Sebevyjádření

O sexu, smrti a osvícení

maitrea — Tue, 07 Dec 2021 10:41:02 +0000

O sexu, smrti a osvícení maitrea Út, 12/07/2021 - 11:41

Máte slušnou kariéru, říkají o vás, že jste vlivní. Jenže vám váš život nedává smysl. A pomalu se z něj stává peklo. Vše přiostřuje strach z všudypřítomné smrti. V takové situaci byl kdysi Mark Matousek. O tom, jak se s ní vyrovnal, napsal autobiografickou knihu Sex, smrt, osvícení.

Dnes je Markovi Matouskovi bezmála pětašedesát let. Je spisovatelem a učitelem psaní, z něhož se v jeho podání stává hluboká sebepoznávací metoda. Říká, že teď je šťastnější než kdy dřív. A že za to vděčí své vlastní bolesti. „Duchovní probuzení je přístupné každému. Nepotřebujete žádnou přípravu ani náboženství, dokonce nepotřebujete ani víru. Všechno, co potřebujete, je zájem, ochota klást si otázky. A to nejdůležitější je uvědomění, že svou bolest a utrpení můžeme použít k léčení. Můžeme je použít k tomu, abychom se učili a rostli, abychom se mohli transformovat,“ přibližuje Mark.

Jaká byla jeho cesta od Andyho Warhola k Matce Meeře?

Sex, smrt, osvícení jsi napsal v devadesátých letech, začíná popisem tvého života v New Yorku osmdesátých let, tedy v době, kdy se začala šířit nová smrtelná choroba – AIDS. Ta situace vlastně dost připomíná současnost… V čem to tenkrát bylo jiné?

Tenkrát se problém týkal jen určité skupiny lidí. Pro mnoho z nás to byl velký budíček. Uvědomili jsme si svoji smrtelnost, začali jsme zkoumat duchovní rozměr života a cítili velkou solidaritu.

Teď je to jiné. Covidem jsou ohroženi všichni. A solidarita se vytrácí. Okolo té nemoci se vytvořil velký konflikt. Z nošení roušek a z očkování se stala politická záležitost – a to je smutné. V osmdesátých letech neexistovala možnost léčby. Teď tady je, ale lidé ji odmítají. Já ji vnímám jako požehnání. A to, že se někteří lidé léčbě brání, mi přijde směšné. Mnozí se starají jen o svou vlastní svobodu, neřeší zájem celku. Nenosit roušku považuji za nedospělé a sobecké.

Ty jsi očkovaný?

Ano. Jsem očkovaný.

Současná situace není dobrá, ale může nám aspoň pomoci v tom, abychom si mohli lépe uvědomit, kdo jsme…

Ano, dává nám mnoho příležitostí uvidět na sobě samých to, čeho jsme si dosud nemuseli být vědomi. To, co se děje, je náročné a smutné, ale pokud informace, které přitom zjistíme, použijeme k léčení svých zranění, může to být cenná zkušenost.

V Sexu, smrti, osvícení zmiňuješ sem tam pár jointů. Jaký máš vztah k marihuaně?

S kanabisem máme krásný vztah. Myslím, že je to skvělá rostlina. Je-li užívána moudře a s mírou, může být lidem velmi užitečná. A mám radost, že alespoň v USA už se lidé probírají a chápou, že to není žádný démon, ale naopak učitelka. Může nás vést, může nám dát informace, má léčivé účinky. Navíc je mnohem méně škodlivá než alkohol. Neuslyšíte o člověku, který se zkouří a pak zbije manželku.

Co pro tebe znamená moudře a s mírou?

Tak například mám mladého synovce, který je zkouřený od rána do večera. A to není dobré. V určitém věku marihuana člověku nesvědčí. Náctiletí potřebují být motivovaní, mít jasnou mysl, být přítomní. Myslím, že v průběhu těchto formativních let by lidé marihuanu neměli užívat – a pokud ano, tak výjimečně. Ale když už jste dospělí a nějak jste si poskládali svůj život, pak si myslím, že by mělo být na každém, jak bude konopí užívat. Měla by to být záležitost individuálního rozhodnutí.

Kanabis rozšiřuje vědomí, ne tak, jako třeba LSD, se kterým vyrazíte na trip a vrátíte se se spoustou nových informací. Není to psychedelikum, ale mění váš vztah k realitě. Dá vám větší citlivost, dostane vás do kontaktu s tělem… Ale je to s ním jako s každou jinou látkou – v něčem prospívá a v něčem ne. Já bych se třeba pod vlivem konopí nikdy nepokoušel psát. Protože psaní konopí neprospívá.

Ale Ernest Hemingway třeba říkal: Piš opilý, edituj střízlivý. S marihuanou to takhle nefunguje?

Dovedu si představit, že s alkoholem se takhle dá pracovat, ale marihuana uzavírá jazyková centra v mozku, snižuje verbální schopnosti – a když píšete, tohle opravdu nepotřebujete. Lidé kanabis používají k tomu, aby našli nové nápady, ty je pak dobré si poznamenat, zapsat. Ale to je něco trochu jiného. Psaní pod vlivem marihuany bych opravdu nedoporučoval.

Jaký je rozdíl Mezi dnešním Markem Matouskem a Markem Matouskem, který před čtvrt stoletím napsal Sex, smrt, osvícení?

Jsou jako den a noc. S mladým Markem silně soucítím, ale… byl hodně ztracený. Byl nešťastný, silně traumatizovaný a jeho zranění nebyla zhojená. Byl zmatený a trpěl. Teď jsem výrazně šťastnější. Vlastně nevím, jestli jsem tenkrát dokázal být opravdu šťastný, měl jsem v sobě příliš velký chaos. Neviděl jsem jasně – ani sebe, ani lidi okolo mě. Bylo náročné se z toho dostat, ale teď, když je mi 65 let, můžu říct, že jsem opravdu šťastný. Nikdy v životě jsem nebyl šťastnější.

Tenkrát jsem věřil, že se dá někam dostat, že když budu dost praktikovat, stanu se někým jiným, někým probuzeným. Až později mi došlo, že tohle je úplná iluze, že není kam se dostat. To, kdo jsi, se nedá změnit, nemůžeme změnit svou identitu. Jediné, co se dá dělat, je objevit, kdo skutečně jsem. K tomu je zapotřebí být k sobě upřímný. A když se vám to povede, když si uvědomíte, kdo jste, váš vztah k sobě samému se podstatně promění.

Mladý Mark. „Jsme jako den a noc,“ říká o něm dnešní Mark Matousek.

Jak bys popsal současný stav svých traumat?

Převážně vyléčená. Vím, kde mám svá zranění, a už mě neovládají. Moje vztahy jsou mnohem jednodušší a upřímnější. Můj život plyne snadněji. Už nejsem tak nejistý ani tak náročný, jako jsem býval. Ta nejistota a náročnost byly důsledky mých dětských traumat. Teď je většina z nich uzdravená. To znamená, že když se objeví nějaké pocity, které s těmi traumaty souvisejí, můžu k sobě být laskavý. Poznám, o co jde, a nechám to projít. Už v sobě nemám ten konflikt, který tam býval. Respektuji se. Prostě se mám rád. Dřív jsem se cítíval jako malý kluk, který nemá šanci zapadnout mezi ostatní lidi. Dokonce i tehdy, když jsem byl mezi nimi, cítíval jsem se sám, vnitřně odcizený – a tyhle pocity už nemívám.

Jak bys vysvětlil pojem „vyléčené trauma“?

Je to jako probuzení z transu. Zmizí posedlost traumatem, paralýza, kterou vyvolává, pocit, že v něm člověk uvíznul. Trauma už vás nemá ve své moci. Neznamená to, že by z vašeho života zmizely pocity s traumatem spojené, ale už jsou jako fantomová bolest. Získáte možnost si uvědomit, že ty pocity nejsou skutečné.

Co vlastně může čtenáři nabídnout kniha napsaná tím původním, traumatizovaným a nevyléčeným Markem?

Ta kniha ukazuje, že duchovní probuzení je přístupné každému. Nepotřebujete žádnou přípravu ani náboženství, dokonce nepotřebujete ani víru. Všechno, co potřebujete je zájem, ochota klást si otázky. A to nejdůležitější je uvědomění, že svou bolest a utrpení můžeme použít k léčení. Můžeme je použít k tomu, abychom se učili a rostli, abychom se mohli transformovat.

Říkal jsi, že jsi spokojený… co je tedy teď zdrojem tvého duchovního růstu? Jak vypadá tvoje denní praxe?

Bolesti je vždycky dost. Už to ale není tolik o mně. Stačí se rozhlédnout. Všude uvidíte nejistotu a strach. Fakt je, že jsem ráno přestal číst noviny. Zjistil jsem, že začínat den špatnými zprávami mi nedělá dobře. Místo toho se obracím dovnitř. Medituji. Píšu si deník. A také čtu duchovní texty – metodou hlubokého čtení.

