nás, do písně, kterou zpíváme.“

O čo ide Idě

O čo ide Idě je dokument o Čhavorenge – o pěveckém sboru složeném z romských dětí, které mají hudební talent, ale chybí jim zázemí. Ida Kelarová se svým životním partnerem, kytaristou, zpěvákem a skladatelem Desideriem Duždou takové děti hledá v českých a slovenských romských osadách a snaží se jim ukázat, že mohou žít jinak než žijí jejich rodiče…

S Annou Hogenovou o pozitivním myšlení, smrti a depresích

maitrea — Fri, 24 Sep 2021 11:01:32 +0000

S Annou Hogenovou o pozitivním myšlení, smrti a depresích maitrea Pá, 09/24/2021 - 13:01

Kdo je profesorka filozofie Anna Hogenová? Jaká je historie její rodiny? Co si vzala z blízkých setkání se smrtí? Proč o sobě říká, že byla slabá? A proč tvrdí, že kdyby se v dobách svého dospívání dostala do rukou psychiatra, patrně by se to neobešlo bez diagnózy? O tom všem je řeč v rozhovoru, který vedla Lenka Nechvátalová.

Celý rozhovor si můžete poslechnout také jako podcast na Spotify. Tady najdete alespoň pár ukázek:

Anna Hogenová o smrti

Smrt patří do výchovy a vzdělávání tak bytostně, že si to ani neumíme představit. Příprava na smrt je součástí péče o duši. Dnešek na to zapomněl. A nejenom, že zapomněl na smrt, on zapomněl i na to, že na ni zapomněl. Právě proto je plný arogantních, pyšných lidí.

Pokud k sobě smrt nepustíme, nikdy nemůžeme žít autenticky. Pokud si člověk neuvědomuje možnost vlastní smrti, nemůže se pořádně rozhodovat, nemůže ani nic do hloubky prožít. Protože když něco prožívá, naskočí mu představa něčeho v budoucnosti, co bude lepší. A on to, co prožívá, nedoprožije. Není opravdový, je to placatý člověk, většinou arogantní – hlupák.

O smutku a o pozitivním myšlení

Smutek není špatně. Od mnoha filozofů znám větu, že i na dně toho nejhlubšího smutku je vždycky čistá radost. Pokud se ten smutek přijme. Ale lidé ho nepřijímají. Opíjejí se, berou si prášky a nakecávají si pozitivní myšlení. Lžou si. Mají třinácté komnaty, zatemujou je, neotevřou je. A když se najde někdo, kdo by je chtěl pootevřít, stane se terčem jejich nenávisti.

Souvisí to s pravdivostí, která se dnes proměnila na obrovský postmoderní relativismus, kdy má každý svou pravdu a zároveň žádná pravda není. A tohle je hrozně moc špatně.

Friedrich Nietzsche řekl, že podstatou bytí je vůle k moci. A tato vůle je dnes brána jako něco, co nám pomůže i v těžkých chvílích – ale to je úplná pitomost. Když je člověk zoufalý, žádná vůle ho nepřetaví, a když se mu zdá, že ho ta vůle přetavila, tak si lže, a stejně to někde vybublá. Čili je třeba prochodit si hodiny v lese. Sama. Vybrečet se. Vykřičet se. Kopat do stromu… Cokoliv. A prodlévat v tom »Ono to odejde«. Ono to vždycky odejde.

Pozitivní myšlení musí být poctivě vybojováno v nás samých cestou, která se nazývá rozhovor se sebou samým – starost o duši. Nelze se to naučit jako básničku a opakováním se přesvědčovat, že jsme v pořádku. Je třeba vyrvat neskrytost ze skrytosti, a to bolí a někdy jsme z toho i zoufalí a strašně osamocení. Ale přesto je to jediná cesta, jak se dostat k tišině duše. Je třeba být pravdivými k sobě především.“

Chcete si poslechnout celý rozhovor?

Vyberte si kde:

S Annou Hogenovou na YouTube

S Annou Hogenovou na Spotify

Jsi ve stresu? Chyť se za hlavu a klepej si na ni.

maitrea — Tue, 07 Sep 2021 11:43:35 +0000

Jsi ve stresu? Chyť se za hlavu a klepej si na ni. maitrea Út, 09/07/2021 - 13:43

Co děláte, když jste napjatí? Když se cítíte unavení, podráždění nebo se něčeho bojíte? Někdo sáhne po čokoládě, jiný vystřihne vzteklou scénku… Alice Najmanová se jednou rukou chytne za hlavu a druhou si na ni začne ťukat. Proč?