V Sexu, smrti, osvícení je věnováno mnoho prostoru Matce Meeře. Jaký je tvůj současný vztah k ní?

Byla mým vůbec prvním duchovním učitelem. Setkání s ní hluboce ovlivnilo můj život. Nikdy předtím jsem neviděl tolik lásky, nikdy předtím jsem neviděl tolik světla. Otevřela mi dveře do úplně jiného světa. Později jsem o ní napsal knihu.

Matka Meera setrvává v tichu. V mnoha duchovních tradicích se říká, že ticho je nejvyšší učení. Jen není určeno hlavě, dotkne se vás na úrovni srdce. Díky Matce Meeře jsem si toho o sobě hodně uvědomil. A jsem jí za to velmi vděčný. Nepotřebuji být nutně fyzicky v její blízkosti, ale mám k ní silný vnitřní vztah.

Další důležitá osoba zmiňovaná v Sexu, smrti, osvícení je Andy Warhol. Na začátku příběhu pracuješ jako novinář v jeho časopise Interview. Svůj vztah k němu v knize popisuješ a řekněme, že není úplně kladný. Jak osobnost Andyho Warhola vnímáš dnes?

Mám pro něho více pochopení a soucitu než jsem míval. V době, kdy jsem psal tu knihu, jsem ho prostě nemohl vystát. Hodně jsem ho posuzoval. Jako člověk mi přišel příšerný. Byl to pro mě podivín a náhodou můj šéf. Později jsem se toho o něm dozvěděl víc a uvědomil si, že to byl velmi zraněný, traumatizovaný člověk. Vůbec neukazoval své emoce. Ale nesl v sobě hluboký smutek. Byl hodně osamělý a nejistý. A rozhodně byl génius. Mně se tedy jeho tvorba nelíbí, ale přesto ji považuji za geniální a jeho vnímám jako vizionáře. Dokážu ho ocenit, jenže… nikdy jsem ho neměl moc rád. Pracovat pro něj byla velká zkušenost, ale velká byla i moje radost, když jsem odešel.

Jak se změnil New York od doby zachycené v Sexu, smrti, osvícení, tedy od 80. a 90. let?

Hodně velkou změnu přineslo 11. září 2001. Řekl bych, že New York v určitém smyslu ten den přišel o svoji nevinnost. A už je to dvacet let. V poslední době pak New York určitě dost proměnila pandemie. Hodně lidí se odstěhovalo, protože důvody proč být v New Yorku – kultura, koncerty, restaurace – najednou nebyly.

Já už tam taky nebydlím. V New Yorku jsem žil třicet let a pak jsem zjistil, že už toho mám dost. Po mnoho let jsem to město miloval, ale s tím, jak jsem zestárl, se mi proměnily hodnoty. Přestěhoval jsem se dvě hodiny za New York, blíž k oceánu. Je to tam mnohem klidnější.Předtím jsem bydlíval v Greenwich Village. Byla to taková umělecká čtvrť plná tvůrčích lidí, jenže kvůli tomu, že byla oblíbená, se stávala čím dál tím dražší, až byla tak drahá, že si ji umělci nemohli dovolit, a tak je nahradili bankéři. Řekl bych, že New York je teď dokonce ještě víc ovládaný penězi, než býval. Je víc zaměřený na peníze a nebezpečnější.

Na čem teď pracuješ?

Před dvěma měsíci jsem dokončil knihu o Ralphu Waldovi Emersonovi, doufám, že vyjde v roce 2023. Hodně učím, víc než kdy předtím, mám komunitu, kterou vedu, takže je toho poměrně dost.

Čekáš, že se svět bude zásadně proměňovat?

Rozhodně. Řekl bych, že bude mnohem, mnohem hůř… až do té doby než věci vyvrcholí do velké krize. Ta snad lidstvo probere. To, co se teď děje, je velmi demoralizující a je mi z toho smutno, ale když se na to podíváte z nadhledu… staré musí být zničeno, aby mohlo přijít něco nového.

A teď budu mluvit hlavně o Spojených státech, naše země je zničená, náš systém je zničený, nefunguje vzdělávání, zdravotní péče, politika… to všechno je v troskách. Jenže tyhle věci musí nejdřív zkolabovat. Teprve pak se vytvoří prostor pro nové. A období kolapsu nebude hezké. Řekl bych, že blízká budoucnost přinese mnoho utrpení.

Zní to dost katastroficky…

My teď žijeme v katastrofické době. Každý, kdo není chycený v nějaké pasti popření, to vidí. To, co se děje, je katastrofa. A bude to horší.

To mi připomíná doporučení Matky Meery pro současnou situaci: „Nemějte strach, zachovejte klid a modlete se.“ Co bys doporučil ty?

Ona má pravdu. Zachovejte klid a modlete se. Já bych ještě dodal: A něco dělejte. Matka Meera se na to dívá z úrovně univerza, na které platí, že co se má stát, to se stane. Ale já jako malá lidská bytost vnímám, že je důležité udělat svůj díl práce. Věřím, že na tom, co budeme dělat, záleží. I kdyby jenom proto, že to prospěje našemu duchovnímu probuzení. Věřím, že je důležité, abychom byli aktivní, a to i s vědomím, že to pravděpodobně nebude znamenat žádný velký rozdíl. Přesto je důležité to nevzdat, nezavírat srdce – přesto, že to bude nebezpečné. Protože to, co se teď děje, je sakra velké.

Říkáš: „Dělejte něco.“ Co děláš ty?

Pomáhám lidem, kteří prožívají bolest, aby se dostali k uvědomění, do celistvosti, ke světlu. Dělá mi to radost. Věřím, že tohle je ten můj malý dílek práce, o který se mám postarat. Není to nic velkého, ale můj život je díky tomu lepší.

Text: Petra Dombrovská

Znáš píseň svojí duše?

maitrea — Tue, 19 Oct 2021 19:32:21 +0000

Znáš píseň svojí duše? maitrea Út, 10/19/2021 - 21:32

Píseň mé duše je hlasový workshop zpěvačky Idy Kelarové. Zpěv a hlas na něm ale ani zdaleka nebudou v hlavních rolích. Stávají se pouze nástroji, které vám dovolí vyjadřovat, cítit a uvolňovat emoce, s nimiž bývá obtížné se spojit.

„Píseň mé duše je jeden z nejsilnějších workshopů, na kterém jsem kdy byl,“ konstatuje Jakub Moulis, vedoucí produkce Maitrey a velký fanoušek Idy Kelarové. Její práci si zamiloval. Proč? „Mám pocit, že si na nic nehraje. Je normální člověk. A nestaví se nad ostatní. Má zkušenost se zpěvem, má zkušenost s terapeutickou prací i s vlastními problémy, které si řešila právě skrz zpěv. A ty své zkušenosti dokáže předávat – i když si člověk myslí, že mu chybí síla a odvaha, Ida umí ukázat cestu. Vytváří prostor, ve kterém ze sebe mohou lidé dostat to, co se v nich děje, co je trápí. Učí to, co sama perfektně zvládla: vložit to, co se odehrává uvnitř nás, do písně, kterou zpíváme.“

O čo ide Idě

O čo ide Idě je dokument o Čhavorenge – o pěveckém sboru složeném z romských dětí, které mají hudební talent, ale chybí jim zázemí. Ida Kelarová se svým životním partnerem, kytaristou, zpěvákem a skladatelem Desideriem Duždou takové děti hledá v českých a slovenských romských osadách a snaží se jim ukázat, že mohou žít jinak než žijí jejich rodiče…

Prober se z Matrixu vhodného chování

maitrea — Thu, 17 Jun 2021 10:52:39 +0000

Prober se z Matrixu vhodného chování maitrea Čt, 06/17/2021 - 12:52

Kniha Prober se! psychoterapeutky Susan Campbellové je sérií instrukcí k tomu, jak žít život bez přetvářky. Autorka slibuje, že budeme-li opravdovější, budeme zároveň živější a šťastnější. Na to, proč bychom se měli učit upřímnosti zrovna z této knihy, jsme se ptali specialisty na upřímnost, psychologa a terapeuta Sebastiana Jamese.

Proč by si měl člověk přečíst Prober se!?

Prober se! patří mezi několik málo vzácných knih, které se věnují upřímnosti nikoliv z morálního hlediska, ale z pohledu duševního zdraví a kvality mezilidských vztahů. Podobná je kniha Brada Blantona Radikální upřímnost. To je něco jako terapie šokem, snažící se v lidech mobilizovat odvahu vysvobodit se ze svíravých pout, do nichž je jejich dosavadní neupřímnost plíživě uvrhla. Susan Campbellová píše o významu autenticity mnohem jemněji než Brad Blanton. Velmi pozvolně, ale zároveň srozumitelně a prakticky se v ní věnuje rozvoji konkrétních komunikačních dovedností, díky nimž může autenticita vzkvétat.

Proč je vlastně upřímnost něco, co bychom se měli učit z knih nebo na seminářích?

Dovednost upřímné komunikace je naprosto klíčová pro naši vnitřní integritu i pro budování blízkých mezilidských vztahů. Bez upřímnosti těchto dvou hodnot prostě dlouhodobě nedosáhnete. Učit se upřímnosti, nebo lépe řečeno ji rozvíjet či procvičovat, na workshopech nebo s pomocí knih je dobré proto, že všichni občas lžeme a poměrně často předstíráme a zatajujeme. Děláme to automaticky, ze zvyku, často dokonce s dobrým úmyslem, ale zapomínáme, že nás toto jednání v dlouhodobém horizontu také něco stojí. Právě knížka či workshop nám umožní na chvíli se ve svých automatismech zastavit a udělat jakousi inventuru. Není toho už moc? Nepřináší už neupřímnost nám i našim blízkým náhodou více škody než užitku?

Nestačí být upřímný jen sám k sobě?

Pokud jde o upřímnost „k sobě“, jsem hodně skeptický. Mnohem lepší varianta je být upřímný o sobě v komunikaci s dalšími lidmi. V takovém případě si totiž mnohem méně dokážeme lhát do kapsy, a když se o to to přece jen vědomě či nevědomě pokusíme, ostatní nás třeba zastaví a řeknou: Hele, ale tvůj tón hlasu nebo řeč těla říkají něco jiného. Při říkaní pravdy nahlas navíc i my sami mnohem víc vnímáme vlastní tělo a svoje emoce, které nám o tom, jak se věci skutečně mají, řeknou mnohem více než naše myšlenky.

Která z deseti dovedností, o nichž Susan Campbellová píše, je pro vás osobně nejdůležitější?

Všechny jsou dobré a hlavně na sebe výborně navazují. Osobně mám hodně rád dovednost zvědomování si, zda se v komunikaci primárně snažím prosadit své zájmy a druhé kontrolovat, přesvědčovat či manipulovat, nebo jestli primárně usiluji o vzájemný vztah, o sdílení a o porozumění. To jsou dvě docela odlišné věci. Susan Campbellová v knize navrhuje rozlišovací otázku: „Zeptejte se sami sebe: Je mým zájmem kontrolovat, nebo navázat kontakt?“

Řekl jste, že Susan Campbellová je jemnější než Brad Blanton. Jsou podle vás hodně rozdílní?

Brad Blanton je větší živel, Susan Campbellová je zase rozvážnější. To se projevuje i v jejich knihách a workshopech. Mají toho ale víc společného než rozdílného. Jsou to dlouholetí přátelé, oba se přes 50 let věnují Gestalt terapii a oba se ji v šedesátých letech minulého století učili přímo od jejího zakladatele Fritze Perlse.

Brad Blanton říká o knize Susan Campbellové, že je to série instrukcí k tomu, jak se probrat ze snahy být přijatelný do vlastní opravdovosti. Není to nebezpečné?

Možná, ale je lepší snažit se mít za každou cenu pravdu a udržet si tvář, nebo být opravdový, včetně toho, že si uvědomíme i svoji zranitelnost, chybovost a emočnost? V podstatě je to celé o tom, že se zajímáme spíš o emoce a prožívání než o názory a myšlení. Emoce jsou totiž evolučně mnohem starší, a přestože se o to spousta lidí urputně snaží, stejně je neokecáte.

A jak to máte vy sám? Lžete ještě?

Samozřejmě, že občas lžu, předstírám a zatajuju. Ale dělám to o 90 % méně než před setkáním s Bradem Blantonem a Susan Campbellovou. A snažím se to nedělat u lidí, na kterých mi záleží. A co už naštěstí rozhodně dlouhodobě nedělám je, že už nepotlačuju svoje emoce a nepředstírám, že se cítím dobře, když je mi třeba smutno nebo jsem naštvaný nebo mám strach. To je akorát cesta k depresím a mezilidskému odcizení.

Text: Petra Dombrovská

Řekněte si o to, co chcete

Říkat si o to, co chceme, udržuje naši energii v pohybu. Uvolní nás to a pročistí – je to léčivé dokonce i v případě, že je naše přání odmítnuto. Tady jsou tři tipy Susan Campbellové na to, jak to dělat.

Dejte najevo svá přání, i když máte jen malou šanci získat to, o co žádáte. Asertivita je jako jiné formy sebevyjádření – udržuje vaši energii v pohybu, místo aby uvízla v ochranných vzorcích.
Prožívání vlastních pocitů a sebevyjádření je to podstatné. Výsledky jsou méně důležité.
Abyste si začali uvědomovat jakákoli falešná či chybná přesvědčení ohledně sebeprosazení, jež jste mohli získat v dětství, prozkoumejte, jestli nemáte nějaké bolestivé vzpomínky z dětství spojené s žádáním o to, co chcete. Chybná přesvědčení vytvářejí překážky; vaše energie vázne nebo se úplně zablokuje. Sebevyjádření pomáhá tuto blokádu uvolnit.

Susan Campbellová: Prober se!

Jak se cítíte, když říkáte NE?

Dělá vám problém říct si o to, co chcete? Nebo neradi říkáte ne? Máme pro vás jednoduché cvičení z knihy Susan Campbellové Prober se!, které vám pomůže prozkoumat vaše vzorce týkající se sdělování vlastních potřeb a odmítání požadavků či proseb druhých. Zároveň vám může pomoci být v obou případech pevnější a sebejistější. K jeho provedení stačí najít si někoho do dvojice.

Mnohým lidem jako by uvízla nějaká hrouda v krku pokaždé, když potřebují říct ne. Nebo se cítí rozpačitě, pokud mají otevřeně odmítnout jakoukoli žádost. Pro takové případy se hodí jedno cvičení z bioenergetiky.

Při tomto cvičení se lidé rozdělí do dvojic. Partner B dostane za úkol říct ne a trvat si na svém bez ohledu na to, jak lákavě nebo děsivě na něj bude partner A působit. Ten zase dostane za úkol říkat partnerovi B ano a snažit se ho donutit, aby změnil svůj postoj z ne na ano.

A takhle to vypadá: A řekne ano a B odpoví ne. Partner A používá veškerou taktiku, kterou dokáže vymyslet (s výjimkou fyzického násilí) ve snaze dostat z partnera B ano.

Během tohoto cvičení si většina lidí začne na situaci promítat nějakou dobře známou záležitost ze svého minulého nebo současného života.

Ne u partnera B začnou představovat něco, co se skutečně snažil odmítnout. Ano u partnera A začnou představovat něco, co chce a zdá se, že to nemůže získat. Toto jednoduché cvičení v lidech probouzí velkou energii. Jejich ano a ne nabývají na hlasitosti a znějí opravdověji, jak cvičení pokračuje.

Toto cvičení mnoha lidem ukáže, jak obtížné je říkat ne a stát přitom vzpřímeně, dívat se tomu druhému do očí, s nohama pevně na zemi. Objevují všechny možné druhy drobných osobitých způsobů negování sebe samých, jež podkopávají jejich schopnost být bráni vážně.

Když jsem za pomoci tohoto cvičení pracovala s jednou ženou, požádala jsem ji, aby při vyslovování „ne“ poslouchala svůj hlas. Když to udělala, dokázala zaslechnout svůj žadonící tón. Říkala ne způsobem, který jako by prosil: „Prosím, nežádejte mě o tohle. Víte, že nedokážu říct ne.“ Připustila, že se snaží donutit toho druhého, aby se změnil a ona nemusela čelit svému strachu, že ho zklame.

Susan Campbellová: Prober se! (Redakčně upraveno, zkráceno.)

Jak vypadá klíč k vašemu dětskému já? Najděte ho s liškou.

maitrea — Thu, 13 May 2021 07:15:14 +0000

Jak vypadá klíč k vašemu dětskému já? Najděte ho s liškou. maitrea Čt, 05/13/2021 - 09:15

V důsledku bolestných zkušeností můžeme ztratit přístup k části naší duše či energie. Často to bývá ta nejcitlivější a zároveň nejvíce tvůrčí část našeho já – naše vnitřní dítě. Následující ukázka z knihy Aktivní snění Roberta Mosse nám může pomoci se s touto křehkou, ale zároveň nesmírně silnou částí nás samých znovu spojit.

Vnitřní dítě se někdy domů nevrátí, dokud se ho nevydáme hledat. Mnoho skupin a výprav jsem vedl ze skutečného místa ve světě představ, které jsem pojmenoval Kouzelná tržnice. Jeho celý název zní Bazar ztracených a nalezených duší. Zvu vás na tuto cestu, pokud si přejete do svého současného života vnést více radosti a tvořivé zábavy vašeho dětského já.