Ťukání na hlavu… Nejenom, že to zní zvláštně, ono to dokonce může i zvláštně vypadat. Jenže to funguje. Člověk se uklidní, uvolní a zharmonizuje. To, čeho se bál, najednou nevypadá tak zlé. Bolest mizí… Podobně mohou fungovat i léky nebo alkohol. S těmi se však obvykle pojí i nežádoucí účinky. Ťukání na hlavu je naproti tomu čisté. Je to součást techniky Cortices – jednoho ze základních nástrojů BodyTalku. Vysvětlení toho, co je BodyTalk i podrobný návod na provedení Cortices, najdete v našem dalším jednadvacetiminutovém rozhovoru.

Co je technika Cortices

Technika Cortices – je jeden ze základních nástrojů BodyTalku. Zakladatel BodyTalk System™, australský chiropraktik a učitel Dr. John Veltheim tuto metodu vyvinul v 90. letech 20. století. Vycházel přitom z poznatků čínské medicíny, kineziologie a kvantové fyziky. Základem celého jeho systému je vědecky podložená důvěra v samoléčebnou schopnost organismu.

„Tělo samo ví, kde je problém, i to, jak jej napravit. Jde o to poskytnout mu k tomu prostor, harmonizovat mozek a tím i zbytek těla,“ vysvětluje první certifikovaná terapeutka BodyTalk System v ČR Alice Najmanová. Záměrem techniky Cortices je propojení levé a pravé mozkové hemisféry. „Dotykem přivádíme pozornost na konkrétní místo. Poklepáním na hlavu vytváříme energetickou vlnu, díky níž se začne mozek dívat na to, jestli tam, kde máme položenou ruku, není třeba něco opravit. Pokud zjistí, že ano, udělá to. Pak následuje poklepání na srdce, kterým informaci uložíme. Poklepáním na břicho pak dáme tělu signál, aby informaci zpracovalo, vstřebalo ji a využilo ke svému dobru,“ přibližuje Alice.

Celou techniku je možné provést za jednu či dvě minuty. Člověk ji může použít nejen na sebe, ale na kohokoliv, kdo s tím souhlasí – i na dítě či zvíře. Přijde vám to těžko uvěřitelné? Vyzkoušejte to. A jestli máte děti, vyzkoušejte to i s nimi.

Více informací o BodyTalk System i možnost přihlásit se na kurz jeho základních technik najdete tady:

BODYTALK ACCESS

Jak být báječný

maitrea — Mon, 16 Aug 2021 10:46:09 +0000

Jak být báječný maitrea Po, 08/16/2021 - 12:46

Autorem naší nejžhavější knižní novinky je vysloužilý policejní vyšetřovatel, wiccan a znalec bojových umění Kerr Cuhulain. Pokud bychom se drželi doslovného překladu, kniha by se jmenovala „Jak být báječný“. My jsme zvolili jiný název. Pokud vás zajímá jaký, pusťte si video.

„Není to pro tebe trochu trapný?“ zeptala se mě citlivě má osmiletá dcera poté, co jsem jí tohle pustila. Já jí na to řekla: „No právě, že hrozně trapný.“

Tohle je pocit, kterého jsem se vždycky bála a vyhýbala se mu. S kolegyní Ivanou jsme se ale, inspirovány Kerrem Cuhulainem, rozhodly pocitům trapnosti, které v nás video vyvolává, čelit – a tak jej s vámi, milí přátelé, sdílíme.

Níže najdete ukázku z knihy, ve které Kerr Cuhulain vysvětluje, proč je dobré nebát se chyb a toho, co si o vás pomyslí vaše okolí. Ale pozor! Po jejím přečtení se vám může stát, že vykročíte ze své komfortní zóny.

Nebojte se dělat chyby

Odvážit se k něčemu je spojené s rizikem a riziko vyžaduje zase odvahu. Odvaha předpokládá také, že se zbavíte svých zábran a pochybností. Existuje staré japonské přísloví: strach je tak hluboký, jak jen to mysl dovolí. Nesmíte proto strachu dovolit, aby vás zastavil.