Kouzelná tržnice

Blížíte se k tržnici pod širým nebem. Můžete si ji představit jako tržnici, kterou znáte. Voní mnoha vůněmi a září mnoha barvami. Najdete zde čerstvou zeleninu, koření, čaje, mýdla, šperky… V úžasu procházíte mezi stánky...

Text cvičení „Kouzelná tržnice” si můžete pustit v audioverzi.

Pomůže vám to ponořit se do vlastních představ a najít v nich klíč ke svému dětství.

Anebo pokračujte ve čtení – každopádně přejeme šťastnou cestu!

Možná vás to vtáhne do uličky, kde se prodávají staré knihy, přiláká vás výstavka starožitného stříbra nebo dojdete do koutku prodavačů ptáků. Nakonec se ocitnete před stánkem, který se v ničem nepodobá ostatním.

Vystavené věci jsou vám zvláštně povědomé. Když si je zblízka prohlížíte, uvědomíte si, že to všechno jsou předměty z vašeho dětství. Panenka nebo hra, zrcátko nebo figurka vojáčka, plyšový medvídek nebo pokladnička. Každá z těchto věcí v sobě nese vzpomínky a kouzlo…

Vyberte si jen jednu z nich. Uchopte ji a pořádně si ji prohlédněte. Zjistíte, že je to klíč. I když jako klíč vůbec nevypadá, tato kouzelná věc z dětství má v sobě moc otevřít dveře, kterých jste si až doteď nevšimli.

Duchovní kůň

Na vzdáleném konci tržnice vidíte vysokou dřevěnou zeď. Za ní je slyšet frkání a dupání koní. Dveře se otevřou a směrem k vám pádí kůň. Je to váš duchovní kůň, který vás ponese na cestě, která teď povede ještě hlouběji.

Bez ohledu na to, jak se v přítomnosti koní cítíte za jiných okolností, na tomto koni se cítíte bezpečně. Jakoby nic mu vyskočíte na hřbet. Za chvíli uháníte – a letíte – nad rozlehlou krajinou.

Dům darů

V dálce vidíte obrovský stan přichystaný na nějakou oslavu, snad na svatbu nebo rodinné setkání. Je to váš Dům darů.

Až vás tam kůň zanese, vstoupíte do prostoru, v němž poznáte mnoho svých podob a darů. Možná uvidíte sami sebe v podobě nemluvněte, malého dítěte, ve své dospívající anebo dospělé verzi, která odešla, protože jste učinili rozhodnutí, s nímž jedna vaše část nesouhlasila, rozhodnutí, jež vám rázem změnilo život.

Teď máte příležitost setkat se s energií, která se od vás možná oddělila, a vyjednávat s aspekty sebe samých, které od vás odešly pravděpodobně v důsledku životních zhmožděnin a zklamání.

Podstatné je, že máte příležitost získat zpět své vnitřní dítě, nejlepší z vašich múz. Aby se vám to podařilo, budete mu muset slíbit, že s vámi bude v bezpečí a že si společně užijete zábavu, a tyto sliby budete muset dodržet.

Můžete začít hned tím, že si dopřejete něco, co by si užilo vaše pětileté nebo devítileté já. Zahrajete si s bublifukem, připravíte si smoothie nebo si zařádíte v lese.

Robert Moss: Aktivní snění (Redakčně upraveno, zkráceno.)

Končíme s přetvářkou – Už za týden!

maitrea — Fri, 09 Apr 2021 09:10:17 +0000

Končíme s přetvářkou – Už za týden! maitrea Pá, 04/09/2021 - 11:10

Zajímá vás, co se doopravdy děje v Domě osobního rozvoje Maitrea? Podívejte se na video. Je o tom, jak pro vás chystáme knižní novinku.

Tohle video sice není úplně pravdivé (a když se budete dívat pozorně, všimnete si toho), to hlavní v něm ale pravda je:

Vedoucí nakladatelství Ivana Měkotová opravdu věří, že když člověk zvládne
10 dovedností pro život bez přetvářky, o kterých kniha je, ušetří si spoustu starostí.
Kdyby mi někdo dal peníze, které jsem v životě utratila za terapie a nejrůznější osobně rozvojové akce, asi bych mohla odjet na hodně dlouhou a hodně luxusní dovolenou.
A rozhodně je pravda, že s knihou Prober se! Susan Campbellové se z nudných konverzací a přežívání v režimu vhodných a přijatelných reakcí může stát hluboké sebepoznávací dobrodružství. Už od 21. dubna.

Zatím si můžete přečíst alespoň kratičkou ukázku z knihy.

Petra Dombrovská

Přijměte ticho nevědění

Když mi bylo třináct a právě jsem se začínala zajímat o kluky, pravidelně jsem praktikovala jednu věc, která je v úplném rozporu s tím, co teď učím. Když jsem věděla, že mi některý kluk má v plánu večer zavolat, rychle jsem si sepsala stránku poznámek o tématech k hovoru, kdyby konverzace začala váznout, a roztomilých vtípků, které bych mohla vytáhnout, kdyby řekl, co si myslím, že bude povídat. Svou roli jsem měla dokonale připravenou!

Domnívala jsem se, že tak budu vypadat sebevědomě a vyrovnaně, a byla jsem přesvědčená, že to usnadním i tomu chlapci – víte, žádné dlouhé rozpačité ticho. Možná jsem sice vypadala v pohodě, ale pochybuji, že jsem to usnadňovala chlapcům. Předpokládám, že to navozovalo pěkně strnulou, nereálnou konverzaci. Teď už vím, že vypadat v pohodě není smyslem života.

Když uvažuji o své pubertální potřebě být připravená s rychlou odpovědí, uvědomuji si dvě poměrně silně zakořeněná kulturní přesvědčení: přesvědčení, že něco je lepší než nic, a představu, že rychle je lepší než pomalu. Jsme připraveni zpochybnit tyto překonané představy? Jsme připraveni vstoupit do říše nejistoty společně, abychom mohli prožívat pravdu v bezprostředním kontaktu?

Přesvědčení, že vědět je lepší než nevědět, je jednou ze zásadních dysfunkčních domněnek naší kultury. Dospěli jsme nějak k představě, že naše emocionální bezpečí závisí na schopnosti kontrolovat, jakým dojmem působíme na ostatní. Nevědění v nás vzbuzuje pocit, že nemáme věci pod kontrolou. Myšlenka, že víme, i když to, co „víme“, není pravda, v nás vzbuzuje dojem, že to s nadhledem zvládáme. Když jednáme na základě této perspektivy, myslíme si, že pokud jednáme věci znale nebo říkáme ty správné věci, budou o nás lidé smýšlet lépe. Zapomínáme na to, že tento druh kontroly je iluzí.

Susan Campbellová: Prober se! - Deset dovedností pro život bez přetvářky (Redakčně upraveno.)

Byl jsem ti nevěrný, lásko. A užil jsem si to. Jak nastavit hranice upřímnosti

maitrea — Thu, 01 Apr 2021 21:01:19 +0000

Byl jsem ti nevěrný, lásko. A užil jsem si to. Jak nastavit hranice upřímnosti maitrea Čt, 04/01/2021 - 23:01

Když dojde na téma upřímnosti, asi všichni se shodneme na tom, že je žádoucí. Pro dobré vztahy přímo nezbytná. Když ale dojde na radikální upřímnost, mnozí přibrzdí s odůvodněním, že radikálnost v upřímnosti může být pro druhého zraňující – že je to sobecký způsob, jak se zbavit zodpovědnosti za své jednání a jak ulevit svému černému svědomí. Jak to máte vy?

„Jak to máte vy?“ Přesně takovou otázku jsme položili čtyřem lidem, kteří si přečetli Radikální upřímnost. Radikální upřímnost je totiž koncept washingtonského psychoterapeuta Brada Blantona, který jej podrobně (a velmi poutavě) popsal ve stejnojmenné knize. Ta kniha je svým způsobem extrémistická. Těžko říct, jestli má Brad pravdu, nebo ne. Rozhodně ale umí člověka donutit k zamyšlení.

Je radikální upřímnost opravdu pro každého? Nebo je lepší upřímnosti nastavit nějaké hranice? Co když mezi sebou například partneři uzavřou dohodu, že si některé věci prostě chtějí nechávat pro sebe. Je to v pořádku?

Na tyto otázky jsme se zeptali karikaturisty Miroslava Kemela, psychoterapeuta Sebastiana Jamese, koučky Larisy Francírkové a marketéra Richarda Němce. Jejich odpovědi najdete na této stránce. Ale ze všeho nejdřív nám dovolte krátkou ukázku z knihy pro ty, kteří ji ještě nečetli. Snad z ní bude patrné, jak radikální dokáže být Brad Blanton.

Upřímnost Brada Blantona

Rozhovory o sexu můžeme rozdělit do tří oblastí: sexuální minulost, společný sex s partnerem a současné sexuální aktivity či zájmy mimo pár. Je důležité mluvit o všech těchto oblastech, a to co nejkonkrétněji, nikoliv na abstraktní úrovni. Ať už mluvíte o minulosti, nebo o nějaké aférce z nedávné doby, popisujte vše co nejbarvitěji.

Neříkejte pouze: „Já a Marta jsme se spolu vyspali.“ Povězte: „Marta a já jsme strávili v posteli celou páteční noc. Milovali jsme se celkem třikrát… (Tady jsme pár slov vypustili - pozn. red.) … udělala se při tom. Pili jsme víno, povídali jsme si a hodně jsme se smáli. Dlouho jsme se mazlili a bylo to skvělé. Opravdu jsme si jeden druhého užili.“

Potom odpovězte na všechny otázky, které vám váš partner položí ohledně toho, co se dělo a co jste při tom cítili a o čem jste si povídali. Cokoliv jiného než úplné odhalení je rovno zatajování, které vytváří vzájemné odcizení. Postoj typu „do toho ti nic není“ do intimního vztahu nepatří.

Brad Blanton: Radikální upřímnost, s. 158

Upřímnost Miroslava Kemela

Miroslav Kemel (57) je písničkář a karikaturista, autor kreslených vtipů, které v posledních letech vycházejí především v deníku Právo. Se svým nezpochybnitelným talentem pro zkratku a nalezení citlivého místa tématu napsal i svůj názor na knihu Radikální upřímnost. Tady je.

Radikální upřímnost je podnětné téma. A já tu knížku přečetl s velikým zájmem. Vlastně mě docela fascinovalo, že i k upřímnosti se dá přistoupit extrémně. Uvědomil jsem si, že stát se extrémistou lze v podstatě ve všem.

V případě této knihy jsem měl ale pocit, že člověka nabádá k tomu, aby se pod zástěrkou upřímnosti zbavil vlastní odpovědnosti za své skutky. Že v ní Brad Blanton prostě říká: Svěř se, uleví se ti. A udělej to i za cenu toho, že se druhému přitíží. A to mi přijde sobecké.

Mám pocit, že by člověk měl unést své přešlapy a nedokonalosti. A že by se s nimi měl umět vypořádat především sám. Ne je předávat druhým a hledat u nich odpuštění.

Pokud jde o téma upřímnosti, je pro mě zásadní především to, abych byl upřímný sám k sobě.
Taková pravdivost je pro mě něčím hlubším, něčím zásadnějším. Věřím, že skrze upřímnost k sobě se můžu spojit s něčím, co nás přesahuje.

Být upřímný je pro mě důležité, ale stejně tak je pro mě důležité nezbavovat se odpovědnosti za to, co dělám. Když to řeknu úplně jednoduše: Vyprávět své partnerce, že jsem se pomiloval s jinou ženou a vylíčit jí přitom podrobnosti o tom, proč jsem to udělal a v čem bylo to milování hezčí než naše společné (což Blanton v Radikální upřímnosti doporučuje) je podle mě blbost.

Upřímnost Sebastiana Jamese

Sebastian James (36) je psycholog a terapeut. Žák Brada Blantona, jehož knihu Radical Honesty (Radikální upřímnost) přeložil do češtiny. V České republice je jediným certifikovaným lektorem workshopů Blantonovy Radikální upřímnosti. „Brad mi jako člověk přirostl k srdci a moji terapeutickou i lektorskou práci výrazně ovlivnil,“ říká o svém učiteli.

Radikální upřímnost může být pro druhého zraňující. Je to sobecký způsob, jak se zbavit zodpovědnosti za své jednání, jak ulevit svému černému svědomí. To je asi nejčastější výtka vůči Radikální upřímnosti. Jenže vychází z chybného porozumění slovu radikální. To se někdy nesprávně zaměňuje za „brutální“ či „extrémní“. Slovo „radikální“ přitom pochází z latinského „radix“ a znamená kořen. Nejedná se tedy o bezbřehou aroganci, ale spíše o cestu zpátky ke kořenům našeho prožívání, které tvoří naše primární emoce.

V radikální upřímnosti nám nejde o to druhé sprostě urážet, ale o to naučit se mluvit otevřeně o tom, co cítíme. Jinými slovy umět nahlas a bez autocenzury pojmenovat z čeho máme strach, z čeho jsme smutní, za co se stydíme, co nám dělá radost a dokonce i o to, co v nás vzbuzuje naštvání. Hovořit s ostatními upřímně o emocích samozřejmě občas nepříjemné a zraňující je. Proto se tomu také mnoho lidí vyhýbá. Nemluvit o emocích vůbec však nadělá v dlouhodobém horizontu ještě mnohem více škod.

Na workshopech a v terapii se proto učíme, jak spolu komunikovat upřímně, ale bez komunikačních faulů a pasivní agrese. A také jak vytvořit prostředí, ve kterém přináší upřímnost úlevu a porozumění, namísto eskalování konfliktů.

Co když mezi sebou dva lidé uzavřou dohodu, že si některé věci chtějí nechávat pro sebe, že je nechtějí sdílet? Radikální upřímnost pro mě není ideologie. Ať se každý rozhodne, jak moc upřímný chce ve svém životě být. Když se přece partneři spolu domluví na tom, že si některé detaily říkat nebudou, tak už tato jejich domluva mi přijde nadstandardně upřímná. Nemám s tím problém.

Brad Blanton ani já tady nejsme od toho, abychom někoho moralizovali. Snažíme se však lidem ukázat, že upřímnost je dobré rozvíjet, protože díky ní vzniká vzájemná důvěra, blízkost a svoboda. Těchto tří prožitků, které jsem pro lidský život a spokojenost tolik významné, prostě bez upřímnosti dlouhodobě nedosáhnete.

Upřímnost Larisy Francírkové

Larisa Francírková (47) je koučka a konzultantka. Zaměřuje se nejen na oblast osobního rozvoje, leadershipu, ale i na na témata vědomého businessu spojená zejména se zvyšováním kvality služeb a úspěšností prodeje. Základními stavebními kameny její práce jsou právě upřímnost, odpovědnost a vnitřní integrita. Její zálibou je vnitřní jóga.

Knihu Radikální upřímnost pokládám za průlomovou. Řeší totiž důkladně téma, nad kterým mnozí z nás často přemýšlí, ale málokdo tak do důsledku, jako to dělá pravě její autor Brad Blanton.

Psychicky zdravému člověku vadí zatajování, podvody, či krádeže. Nechceme, aby se jich na nás někdo dopouštěl. Když však přijde řada na nás samotné, jsme mnohdy své malé či větší lži, drobné podvody či krádeže ochotni tolerovat. Popřípadě se je dokonce pokusíme vydávat za normu a někdy dokonce za ctnost.

Podívejme se například na tyto situace:

Způsobuje skrývání našeho paralelního vztahu před naším partnerem či blízkými oslabení naší integrity? Narušujeme si tak niterné hodnoty jako je potřeba důvěry, věrnosti, pravdivosti či poctivosti, které jsou základem každého dobrého partnerství či přátelství a po kterých většina z nás bytostně touží? Nebo z jiného soudku: Kdy je daňová optimalizace optimalizací a kdy se stává podvodem či krádeží?

Kdy lež a zatajování tolerujeme a kdy nás pobuřují? Malou lež tolerujeme a velkou kritizujeme? Brad Blanton svou knihou píchá do vosího hnízda našeho pokrytectví. Často cítíme problém u ostatních, ale sami sebe omlouváme různými výmluvami. Někdy nám naše mysl nabídne například tyto:

„Jsem upřímný sám k sobě a to je hlavní.“
„Chci být citlivá, přece jí nebudu ubližovat tím, že řeknu pravdu.“
„Vždyť je to normální, dělají to všichni.“

Blanton to však nedělá proto, aby moralizoval, ale proto, že ve své celoživotní psychoterapeutické praxi došel k závěru, že skrývání, zatajování, zamlčování či lhaní přispívá ke vzniku depresí a úzkostí, souvisí s chronickou únavou, vyhořením a mnohdy i s fyzickými nemocemi. Zjednodušeně řečeno: Lží ubližujeme především sobě. A navíc, lež i v rádoby milosrdné formě narušuje naše vztahy. Soukromé i pracovní.

Z partnerství se kvůli přetvářce vytrácí hluboká intimita, čerstvost a radost. Klesá šance na společný rozvoj a zrání. V práci zase kvůli netransparentnosti a zamlčování klesá důvěra, loajalita i motivace zaměstnanců či společníků.

Každý může samozřejmě skrývat to, co uzná za vhodné. Jen se pak ve svém životě bude muset vypořádat i s veškerými důsledky svých lží, které někdy romantizujeme výrazem tajemství.