„Největší chybou, kterou můžete udělat, je propadnout strachu z toho, že uděláte chybu.“

Největší chybou, kterou můžete udělat, je propadnout strachu z toho, že uděláte chybu. To vás jen bude brzdit, proto se jej zbavte. Každý dělá chyby a každý, kdo kdy uspěl, také někdy selhal. Selhání je znamením toho, že se snažíte. Úzkost je znamením toho, že se nacházíte mimo svou komfortní zónu, což je místo, kam se určitě dostanete, pokud budete překračovat své hranice. Vaší největší obavou by mělo být, že jste se přestali snažit, nikoliv to, že nemáte úspěch.

Nedopusťte, aby vás starosti obraly o radost ze života. Ať vaši touhu pohání spíše naděje.

Nebudete úspěšní, dokud neporazíte své obavy, abyste mohli tvořit to, co jste si vysnili. Pokročit na cestě životem můžete teprve tehdy, až se osvobodíte od strachu a budete imunní i vůči tomu, co si o vás lidé myslí. Čelte svému strachu, kdekoliv se objeví. Pamatujte, že válečník umí chaos ovládat. Bojácnost klade do vaší cesty překážky, naopak odvaha je eliminuje.

Kerr Cuhulain: Vezmi si svou sílu zpět (Redakčně upraveno, zkráceno.)

Záleží na tom, co si o mně myslí ostatní?

Než na tuto otázku odpoví Kerr Cuhulain, připomene slova Carla Gustava Junga:

„Ten, kdo hledí vně, bude jen snít.
Ten, kdo pohlédne dovnitř, se probudí.“

Přesto doporučuje, abychom mínění ostatních věnovali pozornost. Tady jsou jeho důvody:

To, jak na vás ostatní lidé reagují, je zrcadlem, které vám může pomoci odhalit, kým jste. Ale pozor, vnímat se pouze očima ostatních může vytvořit pokroucený pohled na sebe sama, protože názor ostatních je zabarven jejich postojem a vnímáním života, které mohou být zcela odlišné od těch vašich.

Mnoho lidí nedisponuje sebepoznáním, z něhož by mohli čerpat, tudíž i jejich schopnost vám říci, kým uvnitř jste, je omezena jejich neschopností říci, kým jsou vlastně oni sami. Neudělejte tedy tu chybu, že budete porovnávat svůj život s životem druhých, protože jste jedineční. Vaše cesta je jen vaše a jen vy ji můžete ovládat.

Nesuďte se tedy výhradně jen dle toho, co o vás říkají vaši kritikové. Kritikům naslouchejte se střízlivou myslí a zvažte, jaký je zdroj jejich poznání. Pokud přichází kritika na vaši osobu od přítele, který umí být konstruktivní, pak je potřeba jí věnovat dobrou pozornost. Pokud však přichází od někoho, kdo se vás snaží zesměšnit, ujasněte si, odkud ji čerpá a neberte ji vážně.

Nejlepší způsob, jak si získat respekt, je vážit si sám sebe. Pokud tak budete činit, zjistíte, že i ostatní vás budou respektovat. Někteří na vaši adresu sice mohou reptat, ale i přesto vás budou mít v úctě.

Kerr Cuhulain: Vezmi si svou sílu zpět (Redakčně upraveno, zkráceno.)

Selhali jste? Nevadí...

Každý dělá chyby a každý, kdo kdy uspěl, také někdy selhal. Neúspěch je důležitá součást procesu učení. Neúspěch je i součást procesu získávání osobní síly. Sílu nezískáte, pokud se nevymaníte z prostředí, které znáte, a nevydáte se na neprozkoumané území. To mnohdy vede k tomu, že na své cestě k mistrovství zvolíte špatnou odbočku nebo slepou uličku. Tyto zkoušky je ale třeba podstoupit. Pokud nikdy v ničem neselžete, ničemu se nenaučíte.

Irský dramatik Samuel Beckett to výstižně shrnul: „Usilovali jste někdy o něco? A selhali jste? Nevadí. Zkuste to znovu. A selhávejte lépe.“ Riskovat se vyplatí u všeho, o co stojí usilovat. Pokud nikdy nic nezkusíte, nikdy neselžete. A nikdy nedosáhnete úspěchu, pokud se o něj nepokusíte.

Každý úspěšný člověk někdy selhal a někteří z těch nejúspěšnějších selhali častěji než jen jednou. Pokud se vám čas od času něco nepodaří, mějte na paměti následující příklady úspěšných lidí, kteří také selhali:

• R. H. Macy selhal sedmkrát, než se mu podařilo v roce 1858 rozjet fungující obchod v New Yorku. (Síť se značkou R. H. Macy & Co. se v roce 1994 přejmenovala na Macy‘s.)