Upřímnost Richarda Němce

Richard Němec (46) je podnikatel, ekonom a marketér. Po odchodu z vlastního projektu Fakeer Drinks před třemi lety spoluzaložil novou společnost Vision Thing, která se věnuje novým možnostem digitální reklamy a marketingu. „Rád duševně relaxuji v představách o novém, radikálně upřímném principu bytí a konání nejen podnikatelských subjektů,“ říká.

Radikální upřímnost, jak já ji chápu, je způsob, jak se vypořádat se světem lží. Prostě: Říkej pravdu vždy, všude a za všech okolností. Zní to zcela jednoduše, jednoduché to ale podle mého názoru a dosavadní zkušenosti vůbec není. Není to dokonce ani tak příjemné či úlevné, jak by se na první pohled mohlo zdát. Pravdou ovšem je, že to mnohdy může být velmi léčivé.

Brad Blanton ve své knize Radikální upřímnost zastává názor, že kdybychom všichni přestali lhát, byl by svět lepším místem k žití. Myšlenka je to výrazně lákavá, avšak po těch několika letech, kdy se radikální upřímností sám vnitřně zabývám, musím nutně teď a tady radikálně upřímně konstatovat, že si takovou situaci vlastně nedovedu představit. Sám totiž rozhodně nedokážu být za všech okolností radikálně upřímný. Mé malé dcery i nadále věří na Ježíška a mé klienty v oblasti marketingu se pokaždé na úvod snažím přesvědčit o tom, že spolupráce se mnou (včetně proplacené faktury) je to jediné a nejlepší, co mohou pro svůj byznys udělat.

Knihou Radikální upřímnost jsem byl ve chvíli, kdy jsem ji před několika lety potkal, zcela ohromen. Upozornila mě na ni má nejlepší kamarádka a dodnes spolu, a nejen s ní, vedeme vášnivé debaty o tom, zda a jak je možné tento koncept žít. Velmi rád se touto myšlenkou zabývám, velmi rád ji v diskuzích otvírám a velmi rád se s ní veřejně ztotožňuji, protože si pak připadám výjimečný. Jenže stejně jako drtivá většina ostatních „radikálně upřímných“ jsem ani já odvahu žít radikální upřímnost ve své ryzí, hrubé a úplné podstatě zatím ještě nenašel."

Prober se!

Zajímá vás koncept Radikální upřímnosti, ale ocenili byste něžnější cestu?

Podívejte se na Prober se! Blantonovy dlouholeté souputnice Susan Campbellové. Susan je jemnější a možná i smířlivější než Brad Blanton, ale její láska k upřímnosti i schopnost k ní vést je rovněž veliká.

Mapa na cestu k novému světu

maitrea — Tue, 23 Mar 2021 10:47:33 +0000

Mapa na cestu k novému světu maitrea Út, 03/23/2021 - 11:47

Tohle je začátek konce. Postavte se nohama na zem. Přestaňte, proboha, pořád vyhlížet sluníčko, duhu a jednorožce. A dělejte něco užitečného. Tak by se dalo shrnout sdělení Meg Wheatleyové, které vtělila do své knihy Daleko od domova.

Přesto, že Daleko od domova v originále poprvé vyšla v roce 2012, je stále aktuální – a možná ještě aktuálnější. Zatímco některé knihy časem zestárnou, jiné dozrají jako víno. V určitém ohledu je to i případ této.

Knihy Margaret Wheatleyové vás možná naštvou. Když jsem loni četla jejího Vědomého lídra, prskala jsem. Poté, co jsem pročetla Daleko od domova, prskala jsem opět. Meg v ní pracuje s podobnou myšlenkou, jako v Lídrovi. Možná se více soustředí na samotnou podstatu změnového procesu, kterým teď procházíme (a který ona věrně popsala už v roce 2012). Nenabízí přitom žádné laciné východisko. Říká jen, že bude hůř. V podstatě lidem zakazuje naději.

Připusťme si, co se děje…

Proč by si měl člověk v dnešní době přečíst zrovna tuhle knihu? Zeptala jsem se přímo autorky. Po přečtení její odpovědi mi došlo, že Margaret má přece jenom něco do sebe. Donutí člověka přemýšlet, kriticky myslet – a někdy dokonce i rozjímat a vnímat své pocity a soustředit se na vlastní vjemy. Hledat odpovědi v sobě. Margaret odepsala zhruba tohle:

Fázi dějinného cyklu, v níž se zrovna nacházíme, se odborně říká kolaps. Takhle nějak to vypadalo, když zanikala každá větší civilizace. Systém se hroutí. Tentokrát nejenom ten společenský, ale i klimatický. A nedá se s tím nic dělat. (Rovněž připomněla, že ona tenhle konec předvídala už v roce 2012… ale na druhou stranu, on to vlastně ještě není konec. Teprve začátek konce. Protože, milí přátelé, bude hůř.)

„Destruktivní dynamiky eskalují a už je není možné zastavit. Pandemie zatlačila všechny národy (ale především U.S.) do pokročilého stavu zhroucení. Existující systémy zdravotní péče a vzdělávání, ekonomické systémy i malé firmy – všechny trpí, protože byly křehké.

Pád, který popisuji ve svých knihách, je vždy neúspěchem byrokratických systémů. Ve chvíli, kdy se setkají s krizí, implodují. Tím, co je zničí, je jejich vlastní tíha. To se teď děje.

Ještě významnější než společenský kolaps je klimatický kolaps. Teď teprve začínáme zažívat obrovské bouře, teplotní abnormality a škody na úrodě a lidských sídlech, které jej provází.“

Na jednorožce zapomeňte

Ocitli jsme se Daleko od domova – tak Meg nazývá místo, kam jsme došli vedeni touhou dojít domů. V širokém světě jsme se ztratili sami sobě, věci nám přestaly dávat smysl. Možná se to stalo i proto, že jsme cestu a směr přestali hledat v sobě. Pokoušeli jsme se je nacházet ve vnějších událostech a jevech. Teď už náš starý svět není možné zachránit.

Margaret Wheatleyová se narodila v roce 1944. Možná proto počítá s variantou, že se nedočká šťastného konce – nového, přetransformovaného světa. Nečeká, že to nadělení, které tady máme, za pár měsíců či let vyladíme a bude zase dobře. Ono totiž – alespoň podle Meg – dobře už dlouho nebylo. Jen se nám celkem dařilo zavírat před tím oči.

Cesta k novému světu bude pěkně dlouhá. A jestli se chcete pořád dokolečka ptát „Kdy už tam budem?“, raději snad ani nikam nechoďte. Nepočítejte s žádným kouzelným lesem s duhou a jednorožcema támhle za rohem. Margaret chvílemi připomíná zlou vílu, která přilítla, aby z lidí vysála všecku naději.

Nepočítejte s žádným kouzelným lesem s duhou a jednorožcema támhle za rohem. Margaret chvílemi připomíná zlou vílu, která přilítla, aby z lidí vysála všecku naději.

O naději bez iluzí

Zajímavé je, že její kniha ve mně nakonec přesto vyvolala klid. Ona do ní Meg totiž přece jen vložila kus naděje. Pečlivě ji tam schovala a laskavému čtenáři doporučila, aby ke knize přistoupil pozorně a beze spěchu, protože jinak ji mine.

Když jsem se jí ale přímo zeptala, jak je to s tou nadějí, poskytla mi drobnou nápovědu. Takže jestli si ten kus naděje chcete najít sami v knize, nečtěte dál. A jestli vám nevadí, že se dozvíte, jak to Meg zařídila, klidně pokračujte:

„Nepotřebujeme naději. Potřebujeme se zaměřit na to, co je možné – teď – v této konkrétní situaci, pro niž jsou určující destruktivní dynamiky, o kterých mluvím v knize. Najděte si práci, která je službou pro ostatní. Dělejte, co můžete, tam, kde jste, s tím, co máte.“

Ve své nápovědě pak Margaret připomíná slova Václava Havla, která zaznívají i v úvodu její Daleko od domova:

Neměla jsem v úmyslu napsat knihu, která nás uvrhne do ještě hlubšího zoufalství. Právě naopak… Naše práce je nezbytná; musíme k ní jen přistoupit jinak. Krásně to řekl Václav Havel, básník a dramatik, bývalý prezident České republiky: „Naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že něco má smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne.“

Co má vlastně Meg proti té úplně obyčejné, prvoplánové, nehavlovské naději, že „věci dopadnou dobře“?

… Naděje je jako zdroj motivace nebezpečná. Je to past. Po jejím boku totiž číhá její nerozlučný druh, strach: strach ze selhání, smutek ze zklamání, hořkost a vyčerpání, které nás mohou přepadnout, když naše nejlepší nejslibnější snahy narazí na odpor, kritiku nebo nezájem. Jak kdosi poznamenal: Očekávání plodí zklamání.“

Wheatleyová pak svou knihu uzavírá opět slovy Václava Havla:

„Mírou naší naděje v tom nejsilnějším smyslu slova není míra radosti z jejího viditelného naplňování a zaručenosti úspěchu, ale spíš míra naší schopnosti usilovat o něco proto, že je to dobré.“

… Nepotřebujeme konkrétní výsledky. Nepotřebujeme naději. Potřebujeme jeden druhého. A jak jdeme ruku v ruce společnou cestou a dáváme pozor, abychom se neodloučili, zjišťujeme, že nás naděje nikdy neopustila. Je esencí lidství, neustále přítomná těsně za obzorem událostí a problémů. A tak kráčíme dál, zbavení naděje a strachu, s důvěrou, že jsme našli to pravé živobytí.

Možná je Meg příliš pesimistická, když nám se skálopevnou jistotou tvrdí, že bude hůř… ale zrovna tahle její myšlenka stojí za pozornost.

Text: Petra Dombrovská

Je to moc dlouhé? Nečtěte to. Pusťte si audioverzi :)

MAPA NA CESTU K NOVÉMU SVĚTU

Jak chutná lež

maitrea — Tue, 29 Sep 2020 12:55:27 +0000

Jak chutná lež maitrea Út, 09/29/2020 - 14:55

Jak se cítíte, když lžete? Terapeutka Lucie Vlasáková s námi sdílí několik jednoduchých sebepoznávacích cvičení, s jejichž pomocí můžeme bezpečně prozkoumat, jak naše tělo reaguje na pravdu a na lež.

Všechna pravda o nás, veškeré informace jsou uložené v těle. A tělo nelže. Schopnost cítit svoji pravou podstatu máme v genech zabudovanou od počátků věků. Je třeba si na ni jen rozpomenout a dostat se přes nánosy toho, co si o sobě myslíme.

Chceme-li se naučit svoji pravdu cítit, v prvé řadě se potřebujeme naučit vnímat naše tělo a jeho signály. Tuto vnímavost můžeme velmi jednoduše procvičovat v běžném životě nebo při následujících cvičeních. Lze je provádět o samotě i ve dvojici.

1. cvičení: ANO a NE našeho těla

První cvičení je velmi jednoduché, ale věnujeme-li mu dostatek pozornosti, může nám mnoho prozradit. Navíc je skvělým východiskem pro druhé cvičení.

Najděte si klidné místo, nalaďte se na své tělo a zeptejte se ho: Tělo, jaké je moje ANO?

Pak vnímejte odpověď. Jak vaše tělo reaguje? Co dělá vaše energie? Jak se přitom chová vaše mysl? Nespěchejte. Všímejte si i drobných signálů. Abyste dobře slyšeli, jak s vámi tělo komunikuje, je třeba se zpomalit až zastavit.

Poté se svého těla zeptejte: Tělo, jaké je moje NE?

A opět pozorujte, co se ve vašem těle děje. Vnímejte všechny impulzy – ať je to stažení, pocit tíhy, nebo odpojení – i to je zpráva, která má svůj význam.

2. cvičení: Pravda a lež

Toto cvičení můžete vyzkoušet sami, ale ideální je pro dva lidi, kteří se dohodnou, kdo se bude ptát a kdo bude odpovídat. (Role se pak mohou vystřídat.)

V první části cvičení pokládá tazatel dotazovanému uzavřené otázky (takové, na které se dá odpovědět jen ano nebo ne).

Úkolem dotazovaného je odpovídat na všechny otázky ANO – a přitom věnovat pozornost tomu, jak se chová jeho tělo a mysl v situacích

- kdy řekne ANO a bude cítit ANO (Máš rád zmrzlinu?)
- kdy řekne ANO a bude cítit NE (Viděl jsi někdy UFO?)

Lucie Vlasáková v Maitree.

Ve druhé části cvičení odpovídá dotazovaný na tazatelovy otázky vždy NE a sleduje, jak se chová jeho tělo a mysl

- když říká NE a cítí NE (Domluvíš se čínsky?)
- když říká NE a cítí ANO (Udělals někdy chybu?)

Dotazovaný má šanci vnímat a prozkoumat, jak jeho tělo reaguje, když říká pravdu, a jak reaguje, když vyslovujete lež. Zajímavé je rovněž sledovat, co přitom dělá mysl.

Nakonec je možné přistoupit i ke třetí části cvičení, kdy dotazovaný odpovídá ANO/NE pravdivě – tedy v souladu s tím, jak odpověď pociťuje ve svém těle. A opět je dobré všímat si reakcí svého těla.

Pravda není vždy jen příjemná...

V případě, že říkáme pravdu, často cítíme lehkost. Říkáme-li lež, často cítíme tíhu. Mnohdy se ale stává, že říkáme-li pravdu, cítíme vztek. Pravdu totiž někdy nechceme vidět a cítit, protože bolí. Cesta do vlastní hloubky – tedy k pokladu naší podstaty, ale vede právě skrze toto „bahno“.

Pokud po letech začneme naslouchat vlastnímu tělu a jeho pravdě, mozek může reagovat odporem a strachem. Cítit pravdu může být nepříjemné. Pokud se ale naučíme ANO a NE našeho těla cítit, respektovat a sdělovat nahlas, ušetříme spoustu vlastní i cizí energie a vyhneme se mnoha vnitřním i vnějším konfliktům.

Jen si zkuste představit: Jaké by to bylo, kdyby každý žil svoji pravdu a byl sám sebou?

Text: Lucie Vlasáková

Hledání pravdy v těle

maitrea — Fri, 18 Sep 2020 11:03:51 +0000

Hledání pravdy v těle maitrea Pá, 09/18/2020 - 13:03

Umíte poznat rozdíl mezi pravdou a lží? Dokážete rozlišovat mezi tím, co hluboko v sobě cítíte jako potřebné, a tím, o čem si myslíte, že by se mělo dělat? Pro rozvíjení této schopnosti se může hodit jednoduché cvičení z knihy Sandry Ingermanové Záchrana ztracené duše.

Když se ocitneme v nové situaci, obvykle tak docela nevíme, jak se v ní chovat. A když máme udělat důležité rozhodnutí, často si nejsme jistí, která z variant je ta nejvhodnější. Tehdy se můžeme zeptat sami sebe: Co mám dělat? Problém je, že v hlasitých a mnohdy rozporuplných odpovědích naší mysli často přeslechneme tišší hlas intuice. Co s tím?

„Je důležité jít na místo velmi hluboko v sobě, místo, kde dokážete rozlišovat esenciální pravdu od tlachání mysli,“ říká Sandra Ingermanová. Když chce s tímto rozlišováním pomoci svým klientům, dělá s nimi následující cvičení:

Odhalování rozdílů mezi intuicí a vyrušováním mysli

1. Uvolněte se

Začněte tím, že se pohodlně posadíte na židli nebo na křeslo. Zavřete oči, čtyřikrát se zhluboka nadechněte a vydechněte a snažte se co nejvíc uvolnit.

2. Říkejte pravdu

Teď myslete na něco, co milujete, něco velmi jednoduchého, jako je nějaká barva, květina, jídlo. Říkejte si: „Miluju…“ Opakujte to. Uvědomujte si přitom, jaké prožíváte tělesné pocity, když říkáte pravdu.

3. Dejte si pauzu

Vyčistěte si hlavu. Vstaňte a pár minut něco dělejte.

Pokud jste doma, věnujte se chvíli nějaké domácí práci. Pokud jste venku, pár minut se procházejte kolem.

4. Lžete

Vraťte se, znovu se posaďte a zavřete oči. Několikrát se zhluboka nadechněte a vydechněte. A teď si pro sebe řekněte nějakou lež. Řekněte si: „Nenávidím…“ (tutéž věc, o které jste si před chvílí říkali, že milujete). Opakujte tuto frázi „Nenávidím…“ a snažte se vnímat, co vaše tělo dělá, když slyší nějakou lež.

Rudá vlajka a jiné signály

Pokud já slyším nějakou lež, objeví se v mém solar plexu rudá vlajka. Když někoho poslouchám nebo něco čtu, dokážu poznat, jestli slyším nějakou esenciální pravdu, tak, že si všímám, jestli se tato rudá vlajka objeví, nebo ne.

Pokouším-li se udělat nějaké rozhodnutí a moje mysl do tohoto procesu nepřestává zasahovat svým brebentěním, řeknu si pro sebe, co se chystám udělat, a pak vyhlížím rudou vlajku. Pokud se neobjeví, přikročím k tomu i v případě, že moje mysl celou dobu křičí a kope kolem sebe.

Jiní lidé při tomto cvičení udávají, že při pravdě se jim tělem rozlévá pocit tepla nebo mají po celém těle husí kůži či mravenčení; může je ovládnout celkový pocit míru nebo se jejich srdce může cítit dobře. Při lži se v hrudníku či solar plexu objevuje pocit napětí, v mysli se může vynořit nějaká konkrétní barva nebo se tělem může rozlévat pocit tísně.