• Anglický romanopisec John Creasey dostal 753 zamítavých dopisů, ale i přesto vydal 564 knih (mnohé z nich byly přeloženy i do češtiny).

• Babe Ruth minul při hře letící míč celkem 1 330krát, což je světový rekord, ale také si připsal 714 homerunů. (Je považován za nejlepšího amerického baseballového hráče všech dob.)

• Na poznámce studia MGM ke zkušebním záběrům, na nichž byl Fred Astaire, stojí následující: „Neumí hrát! Trochu plešatí! Umí trochu tančit!“ Astaire si tento vzkaz vystavil nad krbem ve svém domě.

• Beethovenův učitel na housle si myslel, že je jeho žák jako skladatel beznadějný.

• Učitel Enrica Carusa řekl, že Caruso nemá žádný hlas a neumí zpívat.

• Walt Disney byl propuštěn z pozice editora v novinách pro nedostatek nápadů. Než postavil na nohy Disneyland, několikrát úplně zkrachoval.

• Učitelé Thomase Edisona tvrdili, že je příliš hloupý, aby se vůbec něco naučil.

• Albert Einstein nemluvil do svých čtyř let a do sedmi neuměl číst. Byl vyloučen ze školy jakožto duševně zaostalý, asociální a zasněný.

• Lev Tolstoj byl vyhozen ze střední školy.

• Henry Ford pětkrát selhal a zbankrotoval, než zažil úspěch.

Staré přísloví praví: Vítězové mají způsob, poražení mají důvod. Podobně jako výše jmenovaní slavní lidé i vy budete muset jít do sebe, abyste našli odvahu překonat překážky, se kterými se v životě setkáváte.

Kerr Cuhulain: Vezmi si svou sílu zpět (Redakčně upraveno, zkráceno.)

Kudy vede cesta do přítomnosti

maitrea — Wed, 11 Aug 2021 09:38:25 +0000

Kudy vede cesta do přítomnosti maitrea St, 08/11/2021 - 11:38

Nesete na svých bedrech obrovskou tíhu budoucnosti? Proč vlastně? Když místo toho můžete s lehkostí tančit přítomností – a prostě si počkat, kam vás to dovede. O tom, jak se to dělá, jsme si povídali s odborníkem na život v přítomnosti Joshim.

Říká se, že věnujeme-li příliš mnoho pozornosti minulosti, výsledkem je deprese. Přílišná soustředěnost na budoucnost zase způsobuje úzkostné stavy. Jediný zdravý a bezpečný prostor je tudíž přítomnost. Jak se do ní dostat? A opravdu je bezpečné v ní žít? Joshiho odpovědi najdete v nahrávce.

Tady jen krátká ukázka:

Trápí tě někdy myšlenky na to, co bude?

Myšlenky? Trápí? Co se děje, když se zaměřuju na bytí v přítomnosti – a děje se mi to v poslední době čím dál tím víc, je, že nedokážu o věcech moc přemýšlet. Takže když třeba dostanu takovouhle otázku, stane se pro mě kóanem (kóan je nelogická hádanka, jejímž smyslem je osvobodit mysl od vzorců a konceptů, kterým věří, pozn. red.). Zastavuje mi myšlení a musel bych posílat opravdu hodně krve do mozku, abych ti na to dokázal odpovědět.

Chcete zažít víc Joshiho přítomnosti?

Přijďte v pondělí 16. srpna v šest odpoledne do Maitrey a zažijte náš úplně první klubový večer.

Tenhle bude mít na starost právě Joshi. Více informací a možnost rezervace najdete tady:

V SRDCI PŘÍTOMNOSTI

P.S.: Vstupné dobrovolné :)

Kdo je Joshi?

Josef Šíla. Člověk, kterého fascinuje přítomnost. V Maitree pracuje jako kreativní ředitel a říká o sobě: „Když mi bylo 33, zvolil jsem si přezdívku Joshi a už mi zůstala. Dnes mi tak říkají téměř všichni. Je mi 45 let, mám rodinu, s mou ženou jsme už přes 20 let a máme spolu tři už velké děti (12, 18 a 20 let).

Sebepoznání a psychologii se věnuji už od puberty. V roce 2007 jsem po dlouhém období hledání, usilování a meditací nalezl překvapivou jednoduchost
„neúsilí“ a bytí v přítomnosti. Od té doby své poznání nepřetržitě a s nadšením sdílím s ostatními, které to oslovuje.

Více informací o Joshim a jeho Neterapiích