Sandra Ingermanová: Záchrana ztracené duše (Redakčně upraveno.)

Rituální průvodce na cestu k pravdě

Pokud chcete lépe poznat svou pravdu a svůj život žít tak, aby s ní byl více v souladu, můžete to vyzkoušet s podporou Rituálu Řeky života.

Už není čas zachraňovat svět

maitrea — Wed, 19 Aug 2020 15:27:42 +0000

Už není čas zachraňovat svět maitrea St, 08/19/2020 - 17:27

Margaret Wheatleyová píše, učí a mluví o tom, jak důležité je v dnešní chaotické době pěstovat zdravé vztahy. Od šedesátých let pracuje s širokou škálou klientů od hlavy americké armády po malé domorodé komunity v Africe. Všechny spojuje stejná touha – najít udržitelné způsoby harmonického soužití.

Pečovat o národy světa začala už v roce 1966 jako dobrovolnice v řadách Mírových sborů v poválečné Koreji. V mnoha různých rolích – jako mluvčí, učitelka, konzultantka, poradkyně, formální vedoucí – dospěla k neochvějnému přesvědčení, že lídři musejí v lidech probouzet jejich vrozenou šlechetnost, tvořivost a potřebu společenství. To je podle Margaret Wheatleyové důležité zejména v dobách jako je ta dnešní – tedy tehdy, když kolabuje systém a zaniká civilizace.

Maitrea nedávno vydala vaši knihu Vědomý lídr. O kom mluvíte, když používáte slovo lídr?

Lídr je kdokoli, kdo je ochotný vystoupit z řady a nabídnout pomoc. Kdokoli, kdo vidí věci, které mají být učiněny, a neváhá je udělat. Pečuje o ostatní, umí převést svoji ohleduplnost do akce. Takto vnímám skutečného lídra. Svět je jinak plný různých vůdců.

Jak vnímáte světové vůdce? Chybí mezi nimi lídři, o kterých jste mluvila?

Ano, velice. Většina vůdců je chamtivá. Své pozice využívají pouze k tomu, aby dosáhli toho, co chtějí oni sami. Toto je jev, který patří k poslední fázi civilizace. Když pak nastane kolaps, takoví vůdcové se vypaří. Postarají se o sebe a ostatní nechají trpět. Bohužel se nám toto právě teď děje. V naší civilizaci, která se očividně nachází v kolapsu, však existuje ještě stále několik lidí, kteří vystupují z řady. Nazývám je bojovníky za lidského ducha. Lidé, kteří chtějí pomáhat ostatním a vnímají význam lidskosti. Proto ve své knize mluvím o tom, že každý z nás si může vybrat, kým chce být a co chce dělat. Chceme přilévat olej do ohně a drancovat, nebo uděláme něco jinak?

Mohou dobří lídři systém napravit?

Dnešní systémy jsou bohužel tak zkorumpované, že ani dobří lídři v nich nemohou své schopnosti pořádně uplatnit. Viděli jsme to v případě Baracka Obamy. Bez ohledu na to, v čem všem zklamal, byl opravdu morální muž. Jenže doplatil na prostředí, ve kterém se pohyboval. S Václavem Havlem to bylo podobné.

Skvělí lídři se objevují, jenže pokud celý systém kolabuje, je chamtivý a byrokratický, tito lidé nemají šanci jej proměnit. Myslet si, že individuální vůdci vyřeší celý kolaps dnešního světa, by bylo podobné jako čekat, že přijde Ježíš a zachrání nás.
Je třeba se na to začít dívat jinak. My, lidé, kteří chceme nějak pomoci, si musíme uvědomit, že teď máme hodně práce. Netýká se ale nápravy systémů, dokonce už nejde ani o to zvolit si lepší vůdce.

Co má tedy smysl dělat?

Nikdo z velkých lídrů minulosti by v dnešních podmínkách nedokázal to, co se mu povedlo kdysi. Velcí lídři tady stále jsou, ale podmínky se změnily. To je krutá realita. Nacházíme se v příšerném nepořádku. Nemůžeme už déle čekat, že nás někdo spasí. Je potřeba, aby se každý z nás naučil, jak být plně přítomný, a uvědomil si, že tu chce být i pro druhé.

Jak se to dá naučit?

Být zodpovědný a dokázat rozvinout svoji kapacitu vyžaduje trénink. Všimněme si nejdříve, jak reagujeme, a následně si vyberme, jací chceme být. Kým se rozhodneme být, když se zrovna něco nedaří?

Abychom dokázali být nápomocní, musíme vystoupit z našich vlastních dramat a sloužit lidem okolo sebe – tak, jako to dělal Václav Havel. Naučme se najít příležitosti, kdy můžeme pomáhat a vytvářet ostrovy zdravého rozumu.

Co jsou ostrovy zdravého rozumu?

Máme možnost vytvořit si jakousi ochranu před negativitou, která se na nás hrne. Můžeme vytvořit bezpečný prostor, kde spolu lidé budou moci nadále pokojně spolupracovat a užívat si to. Chce to odvahu a výdrž. Ani zdaleka to ale není práce jen pro formální lídry. Takovým ostrovem zdravého rozumu může být každý z nás. A když jím jsme, inspirujeme ostatní.

Bojovníci za lidského ducha jsou probuzení lidé, kteří se rozhodli neutéct. Oni zůstávají.

Takže je třeba začít od sebe?

Ano. Ale zdaleka nejde jen o nás samotné. Jde o to, jak můžeme sloužit v tomto světě. Je třeba se ptát: Kde jsem potřebná? Někteří lidé mohou ovlivnit miliony ostatních. Formální lídři mohou vystoupit proti zneužívání byrokracie. Některým lidem stačí, když vytvoří zázemí pro zdravou rodinu.

Vždy je však důležité uvědomovat si, že se ocitáme v celosvětovém kolapsu, jinak budeme stále opakovat tu samou práci jako v minulosti – snažit se měnit velké systémy, generovat analýzy, pracovat s tabulkami. Tohle vše jsme dělali posledních třicet let a selhalo to. Důvodem nebyl nedostatek naší snahy nebo touhy po pozitivní změně. Civilizace selhala. To se nakonec stane vždy.

Co myslíte tím, když říkáte, že naše civilizace kolabuje?

Všechny civilizace měly svůj životní cyklus. Ta naše ho má také. A musíme vidět, kde se v něm nacházíme. Když říkám, že jsme v jeho poslední fázi, není to má vlastní analýza. Vycházím z práce několika historiků a sociologů.

V praxi to znamená, že už nemá smysl snažit se civilizaci zachránit. Teď je důležité intenzivně pracovat na lokálních úrovních. Pořád můžeme vytvořit zdravou komunitu. Lidé dokáží projít čímkoli, pokud drží pospolu. Dbejme na zdravou výchovu, zdravé sousedství a zdravé vztahy.

Kde hledáte inspiraci?

Dlouhodobě praktikuji buddhismus. Nyní pracuji s indickým mystikem. Moje spirituální praxe je centrem mého života. Mám rodinu a práci, ale moje praxe je priorita. Meditace nám dává schopnost pozorovat myšlenky plující kolem nás a vědomě si vybírat, jak na ně chceme reagovat.

Když mám vztek, všimnu si toho a počkám, až uvidím jasněji – a pak teprve najdu vhodnou odpověď pro danou situaci. Lidské vědomí nám dává příležitost si tu odpověď vybrat. Nemusíme reagovat jako divoká zvířata.

Ve Vědomém lídrovi zmiňujete, že při přírodních katastrofách paradoxně roste u lidí radost. Čím to?

V takových chvílích opouštíte své potřeby a bariéry a jste na místě, abyste pomohli. Zažili jsme to i v prvních dnech koronavirové epidemie. Lidé přestali myslet jen na sebe a s obrovskou laskavostí si pomáhali. To jsou okamžiky, kdy můžete spolehlivě zažít opravdovou radost. Všímám si toho i v komunitě lidí, s nimiž pracuji. Radost prožíváme, když jsme skutečně plně přítomni ve vztahu s někým, kdo nás potřebuje. Když hledáme štěstí, často si klademe otázky: Co chci já? Kdo mě uspokojí? Co mi udělá hezky? Klíčem k nalezení opravdu hluboké radosti je ale uvědomění toho, že jsme propojení s ostatními.

Text: Lenka Nechvátalová

Jak být v dnešním světě vůdčí osobností, která přispívá k obnově zdravého rozumu

To je podtitul knihy Vědomý lídr. K tomuto tématu v ní najdete celou řadu podnětů.

A pokud vás napadá vaše vlastní odpověď - můžete na ní pracovat s podporou Rituálu Řeky života.